Rozhovor s Arnaudem Delrieuxem pro řecký časopis Patria

Generace Identity Aj Wej-Wej
Naše politika nevychází z nenávisti k ostatním, ale z lásky ke svým. (Zástupci GI na výstavě „umělce“ Aj Wej-weje, Zákon cesty ve Veletržním paláci).

Tento rozhovor pro řecký alternativně pravicový časopis Patria poprvé vyšel v knize We Are Generation Identity (Arktos, 2013)

Identitářství, nacionalismus, komunitářství, socialismus? Jak byste identitářství popsal nefrancouzskému publiku?

Nic jako „identitářství“ neexistuje. Generace Identity není žádný ideologický kroužek, kde se fantazíruje o „světlých zítřcích.“ Jsme prakticky smýšlející a jednající mladí lidé, kvůli tomu se však ještě nemusíme zříkat ideálů: chceme ve své zemi žít v míru a v souladu s naší identitou – jak je ostatně právem každého národa. 20. století bylo věkem ideologií: liberalismu, socialismu, komunismu, nacionalismu – ty ale bez výjimky selhaly.

Naše století bude věkem identit: parní válec globalismu, imigrační invaze a multikulturalismu totiž ohrožují samotnou podstatu evropského lidu. Ti, kdo se dnes nezmůžou na víc než na volání po národní suverenitě, jsou v jízdním řádu o několik vlaků pozadu: v ohrožení se totiž neocitla jen moc či suverenita národního státu, ale samotná identita našich sousedů, přátel i rodin. V etnické rovině se tak děje demografickým působením migračního přílivu, na té kulturní pak homogenizací způsobu života. Evropské národní státy, velkým dílem dědici jakobínských myšlenek Francouzské revoluce, ostatně samy kdysi byly prvními aktivními činiteli při rozkladu lidových tradic, kulturních kořenů a masových duchovních hnutí, jež vyživovala a posilovala evropské společnosti. Ideologická řešení nabízená starými dinosaury, kteří teprve teď začínají cítit nebezpečí vlastního blížícího se zániku, nás zachránit nemohou. Lidem a národům tak nezbývá, než se tohoto úkolu zhostit sami: probuďme se a povstaňme!

Stát se dokáže zotavit z války nebo hospodářské deprese, ale nikoliv ze zániku svého lidu. Jedná se o něco v dějinách nebývalého, nikdy jsme nečelili podobné hrozbě. Ve Francii žije 10 nebo 12 milionů muslimů a asi 15 milionů imigrantů, hlavně Afričanů a muslimů – to je náš politický problém číslo jedna. Bojujeme o přežití; nechceme zaniknout, ale žít. Nechceme dějinám přihlížet, ale aktivně je formovat. Rozhodně se nechceme stát evropskými Indiány.

Ve světle této reality je třeba vnímat celou naši politickou vizi. Odtud musíme vyjít, abychom dospěli k adekvátním politickým řešením – ne realitu překrucovat, aby šikovně zapadla do předpřipravených dogmatických kolonek. Nemáme prefabrikované nebo fixní odpovědi na problémy, jimž dnes Francouzi a Evropané musejí čelit. Přijali jsme však jisté základní principy, jež nám v rozbouřené současnosti poslouží jako kompas. Především chápeme etnickou a kulturní homogenitu národa jako základní předpoklad klidného soužití. Multikulturalismus plodí multirasismus: podívejte se do Libanonu, Brazílie, Jižní Afriky….

Zadruhé považujeme za svou devízu i samotnou Evropu: sjednocení Evropané jsou nepřemožitelní. A to není nějaké moje chvástání, ale slova stratégů Bílého domu: náš kontinent je podle nich „heartland,“ tedy srdce světa. A konečně jsme také rozhodnými obránci přímé demokracie, federalismu a lokalismu. Pochopitelně nemám na mysli tak zvaný federalismus Evropské unie, což není nic jiného než chatrně zastřený technokratický centralismus.  Federalismem myslím „jednotu v rozmanitosti.“ Lokalismus je opětné přemístění (relocalisation) ekonomické činnosti, politické moci i každodenního života lidí. Jak říkají Američané, „malé je milé!“ Ale „malé je i silnější“: cestu nám ukazují země jako Švýcarsko, jež funguje právě na základě výkonu přímé demokracie.

O Generaci Identity se v poslední době mluvilo na celoevropské úrovni nejen díky Vyhlášení války, ale také vaší demonstraci na střeše mešity v Poitiers. Co z těchto úspěchů vzešlo?

