Autor: Fenek Solère
Instinkt a ideologie
Skutečně tedy představuje identitární hnutí zcela nové paradigma současné evropské pravice? S využitím toho, co F. Stieger (Die „Identitäre Bewegung“ – Open-Source-Ideologie aus dem Internet, 2014) označuje za „open source ideologii“ (srovnej s „open source warfare“ Johna Robba, pozn. GI) je obsah jeho webových stránek snadno kopírován spřízněnými skupinami; získalo si stoupence mezi příznivci „měkké“ i „tvrdé“ pravice. Akademici specializující se na politologii mají problém zaškatulkovat hnutí do řad staré či nové pravice, což jen potvrzuje, jak silně se identitářství v odlišných prostředích proměňuje.
Nic z toho však nebrání mediím vytvářet temný obraz identitářského hnutí coby na jedinou otázku – hrozbu islamizace Evropy – zaměřenou nátlakovou skupinu, a tak ji zranit spojením s negativně vnímanými proudy nedávné evropské historie. Někteří němečtí akademici se snaží vykreslit identitáře jako ještě větší hrozbu než neonacisty, jelikož své protidemokratické prvky skrývají za hledání identity. M. von Lüpke proto prohlásil, že „veřejnost má potíže při rozpoznávání jejich skutečných motivů a cílů.“ („Gefällt“ vielen: Die hippen Rechten, 2013).
I když přiznává, že identitární hnutí z velké části vychází z pozitivního přístupu – hledání sdílené identity, tradic a kořenů – neodpouští si „odborníci“ poznatek, že hnutí má své „temné stránky,“ jako když podle Úřadu pro ochranu ústavy v Brémách vedou brémskou pobočku Generace identity lidé s vazbami na krajní pravici. Podobná obvinění byla podložena i využitím symbolu lambdy na webu Radical Boys Brux a stránkách Revolta. To vše navzdory rozšířenému sloganu identitářů: „0% rasismu, 100% identity.“
Identitářství je však mnohem víc než jen nejhorší noční můrou svých odpůrců. Vyvěrají z něj jen obtížně zdiskreditovatelné emoce. Za každou cenu brání národ a v příznivých barvách vykresluje na stejnorodosti a výlučnosti založené předmoderní komunity. V tomto ohledu se hnutí výslovně vymezuje proti politice EU v oblasti imigrace, udělování azylu a integrace. Poučený pozorovatel si rychle uvědomí, že tyto postoje a činy vycházejí z myšlení velikánů ducha 19. a raného 20. století jako Friedrich Nietzsche, Ferdinand Tönnies, Friedrich List, Paul de Lagarde či Julius Langbehn. Ti ještě vzdělanější rozpoznají i vliv představitelů německé konzervativní revoluce jako Arthur Moeller van den Bruck, Othmar Spann, Adam Müller, Hans Freyer, Ludwig Klages, Oswald Spengler, Edgar Julius Jung, Karl Haushofer a Werner Sombart.
Tato druhá skupina, která nabízí soudržnou integralistickou perspektivu zdůrazňující holismus a kulturní partikularismus, zůstává pro identitáře plodným zdrojem inspirace. Východiska kritiky individualismu liberálně kapitalistických společností představiteli konzervativní revoluce, kteří jejich zrod po skončení První evropské občanské války sledovali na vlastní oči, se podobají nechuti identitářů k EU formovanému superstátu.
Arthur Moeller van den Bruck např. napsal:
„Můžeme se stát obětmi nezvladatelných katastrof; revolucí, jimž nedokážeme zabránit, ale tradice se vždy znovu objeví.“
A skutečně: identitářství není ničím jiným než znovu se obrozující tradicí v moderní mladistvé podobě.
V jasnozřivé předpovědi strastí Evropy 21. století sepsal Othmar Spann s trochou nadsázky prequel k dílům Markuse Willingera Generation Identity: A Declaration of War Against the 68’ers (2013) a A Europe of Nations (2014), když ve svém Der wahre Staat (Pravý stát, 1972) uvedl mj. že:
„Lidstvo se dokáže smířit s chudobou, jelikož bude a navždy zůstane chudé… ale se ztrátou skutečného vlastnictví, existenční nejistotou, vykořeněností a nicotou se postižené masy lidí nedokáží smířit nikdy.“
Hans Freyer byl výrazným zastáncem tzv. Volkgeist (ducha lidu) a autorem díla Revolution von Rechts (Revoluce zprava, 1925). Tvrdil že:
„Člověk je svobodný coby součást určité kolektivní vůle, která se ujímá odpovědnosti za vlastní dějinný osud… vůle svazující jednotlivce a dodávající jejich soukromým životům dějinný význam.“
V predikci nevyhnutelných vzestupů organizace identitárního střihu napříč časem prohlásil: „Na pravici se formuje nová fronta…“ a jen stěží lze z jejich slov i činů pochybovat o tom, že „vyčistění domu“ představuje základní prvek identitárního myšlení.
