Autor: Guillaume Faye
Této aktivní menšině, tomuto jádru, jež musí být zorganizováno a sdruženo v jakési federaci pokrývající celou Evropu, bude nutné vštípit jisté hodnoty. Jaké hodnoty by to tedy měly být?
Základní hodnoty
1. Schopnost určit svého hlavního nepřítele
Následky kulturně-ekonomické invaze nebo strategické poroby lze vždy napravit. V případě po generace trvající demografické a náboženské kolonizace je to však mnohem obtížnější. Musíme tedy současně vést válku proti amerikanizaci, etnické kolonizaci i islámu. Obzvlášť na pozoru se musíme mít před intelektuální idiocií, která obhajuje využití Třetího světa a islamofilie jako zbraní proti amerikanismu. Ten je totiž podstatně méně nebezpečný a slabší, než by na první pohled mohl jevit. Jak jsem vysvětlil jinde, (1) nejsou Spojené státy nepřítelem, ale „pouhým“ oponentem.
2. Rozvoj všeevropského etnického povědomí
Přemýšlet v intencích francouzského nacionalismu dávno nestačí, jednak proto, že se jedná o výlučně politický pojem, ale i kvůli přítomnosti milionů „alogenních“ s francouzským občanstvím. Spojeny krví a „bratrskými“ vztahy jsou na našem kontinentu výhradně etnicky evropské skupiny, bez ohledu na jejich národnost a místní původ. Přítomnost jiných etnických skupin je naprosto v pořádku, dokud ovšem jejich příslušníci zůstávají pouze dočasnými hosty a nikoliv trvalými obyvateli. Všechny civilizace se této zásady drží, proč by ta naše měla být výjimkou?
3. Odmítnutí „práva na odlišnost“
Tento zvrácený pojem, který se objevil v jistých pravicových kruzích, vznikl jako prostředek k utvrzení práva Evropanů na etnickou odlišnost v jejich vlastní zemi! Tomuto aspektu etnopluralismu se budeme věnovat později. „Právo na odlišnost“ mělo podepřít legitimitu pravicových identitárních myšlenek a práva evropských etnických skupin bránit se jakékoliv příměsi. Pierre-André Taguieff (2) to považoval za projev „diferenčního“ rasismu, což je ovšem zásadní omyl, neboť jak ukázal můj přítel Alain de Benoist, je toto právo na odlišnost ve skutečnosti hluboce rovnostářským konceptem, který do svého arzenálu rychle přijali antirasisté a zastánci imigrace.
V čísle 88 revue Eléments Benoist napsal: „Kvůli svému specifickému historickému vývoji bylo pro Francii vždy obtížné přijímat odlišné myšlenky, jazyky, muže, ženy nebo imigranty.“ Tento argument je však zavádějící. Směšuje totiž otázku imigrace s místními jazyky. Neměli bychom také zapomínat, že díky „PACS“ (Občanský pakt solidarity) (3) Francie jako první země na světě uzákonila svazky osob stejného pohlaví a jako první poskytla ilegálním imigrantům – hlavně muslimům – přehnaná práva, jak jsem to popsal jinde. Námitku, že Francie neuznává právo na odlišnost, popravdě ze sociologické perspektivy vyvracejí samotná fakta. Autor této poznámky totiž podlehl intelektualismu a stal se z něj zastánce egalitářské „rovnocennosti.“
My ale musíme místo toho trvat na tom, že uvnitř jedné politické jednotky, jednoho národa, lze trpět pouze odlišnosti méně zásadního rázu, které navíc nejsou žádným „právem.“ Tyto odlišnosti musejí být plně podřízeny zásadě stejnorodosti uchovávající jednotu celku, jež musí být zase podřízena hierarchické zásadě a ústřednímu principu příslušnosti. Základní pravidlo každopádně musí znít: povinnost náležet převažuje právo na odlišnost. Kde už tato práva figurují, nemohou zacházet až k „rozbíhavosti“ (v originále „divergence“ – pozn. red.) a musejí zůstat omezeny na sféru myšlenek. Aby mohl její organismus přežít a prospívat, musí v jakékoliv společnosti dostat stejnorodost přednost před různorodostí. Dokonce i na morální úrovni a a fortiori u původu jednotlivce lze odlišnosti tolerovat jen do té míry, v níž nepodrývají organickou soudržnost společnosti. Imigrace, feminismus i homofilie přispívají k rozkladu organismu společnosti, protože rozleptávají její úhelný stavební kámen, tedy biologickou základnu.
