Autor: Guillaume Durocher
My, kacíři: nevděčný boj
Venner ani v nejmenším nepochybuje, že máme-li proti existenčním hrozbám mít alespoň nějakou šanci obstát, nezbývá nám než bojovat. Věrný v prvé části vyjádřenému obdivu k hrdinské západní tradici Venner tvrdí, že boj tvoří nedílnou součást života. V obzvlášť inspirativní pasáži pro ty z nás, kdo jsme se rozhodli postavit systému, píše:
Existovat znamená postavit se nesnázím. Zůstat nepokořený neznamená sbírat kacířské spisky, snít o fantastických spiknutích nebo se přidat k partyzánům v karpatských lesích, ale klást sám na sebe vysoké požadavky čistě kvůli tomuto vysokému standardu samotnému. Zůstat tváří tvář nicotě věrný sám sobě. Nikdy neodrůst mladistvému zápalu. Raději přijmout pohledy lidí skrz prsty než život na kolenou. Nikdy si ani při nepřízni osudu nepřipustit otázku smysluplnosti boje. Jednáme, protože vzdát se je hanebné a protože je lépe padnout v boji než kapitulovat. (str. 28)
Venner rád opakuje, že dějiny jsou plné překvapení a neočekávaných zvratů. Proto je složení zbraní z beznaděje nejen poněkud nerozumné, ale především bez užitku: Nikdy totiž nevíte, za jakých okolností vydá vaše úsilí plody.
Sám si tuto lekci odnesl z etapy svého života vyplněné alžírskou válkou, kdy byl nejprve vojákem a následně politickým vězněm:
Žít v neklidných časech je pro meditativního historika nesmírnou výhodou. Tak jsem totiž zjistil, že odvaha radikálního disidenta v čase občanské války si žádá mnohem pevnějších nervů než statečnost hrdiny regulérní války – tomu totiž dává legitimitu a slávu společnost. Radikální disident oproti tomu musí čerpat ospravedlnění svého boje zevnitř, a čelem se postavit všeobecné kritice, dokonce odporu mnohých a konečně nezřídka také neobřadnému pronásledování. (str. 54)
To skutečně bývá pro ne-sociopaty tou vůbec největší překážkou: postavit se hanebnému statusu quo za cenu trvalého zavržení a ostrakismu. Veřejné mínění se však umí změnit i velice rychle: Venner poznamenává, že jako chlapec za 2. světové války na vlastní oči viděl, jak se nálada lidu dokáže proměnit ze dne na den, kdy jsou včerejší „pravdy“ zapomenuty a obratem je nahrazují nové mýty.
Velice ho znepokojuje iluze Evropanů, že mohou žít navěky věků bez války a upozorňuje na to, jak možnost války působí na jednotu společnosti:
Následkem nezvladatelného „pokroku“ se z války v průběhu 20. století stala smrt v průmyslovém měřítku, což však nevymazalo tragickou velkolepost vojáka. Ti z Evropanů, jejichž oči jsou otevřenější, neztratili kvůli této kruté realitě povědomí, že boj i přesto zůstává nedílnou součástí života, dílem faktorů a okolností mimo naši vůli, jimž je třeba čelit s neotřesitelnou pevností srdce. (str. 49)
Přestože si tím možná přitížím, musím na základě lekcí, jež jsem načerpal z dějin, říct, že právě přítomnost války, byť třeba zastřená, dodává společnosti význam i poezii a dovoluje jí zformovat se, nebýt beztvarým davem, ale lidem, polis, národem. (…) Takový je tedy paradox války! (str. 51)
Zde Venner opětovně promlouvá k hrdinské západní indoevropské tradici