Kde je princ Evžen? Multikulturní šílenství a konec Evropy

sunic 

Autor: Tomislav Sunic

Následuje překlad (pořízený z angličtiny) projevu proneseného 20. února 2016 německy na shromáždění proti neevropské imigraci v rakouském Klagenfurtu. Demonstraci pořádali rakouští identitáři (Identitäre Bewegung), rychle rostoucí rakouské kulturně-politické hnutí. Akce se zúčastnilo přibližně sedm stovek lidí všech věkových a společenských skupin, včetně skupin mladších lidí z Chorvatska a Slovinska. Přibližně stovka policistů je oddělila kordonem od asi 150 „antifašistických“ demonstrantů vzdálených několik set metrů. Svůj půlhodinový projev jsem německy přednesl na schodech radnice. Antifašisté, které jsem ze své pozice neviděl ani neslyšel, s sebou měli různé transparenty, včetně vlajky komunistické Jugoslávie s nápisem „Tito ukázal, jak se vypořádat s nácky“ – skutečně jedovatá hrozba. Následujícího dne jsem poslal starostovi města, rakouské spolkové policii a stovkám různým rakouských medií a politiků e-mail, v němž jsem si stěžoval na výhrůžky smrtí účastníkům akce IBÖ ze strany antifašistů. Během samotné akce však žádné incidenty hlášeny nebyly a rakouská mainstreamová média – s výjimkou webů antify – o celé události poměrně vyváženě informovala.

Dámy a pánové.

Všechno se odvíjí od správného či nesprávného vymezení politických pojmů. Sami sebe označujeme za svobodymilovné lidi znepokojené budoucností naší evropské identity. Naši odpůrci nám však spílají do nacistů, rasistů a xenofobů. Podle našich zkušeností, podle mých vlastních zkušeností z bývalé Jugoslávie a multikulturní Ameriky i četby četných sociologických prací, však multikulturní státy zpravidla nežijí příliš dlouho a dříve či později se rozpadají v občanské válce. Často užívám příklad projektu uměle sestaveného jugoslávského státu, který skončil v troskách – navzdory přáním akademiků i chvalozpěvům na národy, které jej vytvořily.


Dnešní migrační chaos dostal zavádějící jméno „uprchlická krize.“ Většina z tisíců a statisíců do Rakouska proudících migrantů vůbec uprchlíky není. „Uprchlíky“ jsou jen v tom smyslu, že tak byli předem označeni rakouskou politickou a mediální třídou. Tito migranti překvapivě nepožádali o azyl v Turecku nebo kdekoliv po cestě Balkánským poloostrovem. Všichni chtějí do Německa. Rakousko, Německo a Švédsko si představují jako zemi oplývající medem a strdím (Schlaraffenland), kde si budou snadno žít a nádherné dívky jim budou po vůli dle chuti. Tady ovšem pozor, dámy a pánové! Neměli bychom za tyto klamavé představy vinit migranty, ale naše politiky s jejich lživými přísliby, kterými u migrantů tato nesplnitelná přání podporují.

Posedlost našich politiků multikulturalismem na sebe bere i další podoby a falešná jména, konkrétně nevhodně pojmenovanou „vítací kulturu,“ kterou by v běžné mluvě asi bylo lépe nazývat „kulturou zničení sebe sama“, „kulturou viny,“ „kulturou smrti“ nebo „kulturou nenávisti k sobě samému.“ Výraz „vítací kultura“ nemá zhola nic společného s odvěkou evropskou tradicí pohostinnosti. Dnes si tento termín vypůjčili liberálové jako nové označení neúspěšného komunistického projektu. Čeho komunisté na východě Evropy nedosáhli silou, snaží se stávající systém uskutečnit prostřednictvím multikulturní ideologie. Komunismus ve východní Evropě padl, protože na západě kontinentu uzrála jeho nová a lepší verze, i když pod jiným jménem. Systém je přesvědčen o nutnosti nahrazení evropských národů neevropskými imigranty – které lze neustále nahrazovat novými a novými vlnami této nespotřebovatelné „komodity“ – v multikulturním superstátu.

Multikulturalismus: Liberální náhražka komunismu

Zeptejme se našich politiků a zastánců multikulturalismu, zda chtějí žít v multikulturní čtvrti, jako jsou vídeňský okrsek Favoriten nebo berlínský Neukölln. Nepochybně odpoví: „V žádném případě!“ S nesmírným požitkem vynášejí pozitiva multikulturní společnosti až do nebes – dokud tak mohou činit z uctivé vzdálenosti a sami žít v bezpečí svých příjemných luxusních enkláv. Pokud se tito dobrodějové jednoho dne skutečně rozhodnou do zmíněných čtvrtí přestěhovat, dlužím jim upřímnou omluvu. Prožil jsem dlouhá léta v multikulturní jižní části Los Angeles, kde jsem se velice rychle poučil o nutnosti dvojitého zámku na dveřích i tom, že vlastnictví zbraně vytváří pocit bezpečí.

Z ideologické a filozofické perspektivy je toto dnešní multikulturní šílenství, včetně tzv. vítací kultury v Rakousku, Německu i jinde v EU odnoží ideologie hypermoralismu, již tak trefně popsal německý antropolog Arnold Gehlen. Vědecky lze prokázat, že čím etnicky a kulturně sourodější země, jako například Japonsko, a čím větší podíl jejich občanů sdílí etnické a kulturní vazby, tím větší šance na dlouhodobé přežití a vysokou míru solidarity má. Mezi neevropskými národy Afriky a Asie například myšlenku dovozu cizího obyvatelstva v masivním rozsahu vůbec nenalezneme. Tyto sebevražedně pohostinné sklony tak vidíme jen u jakoby životem vyčerpaných evropských národů, ne třeba v bohatých neevropských státech jako Saúdská Arábie. Nakonec tento patologický hypermoralismus a altruismus dovedou Evropu až ke kolektivní sebevraždě. Dovolte mi parafrázovat německého juristu Carla Schmitta:

Pocítí-li národ únavu politikou, neznamená to konec politična – jen konec zesláblého národa.

