Rozhovor s francouzským spisovatelem Renaudem Camusem o evropské politice a budoucnosti.
Renaud Camus se ve Francii těší kontroverzní pověsti jako plodný autor i samorost politické scény v zemi. V anglosféře naneštěstí není doposud příliš známý, což se tento rozhovor pokusí alespoň trochu změnit a přiblížit anglicky mluvícím čtenářům jeho myšlenky. Měl jsem možnost probrat s ním bohatou šíři témat pokrývajících jak jeho vlastní politické myšlení, poznatky k Le Grand Remplacement (Velká výměna) stejně jako postřehy k momentálním politickým úspěchům strany Front National a hnutí Génération Identitaire.
V první části rozhovoru rozmlouvá John Lambton s Renaudem Camusem o jeho životě, konceptu Velké výměny a listopadových teroristických útocích v Paříži.
John Lambton: Zkuste prosím anglicky mluvícím čtenářům, kteří o vás nebo vaší práci třeba nikdy neslyšeli, říci něco o sobě.
Renaud Camus: Jsem devětašedesátiletý spisovatel. Vydal jsem asi sto knížek všech možných druhů: eseje, romány, bedekry, elegie, eklogy a deníky. Považuji se za milovníka Anglie a Skotska a dva z mých průvodců ze série Demeures de l’esprit (Místa ducha) jsem věnoval britským domům umělců a spisovatelů. Nejsem v žádném případě šovinista, nemiluji anglickou poezii o nic míň než francouzskou, německou hudbu o nic míň než francouzskou, italskou architekturu stejně nebo i víc než tu francouzskou. Anglický venkov se mi jeví jako zřejmě největší a jistě nejvytříbenější počin civilizace. Nemalou část života jsem prožil bez jediného zamyšlení nad francouzskou identitou, patriotismem a podobnými věcmi. Staly se pro mě důležitými teprve, když jsem si uvědomil, že jsou zakázané, že tím nemůžu a ani bych neměl chtít být. Pokládám za úlohu spisovatele přenést se právě do těch oblastí dané společnosti a jazyka, kde se nachází něco, co nesmí být za žádných okolností řečeno, zmíněno, zpozorováno ani popsáno: kde prázdno prozrazuje vzorce. Některé lidi překvapuje, že jsem ve třiceti napsal knížku Tricks (Čísla), která nanejvýš nenuceným způsobem, přesně jak k nim došlo, popisují 45 homosexuálních setkání, a o 40 let později se zabývám proměnami civilizace a lidí, ke kterým dochází ve Francii a vlastně celé Evropě. Ale jde o totéž: snahu vypořádat se jednoduše s jednoduchým, očividně s očividným a fakticky s fakty – především tehdy, kdy se jimi z různých důvodů nemáme zabývat.
JL: V politických kruzích jste se nejvíce proslavil konceptem „Velké výměny.“ Zkuste prosím tuto myšlenku rozvést – leží její příčiny v masivních evropských sociálních programech, žízní po levné pracovní síle pro evropské nadnárodní korporace nebo mají všechny tyto faktory – jak někteří tvrdí, původ v kulturním marxismu a kritické teorii? Popište prosím váš pohled na proces výměny a jeho výsledky.
RC: Velká výměna není koncept, pojem ani teorie: je to pouze pojmenování nejdůležitější události, která Evropu za posledních 15. století ovlivnila – tedy nahrazení a výměna jejího obyvatelstva. Kdokoliv, kdo není slepý a pojede autem 50 mil přes oblast Většího Londýna, dokonale pochopí, co mám na mysli; předpokládat totiž, že s odlišným obyvatelstvem můžete zachovat totožný národ, civilizaci a identitu totiž pochopitelně (pro)zrazuje velice nízké morální a ontologické pojetí toho, co skutečně ženy, muži, národy a civilizace jsou. Stačí se tady zamyslet nad nesmrtelnou otázkou Georga Christopha Lichtenberga ohledně nože: pokud vyměníte nejprve rukojeť a následně i čepel, jedná se stále o tentýž nůž? Když zůstaneme u německých myslitelů a spisovatelů, můžeme říct, že Brechtův žertovně míněný bonmot se stává skutečností jako z noční můry:
Když není vláda spokojená s lidem, stačí jí ho vyměnit.
Nejde ale pochopitelně jen o vládu, která vyměnila národ za jeden nebo několik dalších, jsme svědky mnohem větších událostí. Zmínil jste několik možných příčin, všechny naprosto pravdivé, ale i ony musejí být podřazeny do větší a složitější struktury. To, co osobně označuji jako „výměnismus“ – ideologie Velké výměny – je obludným potomkem průmyslové revoluce ve svém konečném, post-fordovském a post-taylorovském stádiu a podobně vyčerpaného antirasismu. Jak velice trefně poznamenal Alain Finkielkraut slovy, která jsem si vypůjčil jako název jedné ze svých esejí, se antirasismus stal Komunismem 21. století (Le communisme du XXIe siècle, Xenia Editions 2007). Antirasisté hrají v současném podmanění Evropy Třetím světem podobný part jako pacifisté při obsazení Evropy Třetí říší ve 30. a 40. letech 20. století. Dláždí cestu, umožňují invazi a potlačují odpor. Antirasismus je rasismus, který vás srazí, pak se zastaví a odkráčí, aby vás urazil, zatímco ležíte sražený na chodníku. Co se rasismu nepovedlo v roce 1945, to dokončuje antirasismus dnes: zničení své civilizace. Rasismus i antirasismus sdílejí stupidní, pseudovědeckou a nesmírně omezenou definici termínu rasa: rasismus se jí snaží využít k vyhlazení ras, které se mu nezamlouvají, antirasismus naopak k závěru, že musejí zmizet pod záminkou, že vědecky nahlíženo rasy vlastně neexistují. Neexistence ras – a stejně tak tříd – představuje nezbytný předpoklad pro pásovou výrobu l’homme remplaçable– nahraditelného člověka, zaměnitelného člověka; nekultivovaného, necivilizovaného, odnárodněného a vykořeněného, jakého je třeba pro všeobecnou záměnu: muže za muže, muže za ženu, národa za národ, zvířete za věc, člověka za stroj, protézu nebo věc – post-lidský stav.
