Zlatá horda je název pro uchvatitele moci. Obvykle se jednalo o nájezdnické hordy cizáků, kteří vyplenili hostitelskou zemi, zmocnili se jejích zdrojů a nastolili v ní okupantskou vládu za pomoci domácích kolaborantů a zrádců.
Od dob, kdy vznikl pojem zlaté hordy, do dnešních časů se mnohé změnilo. Způsoby a podstata uchvácení a udržení moci však zůstaly stejné. Naše ubohá zem je toho zářným příkladem. Cizáci za pomoci domácích kolaborantů a zrádců vyplenili národní hospodářství, zmocnili se našeho národního bohatství a nadále loupí naše přírodní zdroje za vydatné podpory svých lokajů usazených v parlamentu a všech možných mocenských postech moderního státu. Účelem takového státu je vytvoření právního, kulturního a hospodářského prostoru pro bezpečnou a blahobytnou existenci zlaté hordy žijící z energie a práce původní populace.
A nutno říct, že naše politické garnitury lokajů sloužících vyšší moci se činí. Systémem legislativních opatření a investičních pobídek předávají příslušníkům zlaté hordy aktiva státu, z našich daní a z naší práce pro ně budují infrastrukturu, uvolňují jim k prodeji či přímo předávají do vlastnictví pozemky, půdu i celé lesy, mohou se přetrhnout, aby je ochránily před lidskou zvídavostí a ostrými jazyky kritiků režimu, aby zastřely pravdu o jejich existenci mlhou neznalosti, lží a plíživé propagandy před očima lidu i sebe samých.
Neomezená moc zlaté hordy se promítla do neofeudálního projektu „zlaté miliardy“. Zlatá miliarda představuje sociální kastu složenou z populačních vrstev, které bezmezně a oddaně slouží úzké skupině mocenských elit tvořících zlatou hordu. Zlatá horda disponuje astronomickým bohatstvím, jímž udržuje poměrně širokou vrstvu lokajů v poslušnosti a zajišťuje jim status pomocných elit žijících v pro ně přijatelném luxusu a na úkor zbytku populace. Patří sem všichni politici, byrokraté a podnikatelé, jimž zlatá horda umožnila prosadit se v dominantních tržních pozicích.
Snad každý z nás se již setkal s plánem omezení světové populace lidí na dvě miliardy. Jde o dosažení globálně udržitelného stavu světové populace pod plutokratickou vládou nadnárodních elit. Výsledné světové společenství by mělo sestávat ze zlaté miliardy blahobytných parazitů a z druhé miliardy otroků, kteří těmto parazitům budou sloužit.
Nyní se nacházíme v době, kdy se rozhoduje o tom, kdo a do jaké skupiny budoucího světového řádu se zařadí. Naše politická scéna je toho nepochybným důkazem. Současný poměr zlaté miliardy ke zbytku populace je 1 : 6 (početní stav světové populace je něco přes 7 miliard). Takový poměr je nejistý a nestabilní. Přece jenom šest nespokojených otroků proti jednomu vyžírkovi nahání našim vládcům strach. Přesto si lze lehce představit, že touha většiny lidí stát se součástí zlaté miliardy je obrovská, ať si je neofeudálního rozdělení společnosti vědoma či nikoliv. Nevědomost často tuto horlivost spíše podporuje, neboť si není vědoma odpovídajících rizik.
Chcete důkaz o pravdivosti mých slov? Pohleďte na zprávy libovolného a systémem podporovaného mediálního deníku. Všude se mluví jen o tom, kdo a s jakým mandátem obsadí tu či onu mocenskou pozici. Jediným smyslem současné politiky je boj o tyto pozice. Nikdy blaho všech lidí ve státě či obci. Všechna následná práce takto vyvolených person spočívá v hledání rovnováhy mezi zajištěním luxusní existence jich samých a přiměřeným nedostatkem ostatní většiny. Přičemž přiměřeným nedostatkem se rozumí minimální příjem za otrockou práci takový, který udrží otroky v požadované produktivitě a dostatečně politicky pasivní, aby je ani nenapadlo brojit proti podstatě režimu.
Kardinální starost zlaté miliardy spočívá v tom, jak si zajistit své postavení trvale, aby se tvářila jako neměnná společenská kasta. Vše závisí na mechanismech, s jakými se jedinec do kasty vyvolených dostane či z ní vypadne. V podnikatelské sféře je problém vyřešen uspokojivě. Korporace a vlastníci dominantních tržních subjektů mají plně ve své moci výběr kádrů na rozhodující a lukrativní pozice. Všichni klíčoví manažeři jsou pochopitelně plně loajální svým majitelům. Ti potom dbají o to, aby se následníky TOP manažerů nestali cizorodé elementy z ulice, ale jejich pokrevní dědicové. Tak je status manažerské kasty dobře udržován a její příslušníci za to berou stonásobně vyšší platy, než výkonní zaměstnanci oněch firem.
