Překlad příspěvku Tomasze Kosińskeho na setkání GI v Ostravě v březnu 2017
Slezsko je historická země na řece Odře, která na západě sousedí s Lužicí (Oberlausitz), její jižní hranicí je řeka Kwisa, na severu hraničí s Velkopolskem a Polskem, na jihu pak s Čechami a Moravou na jihovýchodě. Je ohraničena sudetskými a beskydskými pohořími. Země od lužicko srbského Budyšína (Bautzen) a už slezského Görlitzu (Zhořelec) po moravskou slezskou Ostravu a Opavu a řeku Opawku. V současnosti se rozprostírá na území tří států: Polské republiky, České republiky a Německé spolkové republiky.
V průběhu dějin přecházela vláda nad Slezskem mezi různými státními celky. Během většiny devátého století mu vládli Češi, od roku 990 do roku 1335 Poláci, následně pak až do roku 1526 znovu Češi, aby později přešlo Slezsko až do roku 1740 pod habsburskou nadvládu. Po slezských válkách ovládli větší část země až do roku 1922 Prusové. (Rakouské Slezsko, Těšín a okolí zůstaly Habsburkům.) Následkem plebiscitu i povstání se hospodářsky vyspělá část Horní Slezska připojila k Polsku. Německu zůstalo 71% rozlohy a 1,1 milionu obyvatel, Polsku připadlo 29% území s necelým milionem obyvatel. Hospodářsky lépe z toho vyšlo Polsko, když získalo 53 uhelných dolů, nalezišť železné rudy a většinu zinkových, olověných a stříbrných dolů. 85% průmyslu přesto zůstalo v rukou německých hospodářských magnátů, a zisk tak putoval za hranice (například Ballestremové). Autonomie polské části Horního Slezska fungovala velice dobře – slezský sněm měl rozsáhlé pravomoci a jednal v souladu s ústavou Druhé republiky. Slezská oblast měla svůj vlastní rozpočet, z něhož desetina putovala do hlavního města. Menšiny na obou stranách hranice byly chráněny Ženevskou úmluvou (zvanou také Hornoslezská). Po roce 1945 přešla správa většiny Horního i Dolního Slezska Polsku, Ostrava s Opavou pak Československu.
Pokud mluvíme o slezské regionální identitě, musíme věnovat pozornost Hornímu Slezsku a jeho specifikům. Zvláště proto, že je to region, který po mnoho století byl, a dá se říci že dodnes je, hraniční oblastí. Místem, kde se setkávala polská, česká a německá kultura. Místem kde se setkávala různá náboženství a tradice. Dnes můžeme vidět Hornoslezany z různých států se setkávat a mluvit spolu navzdory rozdílům ve velké politice. Jiným případem je Dolní Slezsko, které, po staletí propojené téměř výhradně s německou kulturou, si nevytvořilo tak charakteristický ethnos.
Při hledání odpovědi na otázku, co to vlastně je místní identita, se můžeme podívat i na akademické definice. Jedna z nich říká:
Identita – 1. Povědomí o svých vlastnostech a odlišnosti. 2. Identita každého společenství je jeho vnitřní soudržností a pocitem jednoty. Národní identitu určuje společná kultura, nikoliv krev… (ISJP II, 839)
O národní identitě Hornoslezanů se sice hodně mluví, dle mého mínění se ale jedná o čistě politické čachry, kterými si jistá skupina chce získat politický kapitál.
Zabývejme se tedy raději tím, čím byla, je a může být identita Horního Slezska.
Před 1. světovou válkou bylo Horní Slezsko relativně sourodým společenstvím pod kulturní a politickou nadvládou Němců. Hlavním faktorem při určování identity bylo bydliště daného člověka, který si mluvil svým vlastním jazykem a vyznával své náboženství. 19. století však přineslo změny, které vyvolaly neklid v celé Evropě, a docházelo i k rozvoji národních hnutí. Tehdy také v mezi Prusko a Rakousko rozděleném Horním Slezsku začínali působit polští vlastenci: Lompa, Damrot a mnozí další. Po sjednocení Německa Pruskem pak vypuknul Kulturkampf. Počátkem 20. století se pro-polská činnost ve Slezsku dále vystupňovala, v čele s muži jako Wojciech Korfanty a Arka Bożek. Po vypuknutí 1. světové se polské nároky v Horním Slezsku dále navýšily a po jejím skončení se před i po plebiscitu lidé chopili zbraní a vypukla občanská válka. Často v ní proti sobě bojovali soused proti sousedovi a dokonce bratr proti bratru… Roku 1922 dosažené rozdělení Horního Slezska vedlo k mnoha proměnám sociálního, hospodářského i kulturního života. Rozhodnutím Rady Společnosti národů z října 1921 bylo zakotveno rozdělení Horního Slezska.
