Jedno z nedávných vydaní časopisu Kontexty (2/2016), který vydává brněnské nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, se zaobírá zcela aktuálním tématem: „politickou korektností“. Studie, pod níž jsou podepsání Stanislav Balík, Petr Fiala, Jiří Hanuš a František Mikš, nazvaná Začíná být disidentství znovu aktuální? (Zdravý rozum versus politická korektnost) se snaží pojmu „politická korektnost“ vymezit elementární definici, původ a budoucnost.
Definice pojmu
Text se snaží vymezit pojem „politické korektnosti“, tak aby byl uchopitelný a zařaditelný pro další zkoumání. Co je tedy podle autorů textu „politická korektnost“?
„Politickou korektnost je třeba chápat komplexně jako jednu z forem politicky motivovaných zásahů do jazyka, jako úsilí dosáhnout politických a sociálních změn prostřednictvím změn jazykových a kulturních. A především – což se vyjevuje stále zřetelněji – jako oficiální tlak na zastírání pravdy.“
Jejím cílem je v praxi ochránit vybrané skupiny společnosti (např. etnické menšiny, přistěhovalci, LGBT/psvz/ komunita), které jsou údajně ohroženy, přičemž diskuze o nich a jejich kritika se stává společenským tabu. To je pro autory textu faktem současné západní společnosti.
„Politická korektnost“ cílí na jazyk, který společnost používá k vyjádření vlastních myšlenek. A jak se to projevuje v praxi? Z jazyka západní společnosti již zcela vymizela primární morální hodnocení (např. rozlišování mezi „vyšším“ a „nižším“, „kvalitnějším“ a „méně kvalitním“, „civilizovaným“ a „necivilizovaným“, „normálním“ a „sociálně patologickým“), což v rámci společenské debaty vede k její unifikaci a to pod pohrůžkou sociálních sankcí, jež jsou zajištěny legislativně. „Politická korektnost“ je tedy svou podstatou „nekorektní“ vůči odlišnému názoru, je „orwellovským newspeakem“, plíživou totalitou postojů.
Původ a nositelé „politické korektnosti“
Původ „politické korektnosti“ vymezují autoři textu zcela přesně. Je pro ně „levicovým pokušením“, formou levicového totalitarismu, která je z politických dějin již dobře známa (východní komunismus), jen změnila svou masku a místo hesel o dělnické třídě, vykořisťovatelské elitě a materialistickém pojetí dějin, dnes prosazuje hesla tolerance, míru a rozmanitosti. Jediným rozdílem je, že tehdejším heslům většinová společnost nikdy zcela nevěřila, přičemž ta moderní jsou sofistikovanější a podmanivější, útočící na emoce, obviňujíce Evropu a její tradiční kulturu zodpovědnou za všechny katastrofy dějin.
„Ideologie politické korektnosti, jakkoli se tváří moderně a humánně, je založena na starých radikálně levicových omylech a chimérách. Ve skutečnosti jde o staré víno nalité do nových měchů, i když líbivějších. Je sofistikovanější formou marxistického učení převedeného z oblasti ekonomické do oblastí kulturní, proto bývá označovaná také jako kulturní marxismus. A je stejně dogmaticky redukcionistická; tak jako ekonomický marxismus zjednodušoval historický vývoj na jedno hledisko (tvrzení, že veškeré dějiny určuje vlastnictví výrobních prostředků), kulturní marxismus tvrdí, že veškeré dějiny určuje moc, prostřednictvím které různé skupiny (definované podle rasy, pohlaví) ovládají ostatní skupiny. Vše ostatní je nepodstatné, respektive je ústřední premise podřízené.“
Marxistické zklamání z dějinného selhání proletariátu, jakožto nositele komunistické revoluce, jež strhne nenáviděný západní řád, vyústilo již ve 20. letech minulého století mezi západními marxisty k revoluční marxistické alternativě. Revoluce se přenesla do rukou intelektuálů, změnila se v kulturní subverzi západní kultury. Dělníky, rolníky, kulaky a buržoazii nahradily ženy, černoši, homosexuálové a bílí mužští utlačovatelé. Nová revoluční premisa zněla: nejdřív musí být stržena západní kultura, jakožto původce bělošské mocenské struktury útlaku, pak může být nastolena komunistická utopie pro vykořeněné masy všech ras a pohlaví.
Autoři textu se také snaží ukázat, jak tato marxistická kulturní subverze prorostla instituce západní civilizace. Subverze, zejména skrze nestátní nátlakové organizace, vysoké školy a média, kolonizovala celou společnost i s jejími politickými institucemi. Dnes je tímto působením nejvíce postižena Evropská unie, jež jazyk „politické korektnosti“ šíří v rámci svého projektu integrace.
„Tvorba nových principů a jejich prosazování v akademických kruzích, ve sdělovacích prostředcích a nakonec i v politickém a legislativním procesu probíhá bez hlubší reflexe. Politika a legislativa se tak během krátké doby velmi výrazně proměňuje. Výsledkem je překotný společenský vývoj, kterému lidi přestávají rozumět.“
Ohrožení a naděje
Autoři textu také identifikují nejaktuálnější ohrožení, které „politická korektnost“ přináší. Tím je diskuse o islámu a imigraci, které činí imunní vůči jakékoliv kritice. „Politická korektnost“, která má učinit z pohledu levice svět bezpečnějším místem, tak paradoxně jen ohrožuje jeho bezpečnost.
„Politicky korektní omezení svobody slova vytvořilo podnebí strachu, které znemožňuje svobodný projev a všechny nás staví do nebezpečí. Říkají nám, že nesmíme křičet ,hoří‘ v zaplněném divadle, ale pokud divadlo opravdu hoří, pak je zde jasná povinnost vyslovit se.“
Jaké jsou podle autorů textu naděje do budoucnosti? Dříve se zdálo, že fenomén disidentsví patří již historii, ale opak je pravdou, jeho odkaz je znovu aktuální. Současní disidenti se musí držet zdravého rozumu a logické argumentace. Argumenty nepřítele jsou slabé, sílu jim dodává jen omezení společenského jazyka. Zároveň je „politická korektnost“ iracionální ideologie, která se každý den více a více dostává do sporu s realitou. „Největším nepřítelem politické korektnosti proto může být současný pocit ohrožení a úpadku. Když mají lidé obavy, brání se politicky korektní indoktrinaci a idiocii silněji, protože cítí, že v sázce je příliš mnoho“, končí optimisticky autoři svůj text.