Pokud můžu, rád bych se zabýval zmíněnou okupací mešity v Poitiers. Úspěchem této první demonstrace Generace Identity ukázala svou legitimitu na politické scéně a její obsah: probouzíme lidi, kteří následně tvrdě útočí na toto mraveniště politické korektnosti, aby tak nastavili podmínky debaty politické a mediální třídy – a často dokonce i debatu samotnou. V tomto ohledu jsme tedy provokatéři, enfants terribles, ukazujeme cestu. Kolik toho půjde ve Francii ještě zachránit, závisí z velké části na schopnosti nestranických organizací jako ta naše přímo se prostřednictvím akcí zajišťující pozornost médií, jež jsou naším poznávacím znamením, spojit s francouzským národem. Zatím od okupace mešity v Poitiers vyšlo asi 250 novinových článků a bylo natočeno mnoho minut rozhlasových a televizních rozhovorů a reportáží. Jít osobním příkladem, to je náš hlavní cíl. Takovýmito konkrétními skutky zaséváme semínka budoucí rekonquisty. Jsme majákem, k němuž se mnoho mladých obrátí, jakmile etnická a politická polarizace francouzské společnosti vyústí až v návrat k masovým společenským a politickým hnutím.

Není to nějaká metapolitika Gramsciho stylu, kdy je kulturní triumf předpokladem politického vítězství, ale spíše „superpolitika!“ Do té doby však zůstáváme menšinou disidentů, militantní elitou, která nezná strach ani kapitulaci. Především pak vždy stojíme v popředí boje skutečného i myšlenkového – a rozhodně se nespokojíme s nějakou letákovou kampaní v ulicích. V dějinách politického života Francie už zůstane jasné dělení na dobu „před Poitiers“ a „po Poitiers.“

Naše řady se po této akci značně rozrostly a přišla i vlna projevů podpory, což na nás ale také samozřejmě klade jisté požadavky navíc. Dostáváme spoustu příspěvků, poštu z celého světa (USA, Quebecu, Latinské Ameriky i celé Evropy), ozývají se noví zájemci o členství, objednávky knih či nálepek atd. Od vzniku našeho politického hnutí v roce 2002 je to poprvé, co se identitářským aktivistům dostalo takovéto mezinárodní reakce. Okupace mešity v Poitiers ale jen umocnila trend nastavený naším Vyhlášením války, po němž se na Facebooku objevily stránky Generace Identity v Německu a Itálii.  Ta německá už má stejně fanoušků jako naše vlastní… Vyhlášení války bylo přeloženo do mnoha evropských jazyků a počet kliknutí na anglickou verzi převýšil dokonce i tu původní. Symbol lambdy se objevuje po celé Evropě a momentálně se zabýváme tím, jak tento rostoucí úspěch přetavit v něco konkrétnějšího ve dvou velice slibných zemích: Rakousku a Německu. Mladí němečtí identitáři dokonce v rámci své první veřejné demonstrace pomocí hudby a bez využití násilí narušili „Mezikulturní týden“ ve Frankfurtu, za což bych jim rád vzdal hold.

Za víkend následující po okupaci mešity v Poitiers nám přišly skoro dva tisíce dopisů s projevy podpory, žádostmi o členství a objednávkami našeho zboží! Člověk zodpovědný za komunikaci strávil odpověďmi na ně několik dlouhých nocí a plně vytížený byl na pár dní i správce e-shopu… To ovšem jen ukazuje, že naše věc má přednost před zbytkem našich životů. S hrdostí můžeme říct, že nám úspěch nijak nestoupl do hlavy: střízlivě a vážně pokračujeme ve svých povinnostech. Je to sice hodně práce, ale děláme ji s radostí, protože jsme s takovým úspěchem ani ne dva měsíce po svém založení nepočítali… Na to jsme skutečně pyšní.

Zůstává na stole možnost, že by stát vaše hnutí rozpustil a zakázal?

Francouzské zákony, s jejichž využitím lze jisté organizace rozpustit, se zabývají teroristickými skupinami a soukromými milicemi. Prezident se tím pádem postaven před zjevnou nepřítomnost právní argumentace musel myšlenky naši skupinu zakázat vzdát – k nemalému zklamání tzv. antirasistických organizací a různých miniaturních skupinek na krajní levici. Hrozba zákazem nás tak měla jen zastrašit, stejně jako soudní dohled uvalený na čtyři naše kamarády vyšetřované prokuraturou za organizaci okupace mešity v Poitiers. Dostali zákaz opustit své domovské départements, setkávat se s dalšími aktivisty v Poitiers nebo se účastnit jakýchkoliv politických aktivit spojených s identitárním hnutím. „Francie, domovina práv člověka“ se vztahuje na zločince a ilegální imigranty, ne však na mladé vlastence! Co nás ale nezabije, to nás posílí: úspěch poitierské demonstrace nám zajistil více mediálního prostoru než kdykoliv od našeho založení v roce 2002. Naši nepřátelé nám tak prokázali nemalou službu, za což jim z celého srdce děkujeme.