Kdybychom v souladu s přáními Benoista či Maffesoliho (teoretik neotribalismu) (4), skutečně byli svědky splnění požadavků všemožných skupin na své právo na nadměrnou odlišnost, nejen že by se naše společnost proměnila v kaleidoskop skupinek se vzájemně protichůdnými zájmy bez jakéhokoliv vědomí sdíleného osudu, ale také by upadla na úroveň džungle a vzájemného konfliktu, jak to svého času popsal Herbert Spencer.
Navzdory svému antiamerikanismu vlastně zastánci „práva na odlišnost“ fakticky napodobují americký kmenový model! Označují se za „odpůrce modernity,“ přestože hlavní charakteristikou modernity je právě ono rozdrobení společnosti do tříd, kast, rasových skupin a izolovaných jednotlivců pod dohledem všemocného Státu bez jakýchkoliv historických kořenů, který dozírá na zdárné dovršení nadvlády konzumerismu. Stávající podoba neototalitárního režimu vyzdvihuje různorodost (etnickou, sexuální nebo sociální) za účelem vytvoření despotického ideologického, finančního, soudního a mediálního řádu. Podpora „práva na odlišnost“ tak v podstatě hraje do karet systému. Jde o dokonalý příklad falešné opozice, která zdání jakési rebelie jen naoko předstírá.
Kazatelé tohoto práva na odlišnost podle vlastních slov prý bojují proti „společnosti klonů,“ v praxi však přispívají k jejímu stvoření, bez ohledu na to, zda jsou bílí, černí, hnědí, gayové, lesby, muslimové, křesťané, buddhisté, pohané, fetišisté či cokoliv jiného. Všichni jsou ochotní žít pohromadě – dokud mají svůj mobil, chovají se jako nabité atomy Trhu (myšleno zřejmě jako poslušná součást tržní ekonomiky – pozn. red.). Právo na odlišnost je další z chytrých strategií našeho Velkého Bratra: má za cíl nás rozdělit a snáz ovládat. Usiluje o rozbití jednotícího nervového systému našeho sociálního organismu, které degraduje na úroveň folkloru a popírá význam etnické identity.
Zastánci tohoto rádoby osvobozujícího a spravedlivého pojetí společnosti si však kopou vlastní hrob: jimi tolerované a podporované etnické odlišnosti nepovedou ke všeobecnému souladu, ale k sérii vnitřní konfliktů, jejichž úvodní salvy zaznívají už dnes.
Velká civilizace musí vyrůstat ze sdíleného osudu a všeobecného společenství jednoho Lidu: hierarchického a organického společenství, jak jej popsal Ferdinand Tönnies, (5) tedy vše objímacího společenství, které shora dolů sjednocuje rodiny, klany a etnické skupiny autoritou ústředního nositele suverenity. Ten dodává souboru jednotné směřování a funkci, nikdy však neposvěcuje škodlivé odchylky, zvláště pak takové, které nevyhnutelně mají i biologické následky.
My však musíme činitele rovnice obrátit a přijít s vizí hierarchické společnosti sociální různorodosti, jejímž hlavním rysem ale bude organická a etnická homogenita vycházející z blízkosti těsně spřízněných skupin. Sečteno a podtrženo je právo na odlišnost ze své podstaty libertariánskou a anarchickou doktrínou, která může vést k rozsáhlému konfliktu, ale i měkčí formě despotismu.
