Autor: Guillaume Faye
Využije NATO údajnou hrozbu ruského útoku na Evropu z Kaliningradu jako záminku pro válku s Ruskem?
Poslední dobou narůstá znepokojivé riziko vojenského střetu mezi NATO a Ruskem o ruskou enklávu v Kaliningradu vklíněnou mezi nové členské země NATO, Polsko a pobaltské republiky. Vojenské napětí na Baltu roste. Situace je mnohem nebezpečnější, než byla na východě Ukrajiny a na Krymu, jelikož Kaliningrad je ruskou enklávou v srdci EU a NATO.
Politici a západní média, stejně vlády Polska a tří pobaltských republik – a pochopitelně Washington – při hledání casus belli v Kalinigradu viní Putinovu vládu z machiavelistické politiky a „provokací.“ Obětí provokací jsou však Rusové: NATO se snaží rozdmýchat ozbrojený konflikt, pokud možno omezený, s cílem svržení nenáviděného Putinova režimu. Stane se Kaliningrad záminkou pro jeho rozpoutání?
Polsko a baltské země své obavy předstírají
Kaliningradská oblast náležící k Severozápadnímu federálnímu okruhu je malá ruská enkláva mezi Litvou a Polskem. Hlavní město Kaliningrad, kdysi bývalo pod názvem Königsberg německým centrem Východního Pruska (narodil se a žil zde mj. Immanuel Kant). Žije zde 450 tisíc obyvatel a jde o oblíbený cíl turistů a kulturní centrum.
Vlády ve Vilniusu a Varšavě vyjadřují znepokojení nad „ruskými vojenskými provokacemi,“ kterými podle nich je militarizace Kaliningradu a manévry ruské armády jsou. Bývalý litevský premiér Andrius Kubilius, který zůstává aktivním politikem, se nechal slyšet: ,,V Kaliningradu probíhají docela rozsáhlá vojenská cvičení. Samozřejmě, že z takové vojenské aktivity nedaleko našich hranic máme obavy,“
Litva, kterou protíná chráněný železniční koridor spojující Kaliningrad s Běloruskem a Ruskem, se obává „ruské provokace.“ Tentýž Andrius Kubilius, předseda středopravé strany Vlastenecký svaz zkraje dubna prohlásil: „Obáváme se ruské provokace podél silničních a železničních koridorů, a také sabotáže vedení vysokého napětí.“ Na obranu proti této údajné ruské hrozbě, s jejíž pomocí lze mezi lidmi pečlivě přiživovat tento předstíraný strach, tři pobaltské vlády formálně požádaly o navýšení vojenské přítomnosti sil NATO na svých územích, k němuž také momentálně dochází.
Zástupce Ruské federace při EU Vladimir Čižov o přáních předáků baltských zemí řekl: „Tento požadavek nevychází z upřímných důvodů, ale vnitropolitických kalkulací.“ Polský ministr zahraničí Witold Waszczykowski během debaty o NATO na dubnové konferenci GLOBSEC v Bratislavě prohlásil: „Rusko je nebezpečnější než Islámský stát.“ Taková prohlášení nejvyššího představitele polské diplomacie znamenají provokaci vysokého úředníka, který ovšem „jen“ poslouchá rozkazy. [1]
Obsah protiruské propagandy
Tyto rozkazy přicházejí od politických a ekonomických sítí spojujících americké a evropské předáky s cílem vykreslit Rusko jako hrozbu.
Vojenský expert think tanku CNA Corporation (Center for Naval Analyses) z virginského Arlingtonu Dmitri Gorenburg pro Rádio Svobodná Evropa (po desetiletí tlampač propagandy CIA) řekl: „S rostoucím napětím ve vztazích se Západem našlo Rusko v Kaliningradu samo se nabízející ideální místo k nasazení vojenských sil. Z Kaliningradu může ohrožovat své sousedy; Švédsko, Polsko i Německo jsou na dosah. Kaliningrad je ruská vojenská posádka v srdci území Evropy.“ Gorenburga dále znepokojuje „zesilovaní aktivit Baltské flotily se základnou v Kaliningradu“ a naznačuje, že Rusko podniká kroky k přípravě agrese – což je nesmysl.