Mezi válkami došlo k dalšímu vývoji slezské identity i střetům mezi polským a německým prvkem. Politika guvernéra Michaela Grazyňského, posilování NSDAP a konečně uchopení moci národními socialisty v Německu vystupňovalo národnostní napětí v Horní Slezsku. Po vypuknutí 2. světové války začalo pro zdejší obyvatelstvo nové drama: někteří dobrovolně narukovali od Wehrmachtu, jiní naslouchali katolickým kněžím a narukovali hlavně proto, aby přežili (zápis na Volkslist zajišťoval vyšší příděly). Postup Rudé armády byl pro Horní Slezsko těžkou ranou, doprovázenou znásilňováním, loupežemi, vražděním i ničením nenahraditelných památek (tento osud postihnul např. zámek v Miechowicích nebo „slezské Versailles“ ve Świerklanieci). Mnozí Slezané se ocitli v lágrech, z nichž jedním z nejsmutněji proslulých byl tábor camp “Zgoda” Świętochłowice, odkud se většina vězňů nevrátila. Mnozí pak svůj domov (Heimat) navždy museli opustit.
Poválečné politické změny v Polsku nebyly pro Horní Slezsko příliš příznivé, přestože se takřka celá oblast stala součástí polského státu v nových hranicích. V prvních poválečných letech došlo k prověření obyvatelstva a rozběhlo se masivní hospodářské využívání oblasti. Sověty vyrabovaný těžký průmysl se stal oporou nové lidové vlády. Dělníci sice požívali četných výsad, ideologie jedné strany a kultury však začala rozleptávat ducha Horního Slezska a navíc se do regionu stěhovalo mnoho lidí z různých koutů Polska. Po pádu komunismus a reformách prováděných v duchu doktríny šoku čekaly na Horní Slezsko další těžkosti…
Zhroucení komunistického režimu, restrukturalizace průmyslu, uzavírání dolů, zdevastovaná příroda – s tím vším se Slezsko muselo a musí potýkat v „obrozeném svobodném polském státě.“ Odstavování hlavního zdroje příjmů, kterým byl ve Slezsku těžký průmysl, mělo pochopitelně za následek propouštění a zchudnutí obyvatelstva. I přes tyto překážky se v Horním Slezsku časem podařilo rozvinout nové projekty a inovace, díky nimž si oblast znovu hledá cestu ke ztracené slávě. Zformovala se také nová slezská identita. Zdejší lidé mají silné pouto k zemi, přestože jejich předkové pocházejí z různých částí Polska a dalších okolních zemí. Nemalou zásluhu na tom mají i fotbalové kluby, které jako první ve velkém proslavily za hranicemi svou malou domovinu. Podobně působily také akce Hnutí za slezskou autonomii (RAS). I přes kontroverzní vystupování předáka této skupiny mnoho lidí projevilo svou přízeň cílům hnutí účastí na pochodech za hornoslezskou autonomii organizovaných RAS. Asi od roku 2010 dochází k renesanci hornoslezské identity, když lidé bez ohledu na věk nebo původ zdůrazňuje svou příslušnost k regionu. Dokonce i polští nacionalisté, kteří se proti jakékoliv svébytně slezské identitě dlouho vymezovali, si pomalu začínají uvědomovat, že se nemusí nutně jednat o v komunistické propagandě tolik oblíbenou „německou pátou kolonu.“
Můžeme říci, že dnes je Hornoslezanem ten, kdo se v Horním Slezsku narodil, cítí k němu vztah, zajímá se o jeho kulturu a dějiny a uvědomuje si jeho komplexní povahu. Nemusí se nutně považovat za Slezana – může se stejně tak dobře označovat za Poláka, Čecha či Němce. Přestože zná mnohé výrazy a fráze slezského nářečí, nemusí je nutně používat. Politické názory mají Hornoslezané různé. Při sčítání lidu v roce 2011 se 847 tisíc lidí přihlásilo ke slezské národnosti (jako své první, příp. druhé po polské/německé). Neměli bychom však toto číslo považovat za nějaký definitivní údaj, protože mnozí se označili za Slezany spíš na protest proti tehdejší vládě.
Jaká je budoucnost slezské identity? Při pohledu na stávající situaci Evropy i Evropské unie se zdá zjevné, že místní identity východní Evropy čeká další vlna ohrožení. Liberalismus ve své podobě zformované po revolucích roku 1968 vede nový útok proti našim zemím. Naše upadající tradice, kulturu a společenské vazby nahrazuje individualistická hedonistická „společnost“ zbavená kořenů i identity. Proto bychom coby lidé, kterým na identitě záleží, neměli zapomínat, že boj za evropskou kulturu se neobejde bez svých základních částí, tedy místní kultury. Jedině na základech pevného místního společenství můžeme časem vystavět něco většího a velkolepého.
„Malému Gorolovi (člověku, který není ze Slezska) se musí říct totéž, co Hanysovi (ve slezštině místní Slezan): žiješ jen jednou a jiné kořeny mít nebudeš. Takže bys měl z toho, že ses narodil v Pszówě, čerpat životní sílu, jinak skončíš jako medúza na suchu nebo vysoké stéblo ve vichřici. Postav ten nejlepší život z cihel, které jsi dostal. Ale tvé bohatství hledej i v tom, že pocházíš z Radomi. To je střed vesmíru… Miluj země Pszowa a Radomi. Nechej se jimi formovat.”
Rev. prof. Jerzy Szymik