Nedá mi to a přesto se musím zpětně ohlédnout za šarádou, kterou letošní rok symbolizovaly oslavy vzniku republiky, respektive předávání nejvyšších státních vyznamenání. Posledních několik dní nebylo snad hodiny, aby na nás někde nevybafnula fotografie či videozáznam se stařičkým panem Bradym. Právě on či přesněji řečeno údajné vyznamenání tohoto pána, kterého ještě před měsícem v téhle zemi nikdo prakticky neznal, spustilo lavinu událostí, kterými bych se rád trochu více zaobíral.
Tak pojďme na to pěkně popořádku. Ministr kultury Herman se i přes upozornění členů vlády, které je sám členem, stýká na oficiálních místech s tibetským duchovním Dalajlamou. To přesto, že dle Zaorálka sám Herman slíbil, že ono setkání bude neoficiální a bez přítomnosti dalších významných vládních činitelů (místopředsedů Sněmovny a Senátu Jana Bartoška a Miluše Horské). Na samotném setkání by nebylo nic tak zvláštního, kdyby ta samá vláda, které je mimochodem pan Herman členem, před pár měsíci neuzavřela bilaterální smlouvu o strategické spolupráci s Čínou, jejichž součástí mimo jiné byla i garance územní celistvosti současných čínských hranic včetně Tibetu. Nemusíte být zrovna Henry Kissinger, abyste věděli, že Čína je v otázkách Tibetu mimořádně citlivá. Číňané se kupodivu de facto okamžitě ozývají. Jak nečekané. Na to zbytek vlády v čele se Sobotkou a prezidentská kancelář reaguje ujištěním o setrvání současného směru zahraniční politiky, kterou pár měsíců před tím stvrdili již zmiňovanou smlouvou.
Zde přichází na řadu první problém, který je Zemanovi často vyčítán. Tím problémem je prý upřednostňování ekonomických zájmů nad lidská práva. Je více než zajímavé, že celý západní svět, ke kterému tak vysněně sluníčkáři vzhlíží, s Čínou velmi vesele obchoduje. Příkladem například budiž Velká Británie, kde byl čínský prezident přijat daleko pompézněji než u nás. A Číňané se zde podílí (svými financemi) například na stavbě jaderné elektrárny (Zkuste si představit financování podobné stavby z čínských peněz u nás).
Prezident Zeman se tedy údajně na základě tohoto setkání rozhoduje potrestat pana Hermana tím, že nevyznamená jeho „strýce“ Bradyho, kterému prý vyznamenání slíbil. Zde nastává, ale zásadní rozpor faktografických informací. Na udělování státních vyznamenání existuje určitý protokol, kterým se prezidentská kancelář řídí. Jedním z pravidel je například, že žádný z plánovaně vyznamenaných osobností nedostane definitivní potvrzení až do dne konání ceremoniálu. Tento protokolární postup mimo jiné potvrdil i režisér a herec Jan Kačer, který byl šéfem hradního protokolu Forejtem kontaktován ve stejné záležitosti. Druhým problémem zde je, že pan Brady je již dle vlastních slov od 67 roku občanem Kanady. Hrad je v takovýchto případech povinen kontaktovat ambasádu, která předá tyto informace kanadské vládě, která rozhodne o schválení převzetí vyznamenání jejím občanem. To vše, se samozřejmě musí dít v určitém časovém předstihu a rozhodně to nelze stihnout během deseti dní, jako v tomto případě. Navíc kanadská ambasáda jen potvrdila, že žádnou oficiální žádost neobdržela.
Celý kolotoč událostí se tedy může konečně naplno roztočit. Pan Brady přichází s tvrzením, že by ono vyznamenání stejně nakonec nepřijal, i když před pár dny všude hrdě prohlašoval, že jako velký vlastenec bude konečně vyznamenán i ve své rodné zemi. Na to okamžitě kvapně reagují všichni možní politici a zástupci různých institucí, kteří se jen předhání v tom, kdo pana Bradyho vyznamená dříve. Jako jedna z prvních přichází na scénu primátorka hlavního města, která starému pánovi předává symbolický klíč od bran Prahy. Ano přesně to samé vyznamenání, které před pár měsíci darovala i čínskému prezidentovi Si Ťin-pchingovi. Jak symbolické. Premiér Sobotka samozřejmě nemůže být pozadu a tak tasí silný kalibr v podobě medaile Karle Kramáře. Co naplat, že zde máme ukázku naprosto schizofrenního jednání premiéra, který před pár dny kárá svého ministra Hermana, kvůli kterému obrazně řečeno celá kauza vznikla, aby pár dní na to mohl naprosto nesmyslně vyznamenávat jeho strýčka. Nutno dodat, že jediní komunisté si paradoxně zachovali zbytek hrdosti a odmítli se celé této šarády zúčastnit.
