Autor: Guillaume Faye
Román Jeana Raspaila Tábor svatých z roku 1973 se ukázal být jasnozřivým dílem. Dnes by bylo nemyslitelné vydat takovou knihu u většího nakladatelství, všechna by jej odmítla. Čím hmatatelnější nebezpečí, tím silnějším tabu se stává o něm mluvit, čím slabší imunitní systém, tím hlubší ticho o pacientově stavu, jak to bývá běžné u nevyléčitelně nemocných lidí. Psst! Nikoho ani nenapadne podívat se pravdě do očí, nikdo nepopíše problém, nerozebere jej a nenavrhne možná řešení, protože i ti nejjasněji uvažující lidé mají strach z odsudků kleriků a trestů za porušení psaných i nepsaných zákonů systému.
Ne, nic z toho si nevymýšlím. Roku 1997 uspořádal na toto téma Institute de France, vedený Pierrem Messmerem, sympozium. Všichni zúčastnění, od Jean-Clauda Casanovy po Alaina Peyrefitta se shodli na tom, že imigrace je zásadní téma francouzské společnosti a brzy tomu tak bude napříč Evropou. Alain Griotteray napsal článek (Le Figaro, 13. prosince 1997) „Imigrace by mohla zničit Francii.“ Snažil se ukázat, že Čtvrtá republika zanikla následkem své neschopnosti vypořádat se s alžírskou otázkou, zatímco ta Pátá může doplatit nejen na svou neochotu zastavit pokračující kolonizaci, ale co hůř, popírání a faktickou podporu tohoto vývoje. Všichni tito velcí a o stavu věcí dobře zpravení duchové se ale ve skutečnosti k boji nemobilizují. Na rozdíl od de Gaulla, muže, jehož oslavují a jehož nepoddajnost právem obdivují, nikdy neuvádějí své zásady do praxe. Máme se tedy snažit pozvednout povědomí elit? Nikoliv. Spása národa vždy vychází z jeho nitra, odkud vyvěrá jakási obtížně definovatelná energie. Národy se podobají půdě, probouzené k životu semeny jistých myšlenek. Podstata každého národa se skrývá v jeho mládeži, tedy těch nejlepších z jejích řad.
* * *
Buďme na chvíli pesimisty: v blízké budoucnosti bude Francie – a po ní i další evropské země – bezmocně přihlížet, jak celá města a oblasti padají z čistě demografických příčin do klína imigrantským či islamistickým stranám. Islamisté u nás vystrkují růžky už dnes, stejně tak v Anglii či Belgii. Lidé maghrebského původu dnes z nezájmu „evropské“ strany nevolí, ale jakmile před sebou mít vlastní kandidáty a strany, okamžitě je podpoří. Až se celé segmenty našich volených úřadů dostanou do rukou nepůvodního obyvatelstva, k čemuž nevyhnutelně dojde na všech úrovních, někteří Evropané se konečně probudí ze své apatie. Dost možná ale už bude pozdě.
Rakouský geopolitik generál Jordis von Lohausen uznává, že islám, už dnes na postupu do Evropy současně ze Středomoří, Kavkazu i střední Asie, „zřídil svá předsunutá postavení ve všech hlavních městech Evropy.“ O americko-islámské spolupráci říká:
„I přes americké spojenectví s ropnými monarchiemi válka v Zálivu znovu v myslích Arabů otevřela bolestivou ránu ponížení způsobeného evropskými koloniálními mocnostmi. (…) Vládci islámských zemí opakovaně kladou důraz na příkaz z Koránu ‚Líbej ruku silnější, než je ta tvá.‘ Bezprostředně za branami islámu se však nenacházejí Spojené státy, ale Evropa, která také jako první ponese následky. Stárnoucí obyvatelstvo, nezájem o vojenské záležitosti, rozpory v pojetí imigrační politiky evropských zemí, zbabělost politiků a slepota mas, zpracovaných bezuzdným konzumem naznačují neblahou budoucnost. Muslimové toho brzy mohou využít.“
Francie zažila nespočet invazí, žádný z těchto vojenských vpádů na ní ale nezanechal nesmazatelné následky. Zatím ta poslední, německá okupace z let 1940-1944, Francii nijak nezgermanizovala. Její dopad byl neporovnatelný s tím, k čemu u nás dochází dnes. Poprvé od úsvitu jejích dějin a pádu Římské říše kolonizují Evropu lidé, kteří se od nás radikálně liší. Dokonce i muslimsko-arabské invaze do Španělska, Akvitánie a Provensálska v raném středověku byly podstatně menšího rozsahu a závažnosti než stávající vývoj. Amerikanizace spojená s arabizací, biologickou afrikanizací a islamizací: nikdy jsme nezažili takto nebezpečnou dějinnou situaci. Evropa skutečně je nemocným mužem světa.