K doplnění prognózy kulturního pesimisty Oswalda Spenglera:
„Silné a energické rasy nejsou pacifistické. Zaujmout takovou pozici znamená vzdát se budoucnosti, ideál pacifismu je totiž statickou, mrtvolnou pozicí, neslučitelnou se základními fakty existence“.
Musíme zdůraznit, že Generaci Identity a odvozené skupiny lze označit různými přívlastky, rozhodně však ne za statické – jednají totiž proaktivně, mobilně a s ostře vyhraněnými postoji k budoucnosti, již usilují vytvořit.
Jejich literatura pak tuto vitalitu odráží. Díla jako Generation Identity: A Declaration of War Against the 68’ers (2013) Markuse Willingera, s předmluvou veterána organizace Nissa Rebela Philippe Vardona, stručnou a stravitelnou formou mluví o současné generaci jako o první oběti vykolejení západních společností politickými, novinářskými a akademickými elitami i o tom, že téže generaci připadla úloha tyto trendy zvrátit.
Autor v jednačtyřiceti kapitolách jako protilék proti cizím a nepřirozeným vlivům nabízí svěží náhled na svět, osvobozený od úzkoprsého a předsudky svázaného myšlení uplynulých asi 70 let:
„Nacismus byl rasistický, tak jste chtěli být antirasisty. Nacismus byl nacionalistický? Přirozeně jste se stali internacionalisty. Byl militaristický, fašistický a imperialistický, a tak jste se stali antimilitaristy, antifašisty a antiimperialisty. Pokud nacismus prosazoval model tradiční rodiny, museli jste zavrhnout i ten. Vaše snahy plně odmítnout extrémistickou ideologii nacionálního socialismu vedly k vytvoření vlastní extremistické ideologie. Jsme první generací od roku 1933, která skutečně překonala nacismus. Nedefinujeme se ani v jeho rámci, ani opozicí vůči němu.“
Ve s chirurgickou přesností vedené obžalobě velkokapitálu identitáři správně rozpoznávají ničivý dopad pohyblivosti levné pracovní síly – čí spíše příjemců sociálních dávek – z Třetího světa a jí tvořeného socialistického voličského bloku, což de facto znemožňuje omezit odpor imigrační invazi na jednotlivý národní stát a vede k nutnosti zformování společné celoevropské odpovědi.
Jak se dalo čekat, volání identitářů po sjednocené Evropě a vyjádření přesvědčení o národní a etnické jedinečnosti všech Evropanů – zejména ve Willingerově druhé publikaci Evropa národů (2014) – zprvu dodalo munici odpůrcům, kteří ze svých pohodlných křesel označovali identitářskou vizi „velkých politických bloků nového milénia“ za další z projevů rasismu a xenofobie.
Od úvodní věty Willingerova skvěle formulovaného textu vidíme jasně vytyčené cíle identitářů a jejich opovržení klišé establishmentu a jeho orwellowským nakládáním s pravdou, když čteme: „Evropská unie je mrtvá.“ Následný popis Unie jako „zflikovaného Frankesteinova monstra“ a „groteskní monstrozity, do níž se tvůrci pokusili vdechnout život“ odkazuje na starou židovskou pověst o pražském Golemovi a jistě ťal bruselské byrokraty do živého. Především v situaci, kdy podobně jako v pohádce o chlapci, který poznamenal, že císař je nahý, lze jen stěží rozporovat tvrdá fakta:
Evropa neúpí pod jhem vaší Unie o nic méně než my. Snažíte se z hrdého kontinentu udělat druhou Ameriku a zbavit evropské národy jejich svobody.
Nesloužíte Evropě; vaším jediným pánem je Evropská unie, což z vás dělá nepřátele evropských národů, kterým jste samolibě vyhlásili válku.