Proč jsou tento hyperaltruismus a kultura sebenenávisti – či tzv. vítací kultura – v Německu a Rakousku vyvinuty silněji než v ostatních evropských zemích? Odpověď je nasnadě. Kritika multikulturalismu z úst politika nebo akademika v těchto zemích obvykle znamená stigma „fašismu,“ a tedy profesní rozsudek smrti. Aby tedy náhodou nebyli označeni za nacisty, musejí Werner Faymann a Angela Merkelová ve své podpoře masového dovozu migrantů ještě přitlačit. Multikulturní ideologie se stala negativní legitimací celé Evropy, ale především německé a rakouské politické třídy. A obráceně, jakákoliv kritická debata o multikulturalismu je obratem označena za „xenofobii.“ Toto tabu se tak pro evropskou politickou třídu stalo ospravedlněním pro zachování statusu quo do nekonečna.

Tomislav Sunic

Kritiky multikulturalismu naopak média vykreslují jako morálně zkažené nebo přímo zločinné. Tak mohou multikulturalisté ospravedlnit dokonce i nejzjevnější nedostatky vlastního systému jeho pohodlným označením za menší zlo. Rakouští a němečtí politici si to uvědomují, a proto musejí být papežštější než papež a stále urychlují příliv záplavy migrantů do svých zemí.  Proto se také migrantům dostává ještě lepšího zacházení, než sami čekali. Bylo by naivní domnívat se, že vítací kulturu lze vyvrátit racionálními argumenty. Německé slovo „gutmensch“ (doslova dobrý člověk, dobroděj, obdoba u nás používaného „sluníčkáře“ – pozn. GI) přesně vystihuje tento hypermoralistický, multikulturní lidský typ, který tak ochotně cenzuruje sám sebe. Kdyby snad někdo v Rakousku zabrousil do nebezpečných vod vědeckého pozorování multikulturního mýtu, promptně by se objevil v hledáčku ideologické policie. Establishment a média se mohou udržovat u moci jen tak dlouho, dokud dokáží démonizovat své odlišně smýšlející odpůrce – podobně tomu bylo i v Jugoslávii, kde byl každý disident okamžitě označen za „fašistu nebo zločince.“ Rakouští politici, ale nejen oni, žijí v politickém sebeklamu. Na jedné straně si romantizují neevropské národy a na druhé pak nasazují psí hlavu národům evropským.

Tzv. „vítací kultura“ není udržitelná. Nedokáže vytvořit vzájemné porozumění mezi národy, spíš prohlubuje jejich vzájemnou nenávist a nedůvěru. Nespočet příkladů nalezneme v každé multikulturní společnosti: v USA Asiaté nemají rádi černochy, které příliš nemusejí ani Hispánci. O potyčkách mezi příslušníky různých skupin migrantů se na veřejnosti nikdy nemluví. I kdyby snad všichni ti zlí Němci, nacisté a fašisté lusknutím prstu zmizeli z povrchu zemského, trvalý mír by to nepřineslo. Rasismus a xenofobie totiž není výlučným vlastnictvím Rakušanů, Němců ani jiných evropských národů.

Klamná povaha tzv. „vítací kultury“ si tedy žádá, abychom nejprve jasně určili našeho skutečného nepřítele. Zde je jistě na místě zdůraznit, že za úpadkem Evropy nestojí asijští nebo afričtí migranti. Vina za něj spočívá na bedrech politického establishmentu a kapitalistické „supertřídy.“ Abychom obnovili rakouskou, německou a vůbec evropskou identitu, musíme se nejprve vypořádat s kapitalismem. Multikulturalismus je falešná ideologie spojená s mýtem nekonečného růstu závisejícího na nekonečném importu imigrantů. Neevropští imigranti dobře vědí, že v poklidu si mohou žít jen v takové Evropě, která nenávidí samu sebe. Politici v jejich domovinách tento pocit vůbec neznají. Finanční kapitál evropských oligarchů, ve spojení s pocitem viny nemalé části Evropanů na jedné a multikulturními kázáními na druhé straně vytvářejí podmínky pro příchod dalších milionů neevropských migrantů. Máme-li znovu vybudovat vlastní robustní identitu, musíme se nejprve zbavit nespoutaného kapitalismu, pak se kola roztáčející imigraci velice rychle zastaví s tím, jak imigranti pozbydou motivaci žít v našich zemích a utápět se v klamných iluzích.

Už brzy uvidíme, jak se budou odvíjet dějiny. Při pohledu zpět si můžeme klást otázku, proč vlastně náš princ Evžen Savojský tak dlouho vedl válku proti tureckým nájezdníkům? Historie je naštěstí vždy otevřená a na nás zůstává ji utvářet. Tentokrát není rozhodnutí vzdáleno v horizontu let, ale spíše dní. Všichni velice dobře známe snad vůbec nejmoudřejší politickou poučku evropských dějin: „Kdo se rozhodne stát ovcí, velice záhy najde svého vlka.“ Proto tedy, dámy a pánové, přestaňme být ovcemi. Boj pokračuje. Děkuji vám.

 

Zanechat odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.