* * *
Znamená to tedy, že jsme odsouzeni k záhubě a naše civilizace a starobylé evropské etnické skupiny stojí před nevyhnutelným a definitivním úpadkem, zánikem a rozpuštěním v magmatu historie? Odpověď inspirovaná Nietzscheho aktivním pesimismem je jasná a lze ji shrnout do pěti bodů:
- Stále je čas, který se ale rychle krátí.
- Zrádné vody dějin jsou nepředvídatelné a ty nejprudší proudy a peřeje často čekají za těmi nejklidnějšími tišinami.
- Obroda může vzejít jedině z krize a chaosu, tedy kombinace velmi vážné hospodářské krize a etnické občanské války. Nejedná se o nežádoucí vývoj, protože nic jiného by nedokázalo dostatečně otřást smýšlením lidí a probudit je.
- Naději na spásu drží ve svých rukou naše evropská mládež, protože to ona bude muset vést válku a dobýt vítězství. Když hovořím o „mládeži,“ mám samozřejmě na mysli aktivní menšinu. Jako obyčejně bude většina jen pasivně přihlížet střetům, držet se od nich dál a nakonec se přikloní k vítězi. Na ní nesejde.
- V případě úspěšné reconquisty bude Evropa muset od základu zreformovat své společenské modely a proměnit je přijetím neburžoazních a etnocentrických hodnot.
* * *
Cílem tedy je připravit evropskou mládež duchovně i ideologicky na chaos, který pravděpodobně přijde, a na nastolení bezpečnosti v postchaotickém světě. Většina naší mládeže samozřejmě není reakce schopná. Propadla bezduchému etnomasochismu a ze strachu před nezaměstnaností a ekonomickou nejistotou hledá útočiště v maloburžoazních hodnotách. Snem těchto mladých lidí je získat jednoho dne teplé místečko ve státních službách.
Z pohledu dějin však skutečně záleží jen na aktivních menšinách. Masy tyto pevně smýšlející menšiny jednoduše následují, jak ostatně chápal i Lenin. Ti nejlepší mezi mladými musejí projít výcvikem, přípravou a celkovým zocelením, protože po vypuknutí krize se mnozí mentálně zhroutí a noví bojovníci se shromáždí kolem tohoto jádra, které se vlastními silami pokusí zajistit svou vlastní bezpečnost a přežití.
V tomto duchu se nese i slavný monolog z úvodu Corneillova Cida (1), který by dnes jistě byl pokládán za politicky nekorektní. Mala skupinka dobrovolníků vedená Rodrigem – Cidem, kteří se pokouší odrazit vyloďující se Maury, se nechává strhnout a vrhá se kupředu. Rychle se k nim přidávají další bojovníci a jejich nepravděpodobné vítězství se mění ve skutečný triumf.
Poznámka
- El Cantar de mio Cid, vznikl ve 12. století jako epická báseň o proslulém španělském šlechtici a veliteli, který bojoval proti muslimským Maurům. Corneillova hra vznikla v 17. století na motivy básně.
První část úvahy Guillaume Fayeho A Call to the European Youth – Part 1 vyšla na stránkách RightOn 30. října 2016. Jde o úryvek z Fayeho knihy The Colonization of Europe (Arktos, 2016).