4. Etnocentrismus namísto etnopluralismu
Etnopluralismus je myšlenka bez špetky zdravého rozumu. Všichni vědí, že náš svět je z definice etnopluralistický, není třeba kolem této skutečnosti budovat doktrínu: realitu máme jasně před očima. Doplněk „práva na odlišnost“ – etnopluralismus – se pokouší ospravedlnit a legitimizovat koexistenci Evropanů a nepůvodních společenství na evropské půdě, čímž těmto cizákům přiznává jistou formu práva na osidlování a exteritorialitu. Jde tedy o projev mylného přesvědčení vycházejícího z „derealizace“ a demobilizace; omylu, s nímž naneštěstí přišly jisté pravicové skupinky a s nímž musíme nemilosrdně bojovat.
Nebudu zde opakovat argumentaci detailněji rozvedenou v předchozím odstavci. Jestliže chce přežít, musí každá velká civilizace vštípit své mládeži základní myšlenku vlastní nadřazenosti. Argumenty komorních intelektuálů zdůrazňují morální na úkor historického a při střetu i s velice skromnými důkazy se rychle hroutí jako domečky z karet: civilizaci, která nevěří, že se celý svět točí kolem ní, čeká buď invaze, nebo úpadek jejího postavení.
Náš osud však jistě není ze své podstaty folklórní. Jak si vůbec někdo troufá srovnávat dějiny a výtvory naší velkolepé evropské civilizace s primitivními kulturami, zaostalých kmenů a okrajových kultur, na jejichž osudu nám nemá proč nějak zvlášť záležet? Vraťme se na zem. Navrhuji pěstovat v tomto ohledu lhostejnost, nikoliv touhu po nadvládě. Proč by nám mělo záležet na osudu a přežití všech mimoevropských kultur? Ukázaly snad ony podobnou starost o naše přežití? Následkem svého komplexu viny se mohou Evropané málem přetrhnout při neustálém vychvalování cizích kultur a snahách je ochraňovat. Ale komu kromě nás záleží na kultuře evropské? Naše nemoc dospěla do tak vážného stadia, že nás cizí kultury (přestože jde v zásadě o zájem skutečně okrajový) zajímají více než ta vlastní. Musíme se tedy stát nesmiřitelně sobeckými a etnocentrickými.
Evropská mládež se musí přiblížit zdravému smýšlení mladých Arabů, Číňanů a Indů a uvědomit si, že je dědičkou jedné z největších civilizací v dějinách lidstva. Každý bojuje za svůj tým, který pokládá za ten nejlepší ze všech.
5. Nové vymezení evropské tradice svobody
Ve srovnání s jižními a východním civilizacemi kladla Evropa vždy mnohem větší důraz na ideu svobody a tvořivosti jednotlivce. Totalitární komunismus naopak čerpá z podobných zdrojnic orientálního despotismu jako islám. Evropa za svou velikost vděčí svobodě, díky níž se může naplno rozvinout potenciál přítomný v jejích rozličných občanských společnostech.
Myšlenka svobody však přináší plody jedině tehdy, když si zachovává jistou míru usměrnění a kázně; pokud se to s ní přežene, může to mít nesmírně vážné důsledky. Evropská dekadence má původ v degeneraci, jež postihla samotnou myšlenku svobody jednotlivce (především na úrovni tradic a imigrace). Ze svobody se tedy stává svého druhu svévole a myšlenková cenzura jakéhokoliv odlišného názoru, který by si snad troufnul bránit evropskou identitu, paradoxně nabývá na síle. Absolutní osvobození od tradice spojená s mentální cenzurou: v takovém prostředí dnes žijeme. Svobodu však musí vyvažovat úsilí a kázeň; výsledkem je ekvilibristika. Ta si na nás žádá, abychom sladili svobodu myšlení s ukázněným chováním. Svoboda konání, jak u našich veřejných činitelů, tak občanské společnosti, musí končit v bodě, kdy začíná ohrožovat existenci našich lidí. Aristotelés dixit.