I děcku by to při pohledu na mapu okamžitě došlo: kdyby chtělo Putinovo Rusko zaútočit na Pobaltí, Polsko atd., nepodniklo by výpad z maličké, zranitelné a těžko ubránitelné Kaliningradské enklávy vzdálené od zbytku Ruska. Zaútočilo by přes hranice na Lotyšsko a Estonsko, to je úvod do geopolitiky.
Argument USA, NATO a evropských politiků – zejména v Polsku a pobaltských zemích – zní, že fanatický nacionalista Putin, sužovaný vnitřní ekonomickou krizí, se všemi dostupnými prostředky pokusí 1) vyprovokovat ozbrojený konflikt s NATO; a 2) znovu nabýt kontrolu nad východní Evropou (Ukrajina, Pobaltí, Polsko) v rozsahu, který pamatujeme ze sovětské éry. Na tuto propagandu stran ruské hrozby se dá namítnout, že kdyby to měli v úmyslu, Rusové by se na takové vojenské provokace a následnou agresi připravovali. CIA za tím účelem vytvořila umnou montáž, za niž by se nemusel stydět ani Hollywood: ruská vojenská hrozba na severu Evropy.
Jak vytvořit zdání ruské vojenské hrozby
Podle NATO dochází k posilování ruské Baltské flotily, jejímž domovským přístavem je Baltijsk v Kaliningradské oblasti. Letadla vzlétající z leteckých základen v oblasti – Černjachovsk a Donskoje – prý narušují vzdušný prostor sousedních zemí a nacvičují útoky na americké lodě na Baltu. Rusové také zvýšili počet svých pozemních vojsk v enklávě.
V polovině dubna se ruské bitevníky Su-24 přiblížily k americkému torpédoborci USS Donald Cook, koncem měsíce pak ruský Su-27 proletěl těsně kolem amerického výzvědného letadla. Američtí představitelé a NATO mluví o „ruské agresi“! Tato nařčení následují po sérii podobných případů během posledních dvou let. Média přinesla zprávy o případech narušení vzdušných prostorů mnoha zemí, včetně třeba těch skandinávských, ruskými vojenskými letadly. Nemáme žádné přesvědčivé důkazy, že k těmto incidentům skutečně došlo – tvrdí to tiskové orgány NATO. Jedná se o důvěryhodný zdroj? Západní novináři nahráli na web pochybné video útoků ruských strojů. Za touto dezinformační kampaní stojí CIA a další agentury.
Washington a NATO vyjádřily znepokojení nad údajnou přítomností střel Iskander v Kaliningradu. Ty jsou odpalovány z mobilních ramp, mají dostřel 400 km a mohou nést konvenční i nukleární hlavice. Dosáhnou na Berlín či Varšavu. Kreml skutečně v roce 2008 pohrozil rozmístěním těchto zbraní, bude-li Washington trvat na stavbě základen protiraketového štítu v Polsku a České republice.
Jedná se o zavádějící argument: proč by Rusko, které disponuje střelami všech různých velikostí, schopných dosáhnout kterékoliv místo na světě a rozmístěných na pozemních základnách i ponorkách, potřebovalo k útoku na své evropské sousedy střely krátkého doletu v Kaliningradské oblasti? To by byl geopolitický diletantismus. Jestliže ruský zájem v napadení evropských zemí není příliš srozumitelný, zájem Washingtonu na provokaci Ruska je pochopitelnější, jelikož Rusko znovu nabylo spolu s Čínou status velmoci a možného rivala. To přivádí k zuřivosti stoupence americké dominance a unilateralismu, kteří podporují Hillary Clintonovou – ne však Donalda Trumpa, kvůli jeho izolacionistickým prohlášením. [2]
Protiruské manévry a vojenské provokace
Tyto protiruské vojenské provokace mají za cíl vyvolat incident, který by situaci dále zhoršil. Tvrdě protiruská varšavská vláda plánuje nákup amerického raketového systému protivzdušné obrany Patriot na obranu před imaginárním ruským útokem. Letos v březnu se Polsko rozhodlo pořídit i americké střely s plochou dráhou letu Tomahawk, které lze za obranné považovat skutečně těžko…
Americký vojenský konvoj s těžkými zbraněmi demonstrativně projel střední a východní Evropou, aby spojence „ujistil“ v případě možné ruské agrese. K Baltu a do Polska byly převeleny i alianční letadla, včetně francouzských.