Můžou se nás pokusit zastrašit, ale žár v našich nitrech zhasit nemůžou. Nikdo nedokáže rozpustit vášeň ani mládež. V následujících měsících o nás uslyšíte znovu: jelikož proti nám stojí politické elity, které vyhlásily válku našim lidem, kapitulace vůbec nepřichází v úvahu!

Jak byste vlastně vymezil „Evropu“?

Když hovořím o Evropě, samozřejmě nemám na mysli Evropskou unii.

Evropa je civilizačním a kulturním společenstvím. Coby Evropané jsme dědici Athén, Sparty, Říma i křesťanství, což právě my Francouzi můžeme obzvlášť dobře dosvědčit. Neexistuje totiž nějaká „francouzská rasa;“ jsme směsicí různých evropských etnických skupin: Keltů, Latinů i Germánů. Evropané si musejí uvědomit toto pouto, které nás pojí už přes 30 000 let, tedy už od dob, kdy naši prehistoričtí předkové malovali na stěny svých jeskynních obydlí to, co viděli kolem sebe: od jednoho konce Evropy na druhý podobné motivy, tatáž zvířata, shodné přesvědčení. Všechna duchovní, kulturní, ekonomická, společenská a politická hnutí, jež v průběhu našich dějin v nějaké evropské zemi vznikla, měla srovnatelné protějšky u svých sousedů.

Díky naší sdílené identitě se do značné míry podobají i naše problémy (masová imigrace ze zemí globálního Jihu, tlak islámského světa, americká hegemonie a ožebračování globalismem), což volá po přijetí jednotné fronty. Velice názorně to dokresluje i příklad tuniských uprchlíků po Jasmínové revoluci: kvůli neexistenci smluv s Francií a dalšími sousedními zeměmi vybízela italská vláda žadatele o azyl k přesunu do naší země. Nic podobného se rozhodně nesmí opakovat.

Tisíce let jsme sdíleli bolesti, naděje a někdy navzdory našim vnitřním půtkám dokonce i nepřátele v bitvě, což si ostatně vy Řekové velice dobře uvědomujete: k perské invazi v 5. století před naším letopočtem došlo v čase, kdy i přes její společný jazyk, kulturu a duchovnost rozdělovala vaši velkou zemi vnitřní řevnivost městských států. Tváří tvář společnému nepříteli však zavlála standarta helénské jednoty. V bitvě u Lepanta v roce 1571 se pak Evropané proti společnému tureckému nepříteli sjednotili znovu.

I dnes se musí Evropa sjednotit ve společném aktu politického budování, jež ovšem současně respektuje místní identity. Proti Evropě kupčíků a bankéřů, proti integraci Turecka do Evropské unie vytvořme silnou Evropu, která se dokáže postavit každé formě imperialismu. V přátelství s našimi slovanskými bratry a Ruskem musíme jasně vyhlásit: ani Alláh, ani USA – ale Europa Nostra!

Francii si v našich kruzích zpravidla představujeme jako zemi, kde multikulturalismus zašel asi nejdál. Je vůbec nějaká šance tuto situaci zvrátit?

Ale samozřejmě! Kde vůle neschází, cesta se vždy nachází. Dějiny jsou totiž doménou neočekávaného a nikdo tak nedokáže předpovědět, co se stane zítra. Rozhodně však můžu říct, že stále rostoucí většina Francouzů, hlavně mladší ročníky, sdílí naše postoje a rozhořčení. Podle dvou nedávných průzkumů si 76% Francouzů myslí, že „islám postupuje příliš rychle,“ skoro polovina lidí jej považuje za „hrozbu“ a 52% obyvatel si myslí, že „ve Francii je příliš mnoho imigrantů.“ Podle všech analytiků a agentur pro výzkum veřejného mínění toto smýšlení vytrvale a prudce roste od 80. let minulého století. Mlčící většina naší země je s námi – pud sebezáchovy se zjevně nedá jen tak lehce ošálit. Jak to vyjádřil jeden z mužů, z jejichž života a díla čerpáme inspiraci, provensálský básník Frédéric Mistral: „Můžeme se zcela spolehnout na volání krve a půdy – jde mu totiž ucpat ústa, ale zcela umlčet se nedá.“