Nenávidíte evropské národy. Uvědomte si konečně, že stojí v cestě vaší Unii, ohrožují samotné její základy a jednoho dne ji rozloží.
Pod vámi stvořeným Molochem, pod standardizovanou záplavou byrokratických lží úpí mezi troskami pravá Evropa.
Evropa svobodná a rozmanitá. Evropa bratrů a sester. Evropa, na níž máme podle vás zapomenout a kterou se snažíte skrýt – která ale přesto dále existuje.
V tiché nehybnosti očekává den, kdy bude vysvobozena z řetězů a navrátí se na své právoplatné místo ve světě.
Této Evropě zůstáváme věrní, Evropě našich předků a dětí; v ní věříme a za ni bojujeme.
Za svobodnou a silnou Evropu.
Za Evropu národů!
Proti globálním kapitalistům a stoupencům současného multikulturního tavicího kotle, který spíše než líbivé obrázky – prezentované hollywoodskými moguly třeba v hitu 80. let The Kids from Fame – připomíná babylonskou věž, identitáři jasně a hlasitě vzdorně křičí:
Evropa je Evropa… My Evropané milujeme svou identitu a jedinečnost. Chceme být a zůstat tím, kým jsme. Evropský superstát je nepřirozenou chimérou… Po tisíciletí jsme spolu my, Evropané, navzájem bojovali, a přesto nám zbylo dost síly a vitality k vytvoření ve světovém měřítku jedinečné kultury. Nemám na mysli poslední desetiletí zahnívající stagnace, ale spíše odkaz renesance, nejhvězdnější hodiny evropského ducha… Vytrvalé soutěžení dovedlo Evropany k velkoleposti. Tehdy si státy nemohly dovolit nechat si vládnout průměrnými politiky, jako jste vy…. Slabé a unavené státy, jaké se staly v Evropě pravidlem, by v dřívějších dobách nepřežily ani pět let. Buď by se jim podařilo obrodit – nebo by podlehly dobyvatelům…
Tato odvážná slova vzdoru vyvěrají z ukotvení v myšlení plejády autorů poválečné Nové pravice. Lze tak rozeznat inspiraci a mentorství metapolitických komentátorů jako Armin Mohler, Karlheinz Weißman, Gerd-Klaus Kaltenbrunner, Pierre Krebs, Alain de Benoist, Julien Freund, Dominique Venner, Robert Steuckers, Guillaume Faye, Giorgio Locchi, Tomislav Sunic, Alexandr Dugin a Sebastian J. Lorenz, intelektuálů z tak vzájemně vzdálených zemí jako Německo, Chorvatsko, Francie, Rakousko, Itálie a Rusko – všichni sjednocení pod společným praporem ve společném boji za niternou hodnotu identity tváří tvář sterilní modernitě.
Pro Novou pravici stejně jako pro identitáře charakterizuje modernitu převážení plytkého typu člověka, jen velice volně oddaného svým hodnotám, názorům, politickému přesvědčení, povolání či stylu života. Této atomizace a rozkladu sociálního přediva dle jejich soudu využívají představitelé zájmových skupin, tyrani měkkého despotismu usilujícího o instalaci kultury vnitřní cenzury a politické korektnosti. Coby jeden typický příklad za všechny nám může posloužit případ finského novináře deníku Helsingin Sanomat Tuomase Muraja. Ten kontaktoval přítelkyni znásilněné Finky, která popsala pachatele jako muže nefinského původu a napadl ji coby zločinnými předsudky naplněnou rasistku obviňující imigranty. Následně ji pohrozil vězením a varoval ji před dalším obviňováním imigrantů. Do podobné situace se dostala i jiná Finka, znásilněná na nádraží pěti Somálci, kteří následně dostali velmi mírné tresty. Ze tří soudců zodpovědných za výsledek případu dva nebyli etnickými Finy a třetí Finem s obecně známou náklonností ke komunismu.
Proto nepřekvapí, že Nová pravice i identitáři nahlížejí na kosmopolitismus a multikulturalismus s notnou dávkou cynismu a namísto těchto zprofanovaných ideologií zastávají koncept etnopluralismu, který se neobírá ustanovováním jakýchkoliv hierarchií mezi rasami. Spočívá na přijetí existence odlišných kultur, národů nebo společností a jejich vlastní vnitřní hodnoty.