6. Bitva proti buržoaznímu individualismu: boj, který začíná uvnitř každého z nás
Nemluvím o prosazování asketismu nebo sebezapření, ale uvědomění si, že buržoazní způsob života a smýšlení s sebou nese lhostejnost ke všemu kolektivnímu, až po a včetně osudu vlastního národa. Islám zcela správně prosazuje tuto zásadu solidarity v rámci společenství, když se holedbá tím, že k nám může bez odporu vpadnout, protože jsme se těchto hodnot zřekli a kromě krátkozrakého sobeckého materialismu nás Evropany již nic jiného nezajímá. V tomto ohledu se tedy s muslimy shodneme, rozhodně však nezapomínejme na naše vlastní lidi a rozšířenou rodinu. Člověk totiž nenachází vnitřní blaho v dravém požírání bližních, osobních spekulacích ani hromadění nadbytečného bohatství, jak jasně napsal ve svém Homo Consumans Charles Champetier (6), ale v nesobeckých aktech, nezištného proklamování „ano životu“ a službě ostatním. Neváhal bych dokonce zajít ještě o krok dál: svůj smysl a naplnění života člověk etologicky i duchovně nachází v boji za své vlastní lidi – tedy alespoň ti z nás, které ještě systém dokonale neuchvátil a nezotročil.
7. Ohraničit altruismus na své vlastní
Humanitářství (moderní podoba charity) původně vycházelo z morálního hlediska stojícího v protikladu k buržoaznímu egoismu: hledání naplnění života v pomoci ostatním. Ale v souladu s odvěkým kazem evropského ducha a pod vlivem evropského křesťanství i toto zašlo příliš daleko. A tak namísto léčby našich vlastních neduhů raději pomáháme ostatním. Celebrity se mobilizují k pomoci Afričanů „bez dokumentů“ a humanitární nevládní organizace propagují vměšování a štědré utrácení ve prospěch cizího obyvatelstva. Tento etnomasochismus otrávil ducha mnohých, jak potvrzují písničky Claudea Nougara nebo Jeana Ferrata. Osobně velice uznávám tyto mladé doktory, jeptišky i další, kteří tak nesobecky nasazují životy, obětují své pohodlí a vydávají se pomáhat lidem v nouzi v různých odlehlých koutech světa. Bohužel se však jejich oběť míjí účinkem. Jejich altruismus je sice šlechtí, ale co kdy udělali pro miliony Evropanů v nesnázích či bez domova, rodiny sužované nezaměstnaností a nespočetné oběti existenční nejistoty na předměstích nebo rasismu Neevropanů? Média činí totéž.
Když hledáme smysl život v plném odevzdání se nějaké věci nebo počinu, je mnohem lepší variantou pokusit se zmírnit strádání vlastních lidí. Ostatní se o sebe mohou postarat sami. Konec konců – jak nám sami neustále připomínají – jsou to dospělí lidé. Dejme jim tedy možnost to prokázat.
V zásadě musíme tuto altruistickou energii evropské mládeže (nebo alespoň její části) znovu soustředit na obranu našich vlastních lidí. Tyto pojmy jsou mnohem jasnější a konkrétnější než vágní představy o „právu na odlišnost,“ „etnopluralismu“ nebo „humanitární intervenci.“
8. Inteligence versus intelektualismus
Intelektuálům neradno věřit – jsou to mistři ve spřádání falešných představ. Přikrašlují své projevy citáty a četnými odkazy, vymýšlejí si svou vlastní hantýrku a balí své nesmysly do blyštivého obalu propracované sofistiky. Radikální a správné myšlení znamená jít přímo k věci, přímo k tomu, co je skutečné. Tak člověk mluví o pravém stavu věcí. Jak řekl už Boileau: „Správné se říká snadno, správná slova jako by se člověku sama vkládala do úst.“
Kult abstraktních myšlenek je smrtelně nebezpečný kvůli svému demobilizačnímu účinku. Intelektualismus je ve skutečnosti naprostým opakem inteligence a jasnosti. Komplikované myšlenky obyčejně bývají nepravdivé, zatímco ty jednodušší, přestože se tolik netřpytí, se blíží pravdě mnohem častěji.