Pan Brady tedy za několik málo dnů získává vyznamenání jako otřelý sovětský veterán, přestože ho zde před 14dny neznal skoro nikdo (Dosti okatě potom působí narychlo vytvořená stránka na české lokaci wikipedie). Je třeba ale ještě zatopit pod kotlem a tak se na scénu přidává i osvícená sorta intelektuálů a elity národa v podobě umělců. Pan Kraus si ukusuje asi největší podíl z pomyslného krajíce a svou talkshow na jeden díl mění na setkání novodobé anticharty, kde si příchozí umělci a ztroskotaní politici sami sobě zatleskají a vulgárně zanadávají na toho hňupa na Hradě. Jak úsměvné, když si vzpomeneme, že právě povětšinou z jejich strany zní kritika prezidentovy vulgárnosti. Nedlouho na to přichází výzva z řad umělců, kterou reprezentují pan Bartoška a Dyk. Vyzývají zde k tzv. týdnu občanského neklidu, a když bude třeba, prý budou i stávkovat (Když to udělali naposledy, položilo to v naší zemi socialismus). Podobné výzvy jsou zcela jistě hezká věc a já těmto pánům neupírám právo toto hlásit. Spíše mě zaráží, že pan Bartoška má žaludek na to se pasovat do pomyslného svědomí národa. Člověk, který je veden ve spisech STB s příznačným krycím jménem „Narcis“ a signatář tzv. anticharty (Který je jen tak mimochodem se zbytkem těch chartistů jedna ruka.) by se měl zamyslet spíše sám nad sebou. V krizových okamžicích totiž zatím vždy zklamal. Tragikomicky působí i účast krasobruslaře Vernera, který před pár lety za valuty bavil soudružskou smetánku z KLDR a dnes pronáší znepokojení nad sbližování s Čínou. Stejně můžeme jmenovat například i zpěvačku Lenku Dusilovou, které ještě před rokem čínské penízky zas tak nevadily, když se podílela na propagaci jednoho z čínských telefonů. Své o tom může povídat i pan Koller, který pár lety zpět zabrnkal miliardáři Kellnerovi, který má například v Rusku a Číně taktéž rozjetý svůj business bez ohledu na etiku a lidská práva. Holt když šekely padají do mojí kapsičky, jdou nějaké ideály stranou, že?!
Vrchol tohoto varieté se pak stala separátní „oslava“ 28. října na staroměstském náměstí v Praze. Akce dle slov organizátorů vyšla na 300tisíc a byla hrazena především Univerzitou Palackého v Olomouci a stranou STAN, jejíž předsedou je pan Gazdík. Starostové a nezávislí předem avizovali, že peníze na uhrazení akce využijí ze získaných mandátů z krajských voleb. Celou akci zajišťovala agentura pana Horáčka, který se dle vlastních slov chystá na kandidaturu na prezidenta. Holt pěkná ukázka jak využít veřejné peníze stylem já na bráchu, brácha na mě.
A to je zatím celý příběh, za kterým jsem se chtěl ohlednout. Na závěr bych rád dodal, že osobně nejsem žádným velkým fanouškem pana prezidenta Zemana, ale když vidím, co vše se v současné době proti němu rozjíždí, jsem rád, že na Hradě sedí právě on a ne jeden z nich v podobě knížete. V celé téhle kauze nejde vůbec o žádného pana Bradyho a o to jestli měl nebo neměl dostat nějaké vyznamenání, jde zde daleko o víc a jen slepí to zde už nevidí. O to smutnější je sledovat jakým klaunem se onen stařec stal a v čí prospěch je vláčen jak cirkusový medvěd. Od samého počátku zvolení pana Zemena prezidentem, se druhá strana nesmířila s tím, že prohrála. Přestože byl výsledek dost jednoznačný. I tak se tito jedinci pasují do role většiny národa a mají tu drzost sebe označovat za ty, kteří brání hodnoty svobodné společnosti a lidských práv. Ono je to vlastně více než symbolické i pod šíření těchto ušlechtilých a líbezných hodnot našimi západními spojenci, bylo v posledním desetiletím destabilizováno několik regionů a povražděno statisíce nevinných lidí. Své o tom věděl dnes už takřka zbožštělý bývalý prezident Havel a jeho proslulé humanitární bombardování Srbska. Vážení spoluobčané držte si klobouky a připravte se na nemožné, tímto totiž rozhodně snažení neomarxistů neskončilo!!!