Myšlenka etnopluralismu ostatně není žádné novum. Už Carl Schmitt – jeden z hlavních intelektuálních vlivů na Alaina de Benoista – prosazoval etnopluralismus coby součást identitární demokracie (identitäre Demokratie). Schmitt zásadně vystupoval proti pluralitě zájmů i pluralistické demokracii jako takové, nad níž stavěl demokracii vycházející z identity. Sám sebe pak Schmitt označoval za odpůrce univerzalistického étosu lidských práv a chápal homogenitu jako nezbytný předpoklad prosazování zájmů národa i státu – spojení s identitářstvím snad ani nemůže být jasnější.
Nová pravice i identitáři chápou své úsilí jako směřující k obrodě. Z mého pohledu je Nouvelle Droite porodní bábou a identitáři novorozencem, čistým potomkem neposkvrněným levo-liberálními dogmaty, které dovedly Evropu na cestu současného úpadku.
Vydali se na cestu hledání alternativy modernity, když přijali některé – nikoliv však všechny – její vědecké a technické výdobytky – a zároveň odvrhli vše, co vidí jako negativní kulturní aspekty modernity vedoucí ke globálnímu systému („One World – Jeden-Svět“) produkce a reprodukce. To vše přispívá k hypermoralismu všeobecných lidských práv, pod jejichž pláštíkem se maskuje útok na národní a regionální jedinečnost. Tato situace byla popsána jako ztráta „transcendentní hodnoty, smyslu či účelu.“ (viz Charles Champetier a de Benoist: Manifest Nové pravice).
De Benoist jde ještě dál: lidské bytosti podle něj neexistují ve formě univerzální a abstraktní entity a nelze je oddělit od dané společnosti a sociální skupiny. Moderna eroduje pouta s rodem, místem i korporativními či náboženskými komunitami. Skutečností je, že moderna učinila lidi osamělejšími a zranitelnějšími – což lze ale „vyléčit“ aplikací medikamentů předepsaných Novou pravicí: návratem ke komunitám zakořeněným ve vlastním a svébytném kulturním a geografickém procesu a organickým společnostem se vztahem k půdě. A právě tyto principy nalézáme u Willingera a ostatních identitářů.
Z tohoto vyvstává idea postmodernistické radikální pravice zdůrazňující úctu k odlišnosti, stavící se proti univerzalistickému rasismu a také „opaku rasistického antirasimu“. V tomto ohledu de Benoist popisuje paralely mezi genocidami způsobenými rasově motivovanými činy a současnou pomalou etnocidou tzv. antirasismem.
K podobným závěrům ve svém El manifesto contra la muerte del espiritu y la tierra (Manifest proti smrti ducha a země) z roku 2011 dospívají i Javier Ruiz Portella a Alvaro Mutis, kteří označují modernistický materialismus za vražednou zbraň vládnoucí oligarchie při likvidaci duchovního práva národa a vyvolávání – de Benoistovou terminologií – „terorismu a stavu ohrožení“ jako „deziluze ze světa.“ To je podle Ernsta Jüngera – literárního nestora Nové Pravice a autora V ocelových bouřích (1920) – momentem „nejzazšího nebezpečí.“ Nejvhodnější reakcí v takové situaci, popsanou v de Benoistově knize z roku 1979 Vu de droite se jeví obnova:
- aristokratického pojetí lidství;
- etického rámec založeného na cti namísto žido-křesťanského chápání hříchu a hanby;
- heroického postoje k výzvám lidského bytí;
- sakralizace světa;
- péče věnované kráse, tělu a zdraví
- zavržení představ o ‚pekle‘ a ‚nebi‘;
- jednoty morality a estetiky
Alain de Benoist pokračuje v podobném duchu:
