Pocta Dominique Vennerovi – Alain de Benoist

Důvody k životu i smrti jsou nezřídka totožné. Rozhodně tomu tak bylo v případě Dominique Vennera, jenž svým činem uvedl svůj život a smrt do hlubokého souznění. Dle svých slov se rozhodl zemřít způsobem nejčestnějším za daných okolností – tedy když slova nemůžou popsat ani vyjádřit pocity. Dominique Venner nakonec zemřel tak, jak žil – se stejnou vůlí a jasností. Pro lidi, kteří ho znali, to bylo zřetelným završením trajektorie jeho existence –  v podobě čisté, úplně přímé linie naprosté spravedlnosti.

Čest nade vše

Čin Dominique Vennera byl zřetelně veden smyslem pro čest; čest stavěnou nade vše – život nevyjímaje. I lidé, kteří z osobních či jiných důvodů sebevraždu odsuzují nebo ti, kteří Vennera na rozdíl ode mne neobdivovali, musí uznat jeho čin – měli bychom totiž respektovat to, co je vykonáno ze smyslu pro čest.

Nemluvím tu o politice. Nejpozději v červenci roku 1967 se Dominique Venner definitivně rozžehnal s jakoukoliv formou politické akce. Byl ovšem pozorným pozorovatelem politického života a své pocity neváhal dát najevo. Jak ale plyne z mnohého už vyřčeného, myslím, že to zásadní nacházel jinde.

Už jako mladý aktivista stavěl Dominique Venner etiku nade vše. Nic se na tom nezměnilo, ani když se mladý aktivista proměnil v historika – meditativního historika, jak to nazýval. Dominique Venner se hluboce zajímal o homérské eposy a Iliadu s Odysseou pokládal za základní kameny odvěké evropské tradice, předně z etických důvodů: héroové z Iliady neudělují morální lekce – poskytují etické příklady; etika je nepochybně neoddělitelná od estetiky.

Krása podmiňuje dobro

Dominique Venner nebyl z těch, kteří věří, že dobro rozhoduje o kráse – naopak patřil k těm, kteří věří, že krása určuje dobro. Také věřil, že etické soudy lidí nejsou příliš podmíněny jejich názory či ideály, ale jsou spíše funkcí jejich vyšší či nižší kvality bytí – především pak zásadní lidskou kvalitou, kterou shrnul jedním slovem: noblesa.[1]

Noblesa

Noblesa je způsobem bytí, života a umírání. Noblesa je stylem – stylem o němž tak nádherně mluvil v knize z roku 1994 Le Cœur rebelle  i ve své další tvorbě. Na mysli mi vyvstává hlavně v roce 2009 vydaná kniha o německém spisovateli Ernstu Jüngerovi. V ní Dominique jasně zdůrazňuje, že pokud nám Jünger dal – a dává – následováníhodný příklad, není to jen prostřednictvím svých děl, ale také tím, že tento muž – jenž žil dlouhý život a zemřel ve věku 103 let – vždy splňoval požadavky ‚noblesy‘.

Dominique Venner byl mlčenlivý, pozorný a náročný muž – náročný v prvé řadě na sebe samého. Podařilo se mu přijmout za vlastní všechna pravidla ‚noblesy‘: nikdy neopouštět, nikdy se nevzdávat, nikdy si nestěžovat – protože noblesa (fr. tenue) odkazuje na a vychází z uměřenosti (fr. retenue). Mluvit o takových věcech ve věku smartphonů a megastorů, působíme nevyhnutelně na současníky jako něco z Marsu. Mluvit o vyrovnanosti, vznešenosti ducha, velkomyslnosti či noblese znamená užívat slov, jejichž samotný význam mnohým uniká, a zřejmě proto šosáci a Liliputi – tedy autoři provinčních úvodníků pro ‚správně smýšlející lidi‘, jimiž se dnešní mainstreamová média stala – nebyli z větší části schopní pochopit samotný význam jeho činu, jehož motivy se pokusili zredukovat na banální důvody.

Způsob protestu proti evropské sebevraždě

Dominique Venner nebyl nihilistou, ani extremistou, a především si nikdy nezoufal. Jeho hluboké historické úvahy a reflexe ho skutečně dovedly k jistému druhu optimismu. Pevně věřil v nepředvídatelnost a otevřenost historie, která utváří lidi do té míry, jako oni utváří ji. Dominique Venner odmítal veškerý fatalismus, všechny formy zoufalství.

