Úvod do Nové pravice

Tomislav Sunić: Kultura je duší politiky
Tomislav Sunić: Kultura je duší politiky

Autor: Tomislav Sunić

Liberální myslitelé si neuvědomují, že liberální doktríny individualismu, ekonomismu a „usilování o štěstí“ nedokáží poskytnout pevnou oporu proti marxismu. Liberální intelektuálové sice odsuzují následky a excesy marxismu, nedokáží se však kriticky zabývat rovnostářskými východisky své vlastní doktríny. Konzervativní a neokonzervativní strany hnutí, podle Nové pravice, nesou lví podíl historické zodpovědnosti za takřka příslovečnou neoblíbenost konzervativních myšlenek.

Následující text je výňatkem první kapitoly knihy Tomislava Suniće Against Democracy and Equality (Proti demokracii a rovnosti, 1990) a následně znovuvydanou nakladatelstvím Arktos.


Dvacáté století se neneslo jen v duchu úpadku politických hnutí, ale také politické terminologie. Označení Nová pravice prvně užila francouzská média v polovině 70. let k označení skupiny mladých francouzských intelektuálů – a také jako varování před nimi – kteří už během předcházejícího desetiletí vyhlásili totální válku komunismu, liberalismu a židokřesťanskému dědictví v Evropě. Přestože Nová pravice působí jako poměrně nedávno vzniknuvší kulturní a ideologický fenomén, při bližším zkoumání nenalezneme v jejím programu mnoho prvků, které by byly zcela novátorské nebo kterými by se dopodrobna nezabývali už dřívější konzervativní myslitelé. V průběhu uplynulých více než sta let čelily liberalismus i komunismus četným konzervativním kritikám a proto by se Nová pravice dala jen s trochou nadsázky označit za starou „antidemokratickou“ pravici v novém, pro dnešní společnost ideologicky přijatelnějším hávu. Přes svou podobnost se staršími proudy radikální pravice je však Nová pravice skutečně novým hnutím, jelikož její členové i sympatizanti se rekrutují především z řad mladých lidí čelících dříve v Evropě nepoznaným sociálním výzvám. Nová pravice je pak „nová“ také v tom, že se naprosto rozchází se všemi ostatními krajně pravicovými hnutími a stranami. Navíc nehledá narozdíl od ostatních subjektů na pravici své duchovní kořeny v jediné evropské zemi, ale za svou domovinu vyhlašuje celý evropský kontinent.

Načasování ohlášení svého vstupu na evropskou politickou a kulturní scénu poloviny 70. let rozhodně nebylo u Nové pravice náhodné. V té době totiž ve Francii i dalších částech Evropy začalo docházet k nevyslovenému ideologickému přeskupování, kdy nezanedbatelná část někdejších levicových socialistických intelektuálů upustila od kritiky kapitalismu i USA, a stali se z nich zapálení obhájci NATO i amerických tažení za lidská práva. Někdejší levicoví „romanticisté“ – abychom použili Schmittův výraz – si náhle připustili existenci odvrácené tváře „reálného socialismu“; antikomunističtí disidenti jako Solženicyn a Sacharov začali být oslavováni jako noví proroci svobody; a americký způsob života se stal kompasovou střelkou nového politického směřování. V témže čase postupně začalo ztrácet svůj politický a kulturní vliv na poválečnou inteligenci i marxistické krédo, jehož nadvláda se nakonec smrskla na hrstku izolovaných a skomírajících západoevropských komunistických stran. Nutno dodat, že tento proces „intelektuální demarxifikace“ Evropy významně urychlilo rostoucí povědomí o neustávajícím porušování lidských práv v Sovětském svazu a východní Evropě.

V tomto prostředí zdánlivého „odideologizování“ a rozčarování z marxismu se tedy zrodila Nová pravice. Konzervativní myšlenky se znovu dostávaly do módy, Amerika byla velebena coby záštita světové demokracie a označit se za „pravicového“ už neznamenalo vyčlenit se v intelektuálních kruzích jako pária.

Evropská Nová pravice, jejíž představitelé dávají přednost akronymu GRECE (Groupement de recherche et d’études de la civilisation européenne, neboli Sdružení pro výzkum a studium evropské civilizace), sama sebe popisuje jako „spojení myšlenek s činem.“ Jejím deklarovaným cílem je vytvoření sdružení myslitelů a badatelů spojených ideály, a také organizace členů formou organického a duchovně založeného pracovního společenství. Volba termínu GRECE není náhodná: zkratka GRECE je homonymem francouzského slova „Grèce“ (Řecko), ve zjevném odkazu na dlouhodobý cíl Nové pravice zasadit se o obrodu evropského předkřesťanského a helénského odkazu.

Výraz GRECE navíc naznačuje, že Nová pravice neomezuje svou kulturní činnost pouze na Francii či Německo, ale usiluje rozšířit svůj vliv mezi všechny indoevropské národy – Slovany, Kelty i Germány.