Situace s obsazením mocenských postů ve správě státu je o něco složitější. Zde je nutné nasadit nutné páky ideologické, informační, psychologické a represivní. Zlatá horda však pro tento účel disponuje mocí nad sdělovacími prostředky, nad celým zábavním průmyslem, který formuje lidské podvědomí, a mozkovým trusty, které za uplynulá desetiletí své činnosti vyvinuly psychologické a manipulační prostředky takové účinnosti, že se jim nic nevyrovná. Žádný alternativní zdroj informací a myšlenek proti nim nemá šanci. A kdyby snad někde tyto nástroje ovládání lidské mysli selhaly, má zlatá horda po ruce veškerý relevantní zbrojní arsenál, jaký si lze dnes představit, pro rozpoutání libovolného druhu války proti neposlušným poddaným.
Jak tedy probíhá umístění jedince v politické sféře mocensko-parazitické kasty? Především musí jít o člověka, který je bezvýhradně oddaný režimu. To znamená, že nemá sklony k jeho kritice a není dost morálně a inteligenčně na výši, aby se styděl zaprodat vyšší moci. Lze kritizovat viditelné představitele režimu, nikdy režim samotný. Samoúčelná kritika směřující dovnitř personálního rozložení sluhů režimu, která často hraničí s vulgaritou, je dokonce žádoucí. Vytváří to dojem vnitřní nejistoty v účasti na moci a snižuje touhu lidí zvenčí se přidat k politické kastě zlaté miliardy. Zato bezmezná je ochota těch adeptů, které již netrápí morální zábrany, učinit vše pro to, aby byli připuštěni k moci. Proto nemůže nikoho udivovat, když na vládních postech vidí stále tytéž tváře nebo charaktery jim podobné jako vejce vejci.
Pro zrádce národa a kolaboranty se zlatou hordou je hlavní starostí a oříškem k rozlousknutí otázka, zda jsou pouhými lokaji režimu nebo z moci jeho pravých šlechticů získají status baronů. Lokaje je snadné nahradit v případě, že se zpronevěří pravidlům hry. Baron je zbohatlík a jeho bohatství ho zavazuje, protože váže na mocné konexe, s jejichž pomocí se dobral svého majetku a postavení. Takový člověk ctí pravidla a v soutěži o místo na slunci podpoří pouze sobě rovné, nikdy prosté tvůrce hodnot nebo erudované duchovní autority, jimž by se zachtělo sklízet samostatně ovoce svého úspěchu. Významných plodů lidského ducha je třeba se zmocnit nebo je sprovodit ze světa. Není jiné cesty, pokud má režim fungovat v nezměněné podobě.
Andrej Babiš nám ohlašuje, že nastává éra baronů. Nic již nesmí být ponecháno náhodě a nespolehlivosti politických lokajů, kteří nezřízeně lžou a kradou, jen aby dosáhli na pomyslný titul barona. Na příště již žádné tahanice pravice a levice, karty jsou rozdány. Jakápak soutěž idejí? Každému co jeho jest podle jeho příslušnosti k té či oné kastě. Učiňme ze státu korporaci s jasným rozdělením managementu, výkonných pracovníků a těch neschopných nebo vzdorovitých, jimž je poskytována almužna z ryze humanitárních důvodů. Vlastníkům ponechme právo zůstat v utajení. Jen proboha nedopusťme, aby každý občan skutečně uplatňoval nárok na vlastnický podíl, i kdyby tak činil jen v morálním smyslu. O takovém podílu lze vést propagandistické řeči, ne ho však každému reálně přiznat. Jaký by měl být? Snad rovný se všemi? To raději připusťme, aby každý bez práce pobíral základní plat, pokud ten nebude přesahovat možnosti daňových odvodů výkonných pracovníků a nezasáhne do existenčního blahobytu vyvolené kasty.
Není třeba se bát demokracie, a to ani přímé demokracie. V každé demokracii vládne demagogie a síly, které skrze demagogii zajistí všechny výhody pro vyvolené. Nejvíce jsou slyšet ti, jimž jde o osobní prospěch. Je potom snadné zajistit, aby z demokratického režimu měli prospěch pouze vyvolení prospěcháři a parazité, jimž příslušnost ke kastě vyvolených je svatým požehnáním. Skutečným nebezpečím pro tento režim je možnost návratu ke stavovskému zastoupení v orgánech státní moci a přirozenému výběru aristokratických zástupců jednotlivých stavů od zdola nahoru. To by znamenalo konec vlády zlaté hordy za zády politických loutek či loajálních baronů. Proto z každé myšlenky aristokracie musí být učiněn strašák autoritářské vlády, nejlépe pak propagace fašismu.
A co ti dosud nezlomení, svobodní a nezávislí duchové dneška? Jejich síň idejí je stále prázdnější a rozporuplnější, protože není nikdo, koho by mohli získat na svoji stranu. Kdo opustí síň poslední, ten za sebou zhasne.
Autor : Radim Lhoták