Co je největší hrozbou dneška? Postupné vymizení rozmanitosti ze světa. Nivelizace národů a redukce všech kultur na světovou civilizaci složenou z nejběžnějšího. Už dnes vidíme, jak se na opačných stranách planety staví podle podobných plánů a přemýšlí dle podobných vzorců. Uniformita Holiday Inn a Howarda Johnsona budiž předobrazem přeměny celého světa do šedivé stejnosti. Procestoval jsem spoustu zemí několika kontinentů. Radost při putování vychází z pohledu na odlišné, dosud pevně zakořeněné způsoby života, z pohledu na život různých národů v jejich vlastním rytmu, s odlišnou barvou pleti i mentalitou, z vědomí jejich hrdosti na svou odlišnost. Právě tuto rozmanitost pokládám za skutečný poklad a bohatství světa, které rovnostářství zabíjí a ničí. Není totiž důležité pouze respektovat ostatní, ale udržet naživu nejoprávněnější ze všech tužeb: touhu projevit jedinečnou osobitost, bránit vlastní dědictví a vládnout si v souladu s vlastní přirozeností. To však nevyhnutelně vede k přímé kolizi s pseudo-antirasismem, který veškeré odlišnosti popírá a nebezpečným rasismem, který vlastně není ničím jiným než odmítnutím Jiného, odmítnutím rozmanitosti. (Alain de Benoist, Vu de droite, 1979)
De Benoistův intelektuální rival – přinejmenším v rámci pravicového milieu – Guillaume Faye, jehož dílo zahrnuje mj. Archeofuturism: European Visions of the Post Catastrophic Age (Arktos 2010), Why We Fight: Manifesto of the European Resistance (Arktos 2011), Convergence of Catastrophes (Arktos 2012) a Sex and Deviance (Arktos 2014), prosazuje militantnější přístup. Jeho dovedně zformulovaný světonázor, vycházející z dle Fayeho terminologie „archaické“ perspektivy – čímž má na mysli starořecký kořen arché, tedy počátek či pralátku, spíše než archaický ve smyslu starobylý – nádherně reprezentuje tento myšlenkový proud. Takto lze shrnout Fayeho navrhovaná řešení problémů sužující Evropu z jeho díla Why We Fight:
- Evropa pozbyla suverenity a kapacity aktivního politického a vojenského jednání;
- (Evropa) si musí uvědomit, že se ocitla ve „válce“ s ostatními civilizacemi, především muslimským světem;
- Evropa je „nemocná“, „okupovaná“ a „kolonizována“ USA a národy chudého globálního Jihu;
- Evropané by se měli přiklonit k „archeofuturistické“ vizi kombinující tradiční předmoderní a moderní hodnoty v postmoderním módu;
- Běloši musí obnovit víru v „zakořeněné“ identity napříč světem, jelikož homogenizace znamená „smrt a zapomnění“;
- Identity jsou vždy dynamické;
- Politicky nekorektní termín biopolitiky nebo politiky přežití by měl formovat biologické a demografické imperativy etnické skupiny;
- Měli bychom se přizpůsobit elitistické politice coby protiléku na „nespravedlivý“ výběr kapitalistického „zákona džungle“;
- Evropa musí zaujmout revoluční postoj a rozpoznat současnou éru coby interregnum, z něhož povstane jako bájný Fénix z popela;
- Přiznat si, že problém kolonizace Evropy Třetím světem může vyřešit jedině občanská válka;
- Dojde k revoluci vedené aktivní menšinou, která vyvolá „přehodnocení všech hodnot“ a ustaví radikálně odlišnou novou společnost Nietzscheho vizí. Nikoli Marx, ale Nietzsche je podle Fayeho skutečným revolucionářem naší doby;
- Vytvoření nové, vznešené aristokracie sloužící ve válce lidu je pragmatickým řešení současné situace;
- Řídicí silou dějin je Nietzscheho „vůle k moci“;
Nedokážu si představit, že by intelektuálové – nebo i řadoví militanti a členové – identitářského hnutí nesouhlasili s drtivou většinou výše popsaného. To mě vede k závěru, že hnutí je v obecném ideologickém souladu s široce pojatou Novou pravicí, tradicionalistickou školou a nacionalismem nové vlny, zbavené zátěže svastiky i neonacismu.