V mnoha ohledech – zejména kulturní strategií – Nová pravice nápadně připomíná Novou levici. Mnohé kritické analýzy Nové pravice ohledně nástrah masové společnosti, konzumerismu a ekonomismu se podobají postřehům Nové levice – často až do míry stírání ideologických neshod. Ústřední postava Nové pravice, francouzský filozof Alain de Benoist vysvětluje ideologický postoj Nové pravice následovně:

„Osobně mě naprosto nezajímá, zda se nacházím na pravici nebo ne. V tomto okamžiku se naše myšlenky objevují na pravici, přestože nejsou nutně pravicové a snadno si dokáži představit situaci, kdy by mohly být nalevo. Míra proměny těchto idejí bude záviset výhradně na vývoji politického prostředí.“

Z těchto slov by se mohlo zdát, že Nová pravice vlastně nálepku „pravice“ odmítá a namísto toho se snaží, aby její teorie překračovaly ideologickou propast bez ohledu na skutečnost, že v současných podmínkách jsou více v souladu s konzervativním programem.

Nejedná se však o jedinou nejasnost, kterou bychom měli v souvislosti s úlohou Nové pravice vyjasnit: jde o politické, nebo kulturní hnutí – a jaký je mezi těmito dvěma kategoriemi vlastně rozdíl? V Evropě obecně a Francii především se kultura s politikou často proplétá do té míry, že se dají jen obtížně navzájem rozlišit. Významné postavy kultury často hrají tichou, ale přesto významnou úlohu na politickém kolbišti a nezřídka mívají na politický proces zásadnější vliv než samotní zvolení zástupci. Od de Gaulla k Mitterrandovi a od Adenauera ke Kohlovi se přední evropští politici často ucházeli o podporu význačných intelektuálů a politické přežití jejich vlád někdy záviselo na tiché podpoře vybraných stoupenců z řad inteligence. Kulturní a umělecké osobnosti – sice politicky neviditelné – této výhody využívaly k ovlivňování politického dění z pozice „šedých eminencí:“ dodávaly politikovi zdání politické váženosti, ale při případném nezdaru za něj jen zřídka přijímaly vinu.

Na příkladu Nové levice novopravicoví autoři ukazují, že kultura je duší politiky a trvalé politické legitimity může politické hnutí nabýt jedině skrze kulturní působení. Jistě stojí za zmínku, že Nová levice i pravice vznikly coby kulturní hnutí a ideje Nové levice požívaly až do poloviny 70. let v Evropě kulturní dominance a teprve částečně o ni začaly přicházet až počátkem 80. let. A zatímco politický vliv Nové levice dnes slábne, Nová pravice je naopak na vzestupu. Jak a do jaké míry dokáže Nová pravice zapůsobit na politický proces v Evropě a jaké nástroje využije k přenesení svých kulturních zisků do politické sféry, dosud zůstává nezodpovězenou otázkou.

Pokoušet se vykreslit Novou pravici jako další politické hnutí v dekádě, která na nová politická hnutí často nahlíží s obavami a podezřením z totalitárních sklonů, s sebou přináší i další problémy. Koncept „hnutí“ zpravidla vyvolává představu široké masové a lidové podpory, což u dosti elitářského a úzkého seskupení intelektuálů Nové pravice skutečnosti příliš neodpovídá. Pro popis jejího působení se dle mého soudu daleko více hodí výraz „kulturní myšlenková škola“ – zvláště když uvážíme, že relativně nízký počet příznivců vylučuje jakékoliv srovnávání s evropskými politickými stranami a hnutími. Příčinu nemožnosti zařadit ji jako levicové či pravicové hnutí pak hledejme ve skutečnosti, že sama Nová pravice vnímá dělení na pravici a levici jako otázku vedlejšího významu. S přihlédnutím k jejímu odporu k neevropské imigraci by například mohl člověk předpokládat existenci politických kontaktů s francouzskou stranou Front National nebo dalšími krajně pravicovými subjekty. Jakkoliv to nelze odbýt coby zcela nesprávné tvrzení, musíme připomenout, že Nová pravice se nezdráhala veřejně kritizovat všechny krajně pravicové strany a seskupení, včetně Front National a jejího předsedy Jean-Marie Le Pena. Naopak nikdy nebylo tajemstvím, že nemálo lidí z prostředí Nové pravice cítí sympatie k mnoha myšlenkám francouzské levice a socialistických lídrů a intelektuálů, s nimiž se například plně shodovali na požadavku Evropy bez americké i sovětské okupace i demontáže západního spojeneckého paktu (NATO, pozn. GI). Nová pravice také opakovaně vyjádřila hluboký obdiv k těm ze socialistických intelektuálů, kteří podle ní zachovali věrnost svým ideálům i přes nedávný posun řady svých někdejších kolegů směrem k neokonzervatismu. Abychom správně pochopili ideologickou „proměnlivost“ Nové pravice, musíme se vrátit k dříve vyjádřenému krédu Alaina de Benoista, v němž zdůrazňuje, že myšlenky Nové pravice mají za cíl podkopat ideologickou ortodoxii a zůstat otevřené vlivům socialistické i pravicové inteligence. Můžeme tedy uzavřít s tím, že Nová pravice využívá levicové taktiky jako ideologického klamání tělem – nebo vidíme vývoj nové konzervativní strategie politického přežití?