Protože tomu nebylo dostatečně porozuměno, chci – zdánlivě paradoxně – zdůraznit, že Dominiquovo rozhodnutí spáchat sebevraždu bylo protestem proti sebevraždě: sebevraždě Evropy, kterou tak dlouho pozoroval.

Sebevražda z naděje jako zakládající čin

Dominique Venner už jednoduše neuměl a nechtěl snášet, jak se Evropa – milovaná otčina – krok za krokem vytrácí z historie, zapomínajíc na svou podstatu, odkaz, svého ducha a identitu, zbavena energie, která ji po staletí definovala. Jelikož nemohl snášet sebevraždu Evropy, postavil se jí svou vlastní – což ovšem nebyl akt rezignace nebo kapitulace, ale naděje.

Podle Vennera Evropa spí – a on ji chtěl probudit, vzburcovat dřímající povědomí. Nemějme v tomto sebemenších pochyb – ve Vennerově činu nebylo stopy zoufalství. Šlo o výzvu k činu, myšlence, kontinuitě. Řekl tím: „Dávám, obětuji, zbytek života v činu protestu a založení.“ Toto slovo, ‚založení‘, je klíčové – jde o odkaz muže, jehož poslední myšlenkou bylo zemřít vestoje, nepokořený.

Západní samuraj

Dominique Venner necítil nostalgii, byl skutečným historikem, jehož pochopitelně zajímala minulost s ohledem na budoucnost. Nehledal v minulosti útěchu či úkryt; byl si vědom, že lidé bez vědomí své minulosti ztrácí svou budoucnost. Nelze mít jedno bez druhého: minulost a budoucnost jsou dvěma rozměry přítomnosti, rozměry hloubky – oba podobně důležité.

Dominique Vennerovi nepochybně vytanula v mysli plejáda vzpomínek a obrazů: Vzpomněl na homérské hrdiny a bohy; na staré Římany, kteří před ním šli cestou dobrovolné smrti: Catona, Senecu, Marca Atilia Regula a mnoho dalších. Věnoval myšlenku Plútachovým spisům a Tacitovým análům. Pomyslel i na japonského spisovatele Jukia Mišimu, jehož smrt byla té Vennerově tolik podobná – jistě není náhodou, že jeho poslední kniha (vydaná posmrtně Vennerovým přítelem Pierrem-Guillaumem Rouxem) nese titul Západní samuraj!

Na obálce této knihy, Západní samuraj, vidíme obraz, veleslavnou rytinu: „Rytíř, smrt a ďábel“ od Albrechta Dürera. Dominique Venner si tuto rytinu vybral záměrně. Před nějakou dobou věnoval Jean Cau postavě Rytíře užasnou knihu, také nesoucí titul rytiny  – „Rytíř, ďábel a smrt“. V jednom ze svých posledních sloupků, napsaném jen několik dní před svou smrtí, vzdal Dominique Venner hold tomuto Rytíři, jenž dle něj bude navždy směřovat, cestou necestou, mezi smrtí a ďáblem, vstříc své povinnosti, svému osudu.

„Rytíř, smrt a ďábel“ : vytvořeno Albrechtem Dürerem v roce 1513

V tomto sloupku mluvil Dominique Venner i o výročí. Bylo to v roce 1513, právě před 500 lety, kdy Dürer vytvořil tento mědiryt, „Rytíř, ďábel a smrt“, a tato zmínka mě vedla k jednoduchému nápadu, který mohl napadnout každého: Vyhledal jsem si data narození a smrti autora rytiny, Albrechta Dürera a zjistil si, že se narodil 21. května 1471. Dürer se 21. května narodil, Dominique Venner se v tento den rozhodl zemřít. Pokud jde náhodu, je jistě pozoruhodná – netřeba však věřit na náhody.

Srdce rebela nikdy neodejde

Toto jsem chtěl říci na památku Dominique Vennera, který se připojil k divokému honu, v ráji, kde létají divoké husy. Ti, kdo ho znali – a já ho znal 50 let – ti, kdo ho znali, asi řeknou, že přišli o přítele. Myslím ale, že se mýlí. Naopak mám za to, že by si měli uvědomit, že od 14:42, 21. května 2013, bude Dominique Venner stále tady. Bude stát v jednom šiku s odbojnými srdci a svobodnými duchy, navždy čelící spojenectví Tartuffů, Trissotinů a Torquemadů.

Anglický překlad dostupný na webu Counter-Currents Publishing/North American New Right.