Autor: Guillaume Faye
Papežova rétorika je namířena výhradně proti evropské civilizaci a etnicitě – a hrozí, že povede k rozkolu v katolické církvi.
Ve jménu křesťanské lásky (caritas) naučil papež František svět schvalovat a podporovat myšlenku domova pro všechny „migranty“ – včetně muslimských kolonizátorů Evropy. Žádný z jeho předchůdců si na něco podobného netroufl. Na ostrově Lampedusa se pustil do absurdní demonstrace empatie k ilegálním imigrantům a neprávem při tom vinil Evropany ze sobectví. Ve svém symbolickém aktu politické provokace ale zašel ještě dále.
Papež upřednostňuje muslimy před pronásledovanými středovýchodními křesťany
Začal v Římě, kde se natolik vžil do role vtěleného Krista, že před zraky televizních kamer myl nohy arabských a afrických migrantů. Obrázky, které obletěly celý svět, s sebou nesly jasné poselství: přijďte, naši vládcové, ležíme vám u nohou. Následně ostudně opomenul bránit islámem pronásledované středovýchodní křesťany a dal přednost ilegálním muslimským imigrantům.
Z řeckého ostrova Lesbos, kam proudí ilegálové z Turecka, se 17. dubna vrátil do Říma s třemi rodinami syrských muslimů. Na palubu papežského letadla nastupovaly všechny ženy zahalené. Tito lidé dostali přednost před křesťanskými rodinami, přestože prchají před pronásledováním islamistů. Co naplat – na tom přece nesejde.
Papež to ostatně ospravedlnil v dokonale jezuitské zlé víře: „Nevolil jsem mezi muslimy a křesťany. Tyto tři rodiny měly v pořádku doklady. Na seznamu byly i dvě rodiny křesťanské, ale ty dokumenty neměly. Nejedná se o nějaké protežování.“ V tomto směšném slovíčkaření o „dokumentech v nepořádku“ cítíme cosi chladně cynického. Dále papež o dvanácti muslimech, kteří s ním přiletěli do Říma, řekl: „Je to dvanáct Božích dětí a já upřednostňuji děti Boha.“ Lež: nedal přednost „dětem Božím,“ ale muslimům před pronásledovanými syrskými křesťany.
Papež – strkající nos do věci, po kterých mu nic není – dotlačil italského premiéra Mattea Renziho, který tak odmítl zavřít centra pro neúspěšné žadatele o azyl, tyto falešného uprchlíky. * Dostanou tedy možnost zůstat a šířit se po našem kontinentu. Františkova prohlášení velmi pravděpodobně vyvolají odpor mnohých evropských katolíků, což nejsou pro církev, která je na tom i tak dost bídně, vůbec dobré zprávy.
Vina a hanba Evropanů
Tento papež, jihoamerický jezuita, ve skutečnosti brání protievropskou a protiřímskou ideologii tříštění. Jejím hlavním cílem je vyvolat u katolíků stud a vinu ohledně „migrantů“ v Evropě. Prohlásil: „Všichni jsme migranti,“ což není nic víc než otřepaná fáze hodná typického levicového novináře. Shodou okolností papeže za tato prohlášení nejvíce chválí… Jean-Luc Mélenchon.
Jeho akce mají závažné mezinárodní následky: otevřené dveře muslimské invazi doporučuje sám papež; skutečný „Boží zázrak“! Evropa je pro něj „domovinou lidských práv,“ nikoliv vlastí národů a civilizace. Volá po Evropě otevřené imigraci. Už dříve v rámci své církevní dráhy volal po otevření Severní Ameriky imigraci. Očividně se mu nezamlouvá představa etnicky evropské země.
Po ztroskotání plavidla s ilegálními imigranty poblíž Sicílie a nedlouho po návštěvě „uprchlíků“ z africké Lampedusy se nechal slyšet: „Nevzpomínám si, že by zahynulo tolik obětí, jako při tomto dalším z nekonečné řady neštěstí. Na mysl se dere slovo ‚stud‘. […] Žádejme o odpuštění za tolik lhostejnosti. Srdce Západu svírá chlad.“ Těžko to pochopit – papežovy výroky jsou nejen nespravedlivé, ale také pokřivené a zavádějící. Kdo zachraňuje vlnu za vlnou uprchlíků a pomáhá jim? Evropané. Kdo jsou chamtiví pašeráci, kteří je nahánějí na chatrné bárky? Jejich afričtí a arabští soukmenovci. Františkova slova jsou tedy hanebná.
Jakou papež vyznává ideologii?
Papež František myšlenkově náleží ke kosmopolitní ideologii „bez hranic“, mezi jihoamerickými duchovními – už od 60. let minulého století silně ovlivněnými trockismem – dosti rozšířenou. Jedná se o doktrínu „teologie osvobození.“ Prohlásil také následující hloupost: „Zdi vytvářejí rozpory a dříve či později i konflikty.“ Ve skutečnosti tomu je právě naopak: jsou to smíšené populace, které vedou ke konfliktům. Uzavřené hranice a etnická stejnorodost znamenají mír. Podobně i v oblasti ekonomiky navazuje římský biskup na okoralé marxistické ideje, které se poprvé objevily v katolických kruzích krajní levice 60. let. „Katolevice“ dodnes zůstává velice aktivní v politice, odborech, médiích a mezi duchovenstvem. Prvně v dějinách se ale k tomuto proudu hlásí i papež… Všechno do sebe zapadá.
Dobrý jezuita Svatý otec František také obratně signalizuje směrem k tradicionalistům – a zároveň schvaluje přijímání pro rozvedené a znovu sezdané. Tento rozpor ho nijak zvlášť netrápí, přestože tak riskuje velice závažný rozkol a krizi uvnitř církve.
S nadšenou podporou médií a cynismem, za nějž by se nestyděli ani florentští papežové 16. století, se tento obratný komunikátor stylizuje do role světce a svádí tak naivní. Přijetím jména po svatém Františku z Assisi a odmítnutím papežského bydlení se odívá falešnou a předstíranou ctnostnou chudobou. Tato iluze pokory má u takto moralizujícího a povýšeného morálního profesora hořkou pachuť. Nezapomínejme ani na jeho silně dětinské a provokatérské rysy jasně vystupující z mnoha jeho prohlášení a činů. Toto jeho fanatické pokušení novináře nejprve překvapilo, následně vzrušovalo. Nakonec jsme si ale konečně uvědomili, že jeho projevy jsou chabé a repetitivní.
Teologicky pak František náleží ke „zpolitizované“ jezuitské škole a znesvěcuje katolické náboženství. Katolický univerzalismus – platný pouze na duchovní úrovni (všichni lidé jsou dětmi stejného Boha s právem na totožné svátosti) – se u něj mění na světský kosmopolitní program zahrnující zrušení hranic, neomezenou migraci a míšení národů. Nejedná se však o kosmopolitismus všeobecný, ale směřující výhradně a sebevražedně protievropské civilizaci a etnicitě. To pro katolicismus věští velice závažné problémy a dokonce možný rozkol.
Poznámka:
* Během ledna-března 2016 přistálo v jižní Itálii 20 000 ilegálních imigrantů – jde o Nigérijce, Gambijce a Senegalce, nikoliv lidi ze Středního východu.
Úvaha Guillaume Fayeho Who is Pope Francis Really? vyšla na stránkách RightOn 29. dubna 2016.
Jeden komentář