[…]

Jak tedy definovat evropskou Novou pravici? Jedná se snad o jakousi napůl politickou a napůl náboženskou sektu, jaké se v posledních desetiletích na západní polokouli vyrojily jako houby po dešti? Předcházející řádky myslím dostatečně ukázaly, že sociální kategorie nejsou úhledně vymezenými sociálními koncepty a že před využitím (či zneužitím) politické terminologie musí každý společenskovědní akademik upravit a znovu definovat daný koncept v náležitém historickém a sociálním prostředí.

Nová pravice sama sebe definuje jako revoltu proti politice, životu a hodnotám bez formy. Krize moderních společností se projevuje mj. ustavičným „ošklivěním,“ jehož hlavními vektory jsou liberalismus, marxismus a „americký způsob života.“ Vládnoucí ideologie modernity – marxismus a liberalismus – ztělesňované Sovětským svazem a Spojenými státy, poškozují sociální blahobyt národů, jelikož obě redukují veškeré oblasti života na jejich ekonomickou užitečnost a účinnost. Úhlavním nepřítelem svobody není podle Nové pravice marxismus nebo liberalismus jako takový, ale spíše jejich sdílená víra v rovnostářství. Marxismus ostatně není protipólem liberalismu, ale „jen“ nejnebezpečnější formou rovnostářství, které ovšem ovládá všechny oblasti sovětského i amerického společenství:

Nepřítele ztělesňují všechny doktríny a praxe zastupující a zhmotňující formy rovnostářství. Na prvním místě nad nimi nepochybně ční marxismus – nejkrajnější a nejochotněji k teroru sahající projev rovnostářství. Nezpochybnitelný vliv marxismu na současné myšlení – a především na budoucí elity společnosti – je jednou ze zásadních příčin moderní krize.

Liberální myslitelé si neuvědomují, že liberální doktríny individualismu, ekonomismu a „usilování o štěstí“ nedokáží poskytnout pevnou oporu proti marxismu: liberální intelektuálové sice odsuzují následky a excesy marxismu, nedokáží se však kriticky zabývat rovnostářskými premisami své vlastní doktríny. Jak píše Jean-Claude Valla:

„Jsou [intelektuálové] přitahováni k marxismu, jelikož před ním, vedle něj a proti němu není alternativy. Marxismus koexistuje s liberalismem, protože se mu nikdo nechce postavit na jeho vlastní půdě a nikdo nedokáže zpochybnit jeho monopol.“

Konzervativní a neokonzervativní strany a hnutí nesou podle Nové pravice lví podíl historické zodpovědnosti za takřka příslovečnou neoblíbenost konzervativních myšlenek. Neokonzervativci i tradiční konzervativci – oběti dějinných okolností, neschopné zapojit se „souboje mozků“ a zapletené do kolonialismu, rasismu a židokřesťanského mesianismu minulosti – už podepsali vlastní rozsudky smrti. Stručně řečeno, nedokáže tato „pravice“ získat dostatečnou intelektuální věrohodnost. Editor anglického časopisu The Scorpion Michael Walker píše:

„Balast staré pravice – nacionalistické, nacistické, křesťanské, imperialistické či liberální – s jejími zjednodušujícími řešeními současných problémů těmto mladým lidem rozhodně nepostačoval. Ukřičená, monotónní a naprosto předvídatelná krajní pravice urážela jejich inteligenci.“

V očích myslitelů a autorů Nové pravice uškodili tradiční křesťanští konzervativci konzervativní věci mnohem víc, než jejich ideologičtí protivníci z řad levicově socialistické inteligence. Po skončení 2. světové války se intelektuálové či umělci vcelku očekávatelně mohli jen stěží vtěsnat do nejasně definované konzervativní doktríny, často navíc připomínající fašismus. Po roce 1945 musel člověk usilující o uznání intelektuální vrstvy zapřáhnout svůj vozík k socialistickému vláčku nebo akceptovat vládnoucí liberální doktrínu – především pak poté, co obliba marxismu po svém zenitu začala upadat. Jinak řečeno, k dosažení intelektuální prestiže museli intelektuálové v prvé řadě vzdát alespoň naoko hold vládnoucím ideologiím, bez ohledu na vlastní politické přesvědčení.

Úryvek z knihy Tomislava SunićAgainst Democracy and Equality vyšel na stránkách RightOn 18. dubna 2016.

Zanechat odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..