Když však budeme hovořit realističtěji: kdyby zítra vypukl ve Francii etnický konflikt – čemuž se striktně politickou taktikou našeho boje snažíme za každou cenu vyhnout – rozhodně nehodláme jen tak sedět se založenýma rukama. Naší povinností by bylo ochránit naše rodiny. Násilí sice odmítáme, ale v případě nutnosti s užitím síly nebudeme váhat. A i když se snad Francouzi nechali otupět konzumerismem a zdomestikovat nutností vydělávat si na živobytí, stále zůstávají oním bojovným lidem, který dlouho netečně snáší četná příkoří, aby nakonec svrhnul tyrany způsobem, jenž by měl být varováním pro všechny, kdo by nás chtěli znovu spoutat. Takové jsou dějiny naší země už jejích počátků: sice se pomalu dáváme do pohybu, ale jakmile jednou zvedneme hlavy, už je nijak snadno neohýbáme dolů. Tak jsme třeba skoro naráz přešli od monarchického absolutismu k „nejrudější“ republice, jakkoliv to naší zemi do jisté míry ublížilo. Také jsme jako jedni z posledních v Evropě, poměrně dlouho po Anglii a Bismarckovu Německu, přijali zákony garantující sociální zabezpečení, které ovšem dnes patří k těm asi nejvelkorysejším v celé Evropě. A když půjdeme ještě dál do historie, zjistíme, že i naše náboženské války patřily mezi ty nejkrutější. Ať už je to naše nejlepší nebo nejhorší vlastnost, jsme my Francouzi vzpurný národ, což budeme světu dokazovat znovu a znovu, tím si buďte jistí. Coby militanti s dlouhou pamětí, ani optimisté ani pesimisté, si udržujeme víru v náš lid! Jsme v podobné situaci jako Lenin, když v lednu 1917 prohlásil: „Rozhodujících bitev budoucí revoluce se možná sami ani nedožijeme…“ O několik týdnů později vypukla v Rusku bolševická revoluce. Jakmile se jednou události dají do pohybu, nedají se zastavit.

Identitářství – je to hnutí? Strana? Spolek? Jak byste se vlastně sami popsali?

Generace identity je bojové společenství. „Společenství“ proto, že jsme něčím víc než politickým hnutím: jsme klanem prostoupeným duchem vzájemné solidarity a pomoci. „Bojové“ proto, že stran architektů zločinné migrační politiky v Evropě musí být náš boj totální a musíme jej vést nejen v politické, ale také kulturní a sociální sféře. Jak totiž znovu prozíravě říká Frédéric Mistral: „Nejde o to získat většinu hlasů, ale přetvořit národ!“ V zemi s tak zkostnatělou politickou scénou jako Francie působíme tak trochu jako mimozemšťané – předvoj, který usiluje o probuzení národa, ne banda politiků schovaných za svými kravatami!

Generace Identity tvoří jeden z pilířů identitárního hnutí založeného roku 2002. To se sestává z politické strany a organizační záštity Bloc Identitaire, sdružení Les Identitaires, které každé léto pořádá identitářské letní tábory, kde dochází k politickému i militantnímu výcviku a které slouží jako jakási intelektuální laboratoř našeho hnutí; a Generace Identity, bojové společenství sdružující mladé identitáře z celé frankofonní Evropy. Tyto tři pilíře hnutí jsou svou strukturou jeden na druhém nezávislé a mohou tak jednat dle vlastního uvážení, pokud se tedy drží širší společné politické linie celého hnutí. Mottem naší organizace je „jednota v rozmanitosti:“ jsme federalizovaní a samosprávní, čímž se rozcházíme s centralizací typickou pro tradiční politická uskupení ve Francii.

Jedním z vašich hesel je i „0% rasismu, 100% identity.“ Přijímáte tedy i společenství imigrantů, kteří na evropské půdě brání svou identitu?

Heslo „0% rasismu, 100% identity“ znamená, že uznáváme obecné právo na obranu vlastní identity – ve své zemi! Tedy vyjádřeno stručně: „Každý u sebe doma,“ čímž se také jasně stavíme do opozice proti veškerému imperialismu. Jedinou naší internacionálou tak je fronta národů, které bojují za svou svébytnost: od chiapaských indiánů po Kareny v Barmě, včetně Srbů v Kosovu a libanonských křesťanů. Tímto heslem se snažíme zapůsobit na ty, kteří dosud pochybují o tom, že Evropané skutečně jsou etnickou skupinou ohroženou vyhynutím – podobně jako ony primitivní kmeny, jež si pod svá křídla s takovým nadšením berou západní buržoazní obhájci Třetího světa, aniž by je přitom někdy napadlo, že i oni sami se brzy stanou menšinou ve vlastní zemi… Především však „0% rasismu, 100% identity“ vyjadřuje, že naše politika nevychází z nenávisti k ostatním, ale z lásky ke svým. Ta je totiž nezbytným předpokladem boje: protože nám jsou naše země a lidé nade vše, nestrpíme, aby jim kdokoliv škodil.

Zanechat odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..