Cílem intelektualismu není pravda, ale vytvoření zdání pompéznosti. Když intelektualismus vychází z politické pravice, bývá to ještě horší, protože si pomáhá berličkami pochybností a ironie. Všechny tyto humanitářské, etnopluralistické a univerzalistické argumenty („globální vesnice“ pan-komunikace, chápaná coby „nový mozek lidstva“), všechna ta proroctví buržoazních guru zcela odtržených od reality naší společnosti, všechny tyto rádoby exkluzivní myšlenky fascinují ty nejlepší z naší mládeže, a tak jim brání jasně zhodnotit důkazy nebezpečí pro antropologický substrát Evropy; podhoubí, z něhož vyrůstají všechny aspekty Evropy, včetně její politiky, strategie, hospodářství atd. Intelektualismus se pro sebe typicky nesoustředí na hlavní problém, tedy kolonizaci našeho kontinentu – připadá mu to nízké, hrubé a banální. Jeho vyznavači tedy raději krátí svůj čas debatami na různá vedlejší témata, ta módní, a filozofováním o nesmyslech.
Lidé v čele našeho systému rádi opakují slova jako tolerance, tekutost, komunikace a otevřenost. Intelektuálové se spokojí s papouškováním těchto „trendy“ myšlenek“ – které ovšem ve skutečnosti už dávno vyšly z módy. Západní intelektuálové nedokáží myslet, rozlišovat a analyzovat. Své životy tráví v knihovnách a před svými monitory. Nejvíce je podobně jako televizní hvězdičky zajímá jejich pověst a mediální kariéra. Trochu proslulosti se podaří získat tak jednomu ze sta, přesto se bez výjimky pokoušejí zavděčit oficiálním názorům v naději, že si tak získají uznání či slávu. A navíc obecně ti, kteří se označují za „politicky nekorektní“ a ochotně kritizují představu jednotné linie myšlení, ji jako první praktikují se zvráceností, o jejímž rozboru se nesnilo ani Baudrillardovi (7). Intelektuálové označující se za odpůrce celého status quo a vyznavači falešné rebelie nevynechají jedinou příležitost ke kritice ultraliberalismu či amerikanizace, ale od tématu evropské kolonizace si vždy udržují bezpečnou vzdálenost. Zneužívají jinak dobré myšlenky, s jejichž pomocí maskují fakt, že i se svým předstíraným odporem jsou vlastně jen dalšími kolaboranty.
Intelektualismus má vinu na demobilizaci mnoha militantních mladých, hlavně ve Francii, Itálii, Belgii a Německu odváděním jejich pozornosti od určení primárního nepřítele a zjevných skutečností pomocí svých pokřivených mentálních zrcadel.
Ať už se hlásí k pravici či levici, jsou západní intelektuálové prostoupeni buržoazním duchem, tedy plytkostí skrytou za závojem domýšlivě akademické erudovanosti. Málokdy se smějí, ale obličeje jim neustále křiví úšklebek. Nemluví, ale kvičí a pisálkovství dávají přednost před psaním. Oslňují, ale nikdy se jim nedaří přesvědčovat ani kritizovat bez odsudků. Netvoří, ale zdobí. Těžko uvěřit, že jsou mistry slova, když nerozumějí ani těm vlastním. Ve svých očích jsou mentory, přestože ve skutečnosti prodávají lež. Rádi by probouzeli masy, ale přitom své posluchače svádí na falešnou stopu. Tento typ imbecility je pro dnešní intelektuály typický. Snadno rozpoznáme ty stižené hloupostí nejvyššího stupně: všechny ty, kteří se po vzoru Bernarda-Henri Lévyho sami označují za „filozofy.“
9. Odvaha
Od těch nejodvážnějších a nejjasněji smýšlejících skutečně zaznívají ojedinělé hlasy vyzývající k obraně před smrtelnou hrozbou kolonizace Evropy. Jsou však žalostně osamocené, všichni raději chodí okolo horké kaše. Zbabělost dosahuje vrcholu při setkání s oficiálně stanovenými tabu. I na levici si mnozí uvědomují nebezpečí, mluvit o něm ale jednoduše nepřipadá v úvahu. Pravicověji smýšlející politici se pak uchylují k nepochopitelným prohlášením typu „Nesmíme se nechat vyprovokovat, přesně na to totiž systém čeká. Radši se o tom ani nezmiňujme!“ Tím pádem se všichni poddávají logice systému: změnit téma a věnovat se vlastním druhořadým a pošetilým myšlenkám. Pohodlí dostává přednost před odvahou, zbabělost je totiž vždy překládána s oporou zdánlivě oprávněných, ale přesto zavádějících argumentů.