Závěrem
Identitáři tedy nahlas vyjádřili obavy mnoha mladých a „probuzených“ původních Evropanů. Hlas jejich polnice, vyzývající k obrodě evropských národních identit zaznívá ulicemi měst od Derry po Lvov, křivolakými uličkami starobylých pyrenejských vesnic i mezi údolími a širými pláněmi až na předměstí měst na Východě. Nezůstali však jen u velikášské rétoriky a podpořili ji pragmatismem. Pořádají výcvikové tábory, kde zaznívají také přednášky k historickým tématům se zvláštní relevancí pro dnešek, jako o obléhání Malty Osmany v roce 1565. Organizují sportovní kluby, kulturní iniciativy, skupiny zabývající se charitou, rockové skupiny a vydavatelství. Francouzské hnutí se posunulo k vytváření „bastionů“ prezentujících podobu hnutí. Ve čtvrti Nice, kde žije mnoho identitářů, otevřeli obchody a místní sdružení směřující ke skutečné samosprávě a dokonce autonomii; vznikají i rodičovská a obchodnická sdružení. V tomto směru zašli ještě dál zformováním Solidarité-Identités (SOL.ID), humanitárních organizací poskytujících hmotnou pomoc a podporu národům v boji za přežití a zachování kultury a svébytné identity. Shromažďují peníze a materiál a pomáhají v oblastech, kde to místní obyvatelé potřebují. Činnost SOL.ID pomáhá ochránit svobodu národů bojujících za svou autonomii a zachování odvěkého pouta s půdou – proto se angažuje v pomoci srbské menšině v Kosovu a Búrům v JAR. Společným jmenovatelem těchto komunit je touha žít v zemi předků podle svých vlastních zákonů a tradic. Hlavním nepřítelem pak globální kapitalismus, ničitel etnokulturních ekosystémů.
Identitáři samozřejmě vystupují proti zrádcům a kolaborantům zcela v souladu s moudrými slovy Marca Tullia Cicera:
Národ dokáže přežít pošetilce i jejich ctižádost. Nedokáže však přežít zradu ze svých řad. Nepřítel před branami budí menší strach, jelikož otevřeně nechává vlát své praporce. Zrádce se však volně pohybuje uvnitř bran, jeho lstivé našeptávání se line temnými uličkami až do samotného sídla vlády. Zrádce se totiž nezdá býti zrádcem, mluví stejným přízvukem jako jeho oběti, vypadá jako ony a používá jejich argumentů, kterými dokáže zapůsobit na hluboko ukrytou podstatu všeho lidu. Vyvolává hnilobu duše národa, pracuje potajmu a ve skrytu noci podrývá základy města a ničí obranyschopnost národního politického organismu. Je třeba se jej obávat více než vraha. (Jde o těžkopádnou citaci Cicera, kterou přednesl soudce floridského Nejvyššího soudu Millard F. Caldwell v rámci své řeči Cicero’s Prognosis na 22. výroční konferenci Association of American Physicians and Surgeons, která se konala 7. – 9. října 1965 v Columbus, Ohio. Více zde Cicero’s Prognosis, AAPS, pozn. GI)
Nerozeznáváme snad v životopisech Merkelové, Hollanda, Sarkozyho, Blaira, Camerona, Van Rompuye, Barrosa či Johanssona Ciceronova slova? Nenechejme se mýlit – tito lidé slouží vyšším silám než demokratickým institucím, které naoko zastupují.
Jak jsme viděli z popsaných „happeningů“ napříč Evropou, podpora identitárních idejí roste bez ohledu na hranice národních států jako projev pohrdání a odmítnutí liberálního establishmentu mladými. A jejich – jak říkají – „bojující komunita“ se soustředí na vítězné vybojování započaté politické bitvy.
Hnutí zřizuje klubovny a výcvikové tábory od Nice po Bordeaux a od Parigi po Paříž. Udržuje pevné spojení s mládežnickými skupinami podobného smýšlení ve Flandrech, Katalánsku, severní Itálii, Německu, Rakousku, Slovinsku a České republice. V rozhovoru z října 2012 po ohromujícím úspěchu videa Vyhlášení války řekl mluvčí Génération Identitaire Alban Ferrari:
Od Paříže po Bukurešť, od Stockholmu po Atény se mladí lidé, dědici nezměrného bohatství sdílené společné civilizace, nevyhnutelně dívají stejným směrem. Je to prostá otázka přežití… Coby předvoj evropské mládeže stojíme v první linii hrůz imigrace, která byla přinejmenším z části plodem pádivého globalismu posledních 40 let. Posilování islámu ve Francii je pak logickým následkem tohoto přesunu populací, o který národy nestál, ale který mocně podporovala internacionalistická levice a velké korporace… Jsme mladí lidé žijící ve skutečném světě, kteří – pokud si vypůjčím náboženskou terminologii – zvolili lásku našich lidí a bližních coby svůj úděl. Jsme středo- a vysokoškoláci i mladí pracující integrovaní do této společnosti pod tlakem okolností. Samozřejmě chceme být pospolu – ale bez nich.