Podle The New York Times chce americké velení a politici rozmístit těžké zbraně (tanky a dělostřelectvo) ve východní Evropě a v baltských zemích pod záminkou ochrany regionu před ruským útokem. Tentýž článek přinesl i reakci nejmenovaného představitele ruských ozbrojených sil: „Jde o nejagresivnější krok Pentagonu od konce Studené války.“ Bez důkazu obviňovat ostatní z plánování ozbrojené agrese je už od starověku osvědčenou metodou k dosažení kýžené války. Generál NATO Jens Stoltenberg vysvětluje (Le Figaro, 2. dubna 2016), že aliance rozmístí čtyři prapory (asi 4 tisíce vojáků) – možná i víc – v pobaltských zemích a Polsku, severně i jižně od Kaliningradu. Jedná se o preventivní opatření před možným ruským útokem, jelikož Kreml prý od roku 2000 ztrojnásobil vojenské výdaje (nepravda) a „narušil ukrajinskou suverenitu“ (také nepravda). Stoltenberg také dodává, že tato akce „není porušením“ v Paříži podepsané dohody Aliance s Ruskem z roku 1997, která zakazuje rozmístění „významných bojových sil“ ve východní Evropě. Sergej Lavrov a ruské ministerstvo zahraničí si to zřejmě nemyslí – stejně jako každý člověk disponujícím selským rozumem.
Upírání velmocenského statusu Rusku
Washington – spolu s dalšími představiteli atlanticistických struktur ovládajících NATO – neznepokojuje ani tak samotná vojenská hrozba představovaná Ruskem (která ostatně není kdovíjak uvěřitelná), ale samotná skutečnost, že Rusko se znovu stává významnou strategickou silou, schopnou soupeřit s USA.
Rusko zažívá v důsledku nižších cen ropy ekonomický útlum, vyvolaný podle mezinárodního práva nelegálními západními sankcemi přijatými během ukrajinské krize. Tato recese však zdaleka není tak drtivá, jak ji západní média vykreslují.
Rusku se povedlo po epizodě postsovětské slabosti obnovit svou vojenskou a strategickou sílu, což Washington znepokojuje. Ruské vojenské zásahy v Sýrii a Náhorním Karabachu byly velice účinné, především ve srovnání s nedávnými západními intervencemi. Účinnost ruských vojsk, pozemních i vzdušných předčí tu zemí NATO – důkazem budiž Sýrie. Slyšíme, že Američany vedená „koalice“ obrátila Islámský stát na ústup. Ten byl však odražen jen díky ruským silám, které podporují armádu Bašára Asada. Pentagon cítí obavy, ale hlavně pokoření.
Ruský obranný rozpočet se od roku 2011 zvýšil ze 70 na 92 miliard a dosáhl 4% HDP, což je více než dvojnásobek rozpočtu evropských členů Severoatlantické aliance. Od konce Jelcinovy vlády se ruská armáda rychle vylepšuje propouštěním nepotřebného personálu, profesionalizací a modernizací výzbroje (neviditelný letoun T-50, těžký tank T-14 a flotila 45 útočných ponorek) i nukleárních kapacit.
Do ruské výzbroje brzy přibude 40 nových mezikontinentálních balistických střel. Putin není „agresivní,“ ale řídí se podobnou logikou jako de Gaulle: aby byla velká země věrohodná a uznávaná (diplomaticky, ekonomicky), musí disponovat věrohodnou hrozbou vojenského odstrašení. Při pohledu na americké vojenské výdaje, které tvoří skoro polovinu světových výdajů na obranu, působí údajný ruský „militarismus“ jako špatný vtip. Rusko nikoho neohrožuje.
Na rozdíl od jiných nedostatečně rozvinutých sektorů hospodářství se může ruské zbrojní odvětví spolu se zpracovatelstvím ropy, vesmírnou technologií a jadernou energií (Rosatom) směle srovnávat s kýmkoliv na světě. „Strategicky byla ruská intervence účinnější než ta západní […] V diplomatické oblasti se Rusko etablovalo jako klíčová velmoc v Evropě i na Blízkém východě,“ prohlásil ruský analytik Nicolas Baverez, který přesto vystupuje proti Putinovi (Le Figaro, 25. dubna 2016). V Sýrii se ruská strategie ukazuje desetkrát účinnější než západní. To vše je pro Washington a atlanticisty zcela nepřijatelné.
Nepřátelství k Rusku je geopolitická hloupost
Washington se pomocí provokací různými metodami snaží vyvolat vojenskou konfrontaci s Ruskem, pokud možno omezeného rozsahu. Cíl? Svržení Putina, zastavení nárůstu ruské moci a zadušení možného evropsko-ruského spojenectví ještě v kolébce. Jistě, je to hloupá a kontraproduktivní strategie, ale mezi válkychtivými washingtonskými vůdci dosti běžná, jak vidíme z katastrof způsobených americkými vojenskými intervencemi posledních desetiletí. [3]
Přestože neexistují naprosto žádné známky ruského nepřátelství proti baltským zemím nebo Polsku, NATO posiluje svou vojenskou přítomnost v oblasti, údajně kvůli možnému – zcela imaginárnímu – ruskému útoku. Jelikož napětí na Ukrajině se poněkud zmírnilo, stala se těžištěm provokací, incidentů a možností nalezení casus belli ruská kaliningradská enkláva.
Povzbudit víru v neexistující ruskou hrozbu a vyvolat přímý ozbrojený – byť třeba omezený – konflikt s Ruskem: takový je jeden z cílů mocných lobby ve Washingtonu, uvnitř NATO i EU. Na východě Ukrajiny a Krymu neuspěly, a tak se podle geopolitické logiky nyní snažit vyvolat válku v Pobaltí.
Západní svět pod vedením Američanů vojenskými intervencemi šestkrát porušil Chartu OSN – ilegálními podle mezinárodního práva a s katastrofickými následky – včetně agrese na Balkáně proti Srbsku, v Libyi a v Sýrii proti Bašaru Asadovi. Asi málokoho by překvapilo, kdyby se podařilo zinscenovat „incidenty“ za účelem rozpoutání konflikty s katastrofickými následky pod záminkou obrany proti z Kaliningradu vycházející ruské hrozbě.
A tak zatímco Evropu ohrožuje masivní migrační invaze, z drtivé části muslimská, i islámský terorismus, západní vůdci se rozhodli označit za svého největšího nepřítele a nejpalčivější hrozbu Rusko – přestože jde o našeho jedinečného spojence…
Poznámky:
[1] Polský ministr zahraničí sice nenávidí Rusko, ale miluje Turecko. Rozhodl, že Polsko podpoří zrušení vízové povinnosti tureckých občanů při cestě do zemí EU.
[2] Postoje Donalda Trumpa se prudce rozcházejí s těmi washingtonských elit, konkrétně jeho izolacionismus a odmítání rusofobie. Jeho heslo „Amerika na prvním místě“ značí, že chce vést Ameriku, která se stará v prvé řadě o sebe a nenutí ostatním zemím svou pomoc ani nadvládu. Jde o prospěšnou formu egoismu.
[3] Část americké průmyslové lobby. zapojené do zbrojního průmyslu, jako třeba společnost Boeing, vždy na vládu vyvíjela tlak, aby vedla nekonečné malé války na periferiích – aby nevázl odbyt zbraní pro Pentagon. Americké agrese mají spíše hospodářskou než politickou či „militaristickou“ povahu. Říkám to především jako odpůrce amerikanofobie, která není o nic lepší než rusofobie.
Úvaha Guillaume Fayeho There is a Danger of War in Europe vyšla na stránkách RightOn 31. května 2016.