Na politické pravici slýcháme spoustu k imigraci kritické rétoriky, obvykle však uvozené omluvami: „Víte, my nebojujeme proti imigrantům samotným, ale imigraci – v tom je rozdíl!“ nebo „Když se jim podaří začlenit a stát se slušnými Francouzi, všechno bude v nejlepším pořádku!“ (směr uvažování suverenistů). Několik dalších příkladů: „No tak, všichni přece víme, že opravdovou hrozbou není islám, ale Spojené státy;“ nebo „V prvé řadě se musíme vyhnout radikalismu! Nepřitahujme k sobě pozornost, dobře? Pojďme radši mluvit o něčem jiném, někdo by mohl zavolat policii!“ Jako by si vás klaunů už dávno nevšimli, neidentifikovali vás a nezařadili si vaši složku do šanonu.
Média nasazují psí hlavy stranám, které usilovněji než kdokoliv jiný zlehčují nebezpečí a co je na celé nejpozoruhodnější – má to úspěch. Kombinací zbabělosti a konformismu se voliči – přestože mají důkazy před očima – hromadně nerozběhli k zástavám těch, kteří volají na poplach.
Ve skutečnosti je však pravou příčinou neochoty voličů tento deficit odvahy, jakkoliv mnozí vymýšlejí pro svou zdrženlivost sofistikovaná odůvodnění, která nikdo – včetně těch, kteří je nábožně deklamují – nemůže brát vážně. Vilfredo Pareto jasně ukázal, že za veškerým domněle racionálním myšlením a chováním se obvykle skrývají pocity, zájmy nebo strach.
Dokáži pochopit, proč kolonizaci Evropy podporují trockisté a levicově smýšlející proimigrační preláti. Patří to k jádru logiky jejich smýšlení. Osobně považuji muslimské dobyvatele, tedy mladé muže z Maghrebu hnané nenávistí a touhou po pomstě, za hodné uznání a zájmu. Jednoduše hrají s rozdanými kartami, jako u pokerového stolu.
Co však naopak snáším jen těžko, jsou všichni ti Evropané, kteří si naši situaci dobře uvědomují, ale přesto mlčí. Nedávno mi jeden můj přítel z Iráku řekl. „Nijak nereagujete na probíhající invazi. Místo boje s ní plýtváte vší svou energií na popírání její existence.“
Poznámky:
- Podrobněji se tím Faye zabývá ve své knize Archeofuturismus.
- Pierre-André Taguieff (*1946) francouzský sociolog, primárně se zabývá rasismem a s ním spojenými otázkami. Některé z jeho příspěvků o Nové pravici se objevily v americkém časopise Telos.
- PACS je civilní svazek, ve Francii dostupný pro páry stejného pohlaví i ty tradiční, přestože nezakládá všechna práva jako manželství.
- Michel Maffesoli (*1944) je francouzský sociolog.
- Ferdinand Tönnies (1855–1936) německý sociolog, který přišel s pojmem Gemeinschaft, či pospolitost, jímž označoval takové pospolitosti, v níž její příslušníky pojí společenská pouta a společný cíl. Jeho protipólem pak je Gesellschaft, společnost, která volně sdružuje lidi usilující o naplnění svých osobních cílů.
- Homo Consumans: Archéologie du don et de la Dépense (Arpajon, France: Editions du Labyrinthe, 1994).
- Jean Baudrillard (1929–2007) francouzský filozof a kulturní teoretik, považovaný za jednoho z nejvýznamnějších představitelů postmoderního myšlení.
Druhá část úvahy Guillaume Fayeho A Call to the European Youth – Part 2 vyšla na stránkách RightOn 1. listopadu 2016. Jde o úryvek z Fayeho knihy The Colonization of Europe (Arktos, 2016).