A co by mohlo být přirozenější? Identitářství je fakticky hnutí s širokou základnou, věrné jednotné Evropě, ale „jiné Evropě. Evropě, kde má každý národ možnost zvolit si vlastní cestu bez diktátu Bruselu…“ Chtějí vytvořit Evropu, „kde se líným a zkorumpovaným politikům nedostává odměn, ale výpovědí…“
Dnes tedy vyzývají přežité dekadenty z Bruselu a Štrasburku, aby ustoupili z cesty a „udělali místo nové Evropě – Evropě národů…“ Evropě národů, v přímém protikladu janusovsky dvoutvářné Evropě osmašedesátníků, vytvořené k obrazu idejí Richarda Mikuláše Coudenhove-Kalergiho, který ve své knize Praktischer Idealismus vymezil zakládací principy panevropské unie takto:
„Člověk budoucnosti bude rasový míšenec. Rasové i třídní rozdíly postupně vymizí díky působení vzájemné blízkosti, času a překonání předsudků. Euroasijská negroidní rasa budoucnosti, podobná starým Egypťanům, nahradí rozmanitost jednotlivců i národů. Namísto zničení judaismu Evropa proti své vůli tyto lidi vzdělala a pozvedla k budoucím vedoucím pozicím celých národů skrze umělý revoluční proces. Nijak nás nepřekvapí, že tito ze zajetí ghett uniknuvší lidé se stali duchovní šlechtou Evropy.“
Co máme my Evropané tváří tvář takto odpudivé, zbabělé a tiché genocidě dělat? Génération Identitaire nabízí odpověď. Základním pilířem identitárního světonázoru je poznání, že „evropské národy se ocitly ve válce, tajné a nevyhlášené válce“ – ale přesto ve válce. Podle nich je „tato válka pro budoucnost evropského osudu mnohem důležitější než kterýkoliv z konfliktů minulosti. Je to boj za samotnou podstatu Evropy, za města, ulice, domovy, louky, hory a jezera Evropy. Je to boj za naše otčiny, který podle nich prohráváme…“ A mají pravdu!
Byla tedy naše budoucnost předpovězena v románu Jeana Raspaila Tábor svatých z roku 1973? Abychom se vrátili k Willingerově Evropě národů:
Denně se přes Středozemní moře valí Afričané. Denně přechází Arabové a další Asiaté řeckou hranici; každou hodinu přistávají u našich měst letadla s dalšími imigranty… Evropa je kousek po kousku zaplavována. Kus za kusem je náš kontinent okrádán o svou identitu a přeměňován na předpolí Afriky a Asie. Krok za krokem se my Evropané stáváme menšinou ve vlastních městech a vlastích…
Ohledně totožnosti parazitů, kteří se na svých hostitelích nejprve živili, aby je nyní konečně zabili, říkají:
Během své vlády jste se dopustili mnoha chyb, některých z hamižnosti, jiných z naivity a dalších z hlouposti. Pro vaše největší hříchy ale není omluvy: otevřeli jste hranice Evropy a nejen dopustili, ale i aktivně podporovali masový příliv Afričanů a Asiatů do našich zemí. To je neodpustitelné – a přesto nemůže být pochyb, že jste si následků svých činů byli plně vědomi.
A tímto cílem – otevřeně přiznaným Adrewem Neatherem, bývalým poradcem Tonyho Blaira, Jacka Strawa či Davida Blunketta a dalších prominentů britské labouristické vlády – nebylo nic menšího než nahrazení britského obyvatelstva. V rozhovoru z roku 2009 s šéfem domácího zpravodajství deníku Telegraph Tomem Whiteheadem doslova Neather prohlásil, že záměrem bylo „vymáchat pravici rypák v rozmanitosti.“ Podobné smýšlení bylo a stále je v pozadí jednání elit napříč celou EU v pokusu naplnit Coudenhove-Kalergiho nový Morgenthauův plán – s působností tentokrát ale rozšířenou z poválečného Německa na celou Evropu.
Za podobný zločin přísluší jediný trest. Je zároveň ironické i příznačné, že by měl být vykonán v duchu časem prověřené francouzské tradice. Několik osamělých kroků za zvuku bubnů – do studeného objetí v náruči „Madam Guillotine“.
Druhá část úvahy Feneka Solèra The Myth of Eternal Return: Identitarianism, a Catalyst for Ethnogenesis in Europa Nostra? byla převzata ze stránek New European Conservative.