Autor: Daniel Friberg
Švédský statistický úřad (Statistika centralbyrån, SCB) nedávno vydal zprávu popisující demografické složení země pomocí vyčíslení podílu lidí narozených v cizině a dětí jednoho či obou rodičů v zahraničí.
Za nejzajímavější považuji následující výňatek:
„V roce 2015 bylo 17% obyvatelstva, čili téměř 1,7 milionu lidí, narozeno v zahraničí. V roce 1900 nedosahovalo toto číslo ani 1%. Do roku 1960 se podíl zvýšil na 4%, drtivou většinu z této skupiny však tvořili lidé narození v ostatních severských zemích. To platilo až do 80. let, v té době však začal prudký vzestup podílu lidí narozených mimo Evropu, kteří dnes tvoří polovinu lidí narozených v zahraničí. V roce 2015 pocházela ze severských zemí 2% obyvatel, 6% z jiné části Evropy, 9% mimo Evropu a 83% se narodilo ve Švédsku. […] V roce 2015 se také zvýšil podíl lidí narozených ve Švédsku, ale s jedním v zahraničí narozeným rodičem, na 7% a 5% lidí bylo narozeno ve Švédsku dvěma z ciziny pocházejícím rodičům. Lidé s jedním rodičem pocházejícím z jiné severské země tvoří velkou skupinu mezi lidmi s jedním zahraničním rodičem, zatímco naopak lidé s oběma rodiči z ostatních severských zemí tvoří nejmenší součást mezi lidmi s oběma rodiči narozenými v zahraničí, kde výrazně vedou lidé neevropského původu.“
Přeloženo do srozumitelného jazyka tato zpráva dokládá, že podíl švédského obyvatelstva s částečným nebo zcela imigrantským původem dosahoval loni až 29% (17% v zahraničí narozených + 5% narozených ve Švédsku s oběma rodiči z ciziny + 7% ve Švédsku narozených s jedním rodičem narozeným za hranicemi). V průběhu tří dekád tedy ne-Švédové nahradili takřka jednu třetinu švédského obyvatelstva.
„A co kdyby se nám povedlo zastavit imigraci?“ ptají se mnozí s nadějí, že by to jako mávnutím kouzelného proutku vyřešilo všechny naše problémy – tak tomu však rozhodně není. I kdybychom okamžitě a neprodyšně uzavřeli naše hranice, nízká porodnost Švédek v kombinaci s výrazně vyšší porodností imigrantů by vedla během několika málo desetiletí k takřka úplnému nahrazení etnických Švédů ne-Švédy.
Humánní program repatriace
Levice – a ještě častěji „konzervativní“ liberálové – ráda kritikům imigrace namítá, že jakýmsi záhadným způsobem s nesmírným počtem imigrantů, kteří už v naší zemi jsou, není možné nic udělat a že kritici imigrace by se jednoduše měli smířit s novou realitou a přijmout multikulturalismus i zničení vlastní kultury.
Proti podobnému smýšlení se ostře ohrazuji a namísto toho navrhuji snadné řešení: bylo-li možné politickou vůli současnou situaci způsobit, musí být stejně tak možné ji projevem politické vůle zvrátit. Humánní repatriační program lze vytvořit kolem následujících pěti ústředních bodů:
- Přezkum azylových práv nedávno příchozích. Ze všech kategorií imigrantů lze nejsnáze repatriovat ty nedávné příchozí, kteří se dosud nestali občany. Jejich žádosti o azyl by měly být znovu přezkoumány – a jelikož drtivá většina z nich není dostatečně opodstatněná, jejich povolení k pobytu je třeba vzít zpět. Hrstce těch s řádnými důvody pro udělení azylu bychom měli dát dočasné povolení k pobytu podléhající pravidelnému přezkumu a hodnocení. Do této skupiny dnes spadá hodně přes půl milionu lidí.
- Celý náš sociální systém je třeba od základu zreformovat a přizpůsobit jej více podle modelů ze zemí, kde funguje lépe – jako třeba Maďarsko. Takovéto reformy by odstranily většinu faktorů táhnoucích neevropské imigranty do Švédska a nemalá část z těch, kteří už v zemi jsou, by se sbalila a zkusila štěstí jinde, jelikož by odpadly ekonomické pobídky, které je prve přilákaly.
- Nulová tolerance ke zločinu. Imigrantům bez občanství budou zrušena povolení k pobytu a tím pádem je za jakýkoliv spáchaný zločin čeká deportace. Imigrantům s občanstvím by pak mělo být při spáchání vážného zločinu odebráno. Protože velká část z nich má občanství dvojí, nebyl by to pro ně větší problém.
- Pobídky. Zavedení programu pozitivních pobídek pro ty obyvatele Švédska cizího původu, aby se vrátili do svých vlastí nebo sousedních zemí s podobnou kulturou. Jedním z opatření by mohla být jednorázová dávka – „přesidlovací platba“ – pro navracející se, kteří by se ale zároveň museli smluvně zavázat, že už se podle dánského modelu do Švédska ani do Evropy nikdy nevrátí. Vzhledem k nesmírným nákladům spojených s procesem přijímání žadatelů o azyl i prostředků nutných na doživotní podporu pro nezaměstnané imigranty by tyto dávky mohly být i velmi štědré bez negativního dopadu na státní pokladnu. Ostatně vezmeme-li v potaz katastrofické sociální dopady imigrace, klidně bychom případné dočasné hospodářské těžkosti mohli označit za rozumnou cenu. Navíc by štědrý přesidlovací poplatek mohl pomoci příznivěji celému plánu naklonit dotčené země původu.
- Dvoustranné dohody. Čtyři výše popsané body by měly jít ruku v ruce s dohodami uzavíranými s domovskými zeměmi imigrantů i dalšími zeměmi v daných regionech. Vyhlídky na úspěšné dojednání takovýchto smluv jsou dosti vysoké: zaprvé dnes dochází k poskytování švédské zahraniční pomoci podle podmínek diktovaných příjemci – absurdní situace, kterou se má Švédská agentura pro koordinaci mezinárodního rozvoje (SIDA) ještě tu drzost před veřejností chlubit. Dávno nastal čas rozdělovat zahraniční rozvojovou pomoc dle našich podmínek, nikoliv přání obdarovávaných. Do podmínek bychom pak mohli a měli zahrnout požadavek, že adresáti pomoci musejí být v příhodném momentě také ochotni přijmout zpět své krajany – jelikož lidé s „dočasným pobytem“ ve Švédsku napínají kapacitu našeho sociálního systému na maximum. Náklady na zahraniční pomoc budou podstatně nižší než živit tyto lidi u nás – tím spíš, že občanské a sociální náklady lze finančně vyčíslit jen stěží.
Závěrem
Repatriace není nehumánní, nemožná ani nežádoucí – právě naopak: je humánní, možná a nezbytná. Navíc jde o naprosto logický krok následující po zastavení přílivové vlny nových migrantů. Jestliže chce post-brexitová EU projevit vážný zájem stát se o něco funkčnější politickou entitou, která požívá v očích občanů alespoň jakési legitimity, nemá jinou možnost: otázka repatriace musí přijít na řadu co možná nejdříve.
Jedním z nemnoha lidí ve Švédsku, kteří se ke zprávě SCB vyjádřili, je společník George Sorose a někdejší násilný anarchista Tobias Hübinette (proslulý svým barvitým a bohatým trestním rejstříkem i nepokrytě vyjadřovaným přáním vidět „zánik bílé rasy v krvi a utrpení“). Dokument považuje za „ohavný“ – nikoliv však kvůli poznatkům v něm obsaženým, ale samotnému faktu jeho vzniku. (A dost možná také proto, že nahrazování Švédů ekonomickými migranty z Třetího světa probíhá na jeho vkus příliš pomalu.) „Řešení“ problémů jejich ignorací a zamlčováním samozřejmě je osvědčenou marxistickou tradicí sahající až do sovětské éry, švédskou a evropskou demografickou krizi to však nevyřeší. Debatu o debatě a diskusích na téma „rasismu“ či „hodnot“ musí urychleně nahradit konkrétní politické kroky.
Má-li mít Evropa – nebo i jen Evropská unie – budoucnost, musíme skoncovat s dětinskostí a započít s debatou o kontrolované repatriaci většiny našich „nově příchozích.“ Skutečně ohavnou se situace stane teprve tehdy, když budou švédští a evropští politici i nadále strkat hlavu do písku před očividnými skutečnostmi.
Úvaha Daniela Friberga They Have To Go Back — Reflections on Repatriation vyšla na stránkách Right On 3. července 2016.