„Výměnismus“ tvoří celistvý systém, obecnou koncepci náhledu na svět: jestliže mu člověk neporozumí, nerozumí ničemu ze současné Velké výměny. Výměnismus působí právě tak v obřích výkrmnách milionů kuřat, která nikdy nespatří trávu nebo modré nebe a s kterými je nakládáno jako s věcmi, jako při Velké výměně – etnickém a kulturním nahrazení. Jedná se o všeobjímající reifikaci živého. Paradoxem pak je, že síly za Velkou výměnou nahrazují lid, který byl už do velké míry učiněn značně nahraditelným učením masového zapomínání a imbecilizace (tím, co označuji za ministerstvo letargie), silně identitárním společenstvím, tedy muslimy. Tímto si elity kopou vlastní hrob, protože budou odstraněny bezprostředně poté, co si jejich chráněnci uvědomí, že už se nepotřebují nechat vést za ručičku (a ten čas se rychle přibližuje). To je však jen dosti chabá útěcha.
JL: Identitářské hnutí ve Francii, Rakousku, Německu i jinde převzalo vaši ideu Velké výměny jako jeden z ústředních pilířů své filozofie? Co si o Generaci Identity myslíte? Pochopili vaše myšlenky správně a pokládáte jejich úsilí za krok správným směrem?
Možná nečetli mé dílo úplně dopodrobna a jistě čerpají z mnoha dalších zdrojů, o kterých nemusím mít vůbec potuchy. Nejsem s to říci, jestli mě pochopili správně, ale nepochybně jde o odvážnou, vynalézavou, dobře organizovanou a hluboce evropskou skupinu s citem pro nenásilná symbolická gesta. Rozhodně pokládám jejich úsilí za krok správným směrem, velice je obdivuji a sympatizuji s nimi. V obecnější rovině mám za to, že v naší stávající situaci, kdy bez odporu dochází ke kolonizaci Evropy, už záleží jen na jediném dělení: na stoupence a pomahače Velké výměny na jedné straně a ty, kdo jsou připraveni učinit cokoliv, aby jí zabránili, na straně druhé. V tomto táboře bychom všichni měli táhnout za jeden provaz. Za společníky nesmíme přijmout jedině neonacisty, revizionisty a jim podobné, protože nemá smysl bojovat proti jednomu či dvěma totalitním systémům – tedy islámu a výměnismu – prosazováním jiné totality: fašistické. Winston Churchill a Enoch Powell, které hluboce obdivuji, představují mé mantinely na pravici. Mé úsilí směřuje ke sjednocení odpůrců výměny, proto jsem ostatně založil NON: jako NE Výměně lidu a civilizace, sjednocení lidí a hnutí nezávislých na politických stranách, ale navzájem spojených odporem k výměně. V životech národů, stejně jako jednotlivců, někdy nastane čas, kdy se hlasité NE stává vysoce pozitivním projevem.
JL: Dne 13. listopadu došlo v Paříži k teroristickým útokům islamistických teroristů. Nezdá se vám, že mediální pozornost věnovaná terorismu celou problematiku zužuje a že otázce znásilnění, loupeží a obecné zločinnosti muslimů zaměřené proti Evropanům by měla být věnována stejná pozornost, protože má podobný účinek jako akty teroru? Myslíte, že k tomu jsou média nucena pod tlakem událostí, i když terorismus představuje jen onu pověstnou špičkou ledovce?
RC: Tady se dostáváme k samotnému jádru mých trablů s francouzskými soudy. Byl jsem už dvakrát odsouzen, a nyní jsem u kasačního soudu [Cour de cassation] pro hlásání názoru, že to co označuji jako vinu – stav opačný nevině, stav lehčí a těžké delikvence, narušování veřejného pořádku, „neslušnost,“ porušování zvykového práva a nepokryté násilí – je spolu s demografickým vývojem hlavním nástrojem probíhajícího dobývání. Nenechme se totiž mýlit: Mohl jsem ty výtržníky označit za vojáky, jde však skutečně o výtržníky – kteří jsou ale nástrojem a způsobem územního záboru. Znásilňování, napadání, obtěžování a terorismus leží na jednom spektru. Je to jedna a tatáž věc. Policisté, kamery a soudci se s tím nemohou vypořádat – to musí udělat politika, dějiny a armády. Za podobná slova jsem byl odsouzen, přestože jejich pravdivost prokázaly nedávné masakry: všichni teroristé bez výjimky začali svou kariéru jako bankovní lupiči, zloději nebo dealeři drog.
První část rozhovoru s Renaudem Camusem The Great Replacement, Part I vyšla na stránkách Right On 10. prosince 2015.
3 komentářů