V první části mého rozhovoru se známým francouzským spisovatelem a politickým komentátorem Renaudem Camusem jsme mluvili o myšlenkovém pozadí jeho pojmu Velká výměna a zabývali se konkrétními příklady probíhající výměny v Evropě a také filozofií stojící v pozadí těchto myšlenek.
Ve druhé části rozhovoru se bavíme o smýšlení evropské levice, Camusových názorech na francouzské a evropské politické předáky, jeho zkušenostech s francouzskými soudy v případech souvisejících se svobodou slova, Michelu Houellebecqovi a dalších tématech. Realita je krajně pravicové spiknutí.
John Lambton: Čím si vysvětlujete poraženectví současné generace Evropanů tváří tvář událostem jako teroristické útoky (tedy opakovaná ujišťování, že ne všichni muslimové jsou takoví apod.)? Proč to vypadá, že podle levičáků je třeba tradiční evropskou kulturu dekonstruovat a proměnit, zatímco ideologické soustavy v přímém rozporu s liberálními hodnotami, jako islám, jsou postaveny na piedestal jako bezmála svátost?
Renaud Camus: Evropa trpí sebenenávistí. Podle mě se nikdy nevzpamatovala z nacistické epizody. Označuji to za „Druhou kariéru Adolfa Hitlera“: snad o něco méně zločinnou než tu první, ale historicky o nic méně ničivou. Evropa připomíná pacienta, který prodělal tolik závažných operací za účelem odstranění hitlerovského nádoru, že chirurgové – aby měli jistotu – vyoperovali nejen rakovinu, ale také většinu životně důležitých orgánů. Pacient už nemá žaludek, srdce, mozek, sílu, nohy ani vůli. Nejhorší ale je, že bychom současnému vývoji snadno mohli úspěšně vzdorovat, ale nechceme. Evropa to nechce. Evropané ani nechtějí vědět, co se s nimi děje. Ti, kteří tak učiní, jsou potrestáni a umlčeni, jako ptáci nesoucí špatná znamení: nekonečné střílení poslů špatných zpráv.
JL: Michel Houellebecq tuto poslední fázi Velké výměny zobrazil ve svém románu Podvolení. Považujete možný vývoj načrtnutý jeho dílem za věrohodný? Co byste na něm zkritizoval?
RC: Naprosto věrohodný – vytkl bych mu snad jen přílišnou přesvědčivost. Nechci být přesvědčen – raději bych vybojoval občanskou válku, než se podvolil. Ta by ale samozřejmě vůbec nebyla „občanská“: šlo by o klasické protikoloniální povstání, inspirované protinacistickým odbojem a válkami za nezávislost.
JL: V roce 2014 jste byl podle francouzského práva potrestán pokutou za vyjádření politického názoru. Obětmi těchto drakonických norem se stali i další Francouzi jako Dieudonné. Předpovídáte s postupem Velké výměny další a další odsouzení projevů podle těchto zákonů a myslíte si, že – jak kdysi prohlásil prezident John F. Kennedy – „ti, kdo znemožňují poklidné revoluce, činí nevyhnutelnými revoluce násilné“?
RC: Neznemožňují jen poklidnou revoluci, ale samotnou realitu. Jak jsem kdysi poznamenal na Twitteru, realita je krajně pravicové spiknutí. Označil jsem fauxel (termín označující falešnou realitu, podobnou Orwellovu newspeaku – tazatel) za obrácenou realitu, vládu lži, kterou lidem vnutila k výměně odhodlaná moc. Uvnitř fauxelu se každé slovo stává lží. Například výraz un quartier populaire, lidová (dělnická) čtvrť, dnes ve francouzštině označuje oblast, odkud naši lidé zmizeli, kde už byli nahrazeni. Minulý týden jsem při listování novinami narazil na úžasný titulek: „Znepokojivý nárůst náboženského cítění v metru.“ Z toho měl člověk pochopit, že téměř polovina zaměstnanců pařížského metra chová sympatie k islamistům. Z nás všech se stali prvotřídní hermeneuti a luštitelé velice podivného jazyka, v němž mnohá slova znamenají něco jiného, než by znamenat měla. Narazíte-li například na slovo un jeune, mladík, novinář vám tím nechce říct, že mluví o mladém muži. Chce, abyste pochopili, že mluví o nepříliš starém Neevropanovi. Muset si takto všechno neustále překládat je velice vyčerpávající. Tou nejnásilnější revolucí by bylo osvobození pravdy z tohoto vězení: podvracení lži pravdou.
JL: Během své kariéry jste toho napsal spoustu a na různá témata. Plánujete přeložit a vydat některé své politické spisky v angličtině nebo dalších jazycích?
To myslím nezáleží na mně. Pokud je někdo chce přeložit a vydat v angličtině, ať se do toho pustí. Jedinou anglicky vydanou knížkou jsou Tricks (Čísla), velice upřímný popis 45 (homo)sexuálních střetnutí s předmluvou Rolanda Barthese. To by mohlo být možná trochu zavádějící…
JL: Poněkud formálněji se nyní účastníte francouzské politiky. Podporujete myšlenky Marine Le Penové coby nejmenší zlo nebo jako někoho, kdo skutečně dokáže ve Francii zvrátit Velkou výměnu?
RC: Nepochybně disponuje důležitými předpoklady pro zastavení Velké výměny: vojáky, militanty, stoupenci a voliči. Nejsem si jistý, jak moc se mi libí její myšlenky. Jistě nesouhlasím se vším, ale nemůžeme si dovolit zatracovat sílu, která projevuje alespoň jakousi míru odhodlání bojovat s invazí a podmaněním. Jak už jsem řekl, volám po jednotě: nejen ve Francii, ale i v Evropě. Bylo by proto naprostým šílenstvím předstírat ignoraci nejsilnější složky oné jednoty, o niž člověk usiluje.
JL: Když přejdeme k politické situaci Evropě, vidíte mimo Francii stranu nebo předáka, který podle vás vystupuje proti Velké výměně? A pokud ne, jaké vlastnosti podle vašeho mínění politik potřebuje, aby v této otázce otevřel lidem oči?
RC: Političtí předáci, strany, vlády i národy východní Evropy – v Maďarsku, České republice, na Slovensku nebo v Polsku – se jeví mnohem odhodlanější bojovat za nezávislost Evropy a její identitu než jejich protějšci na západě kontinentu: jako by je padesát let komunistické diktatury chránilo před svody protirasistické tyranie. Nedávno jsem se účastnil demonstrace na podporu Viktora Orbána před maďarským velvyslanectvím v Paříži.
Vůdce odporu pravděpodobně vzejde z nečekaného zdroje, a nebude jím nějaký řadový politik. Měl(a) by mít silnou symbolickou image. Možná to Le Penovic děvče, Marion Maréchal? Připomíná mi francouzskou Janu z Arku…
Druhá část rozhovoru s Renaudem Camusem The Great Replacement, Part II vyšla na stránkách Right On 18. prosince 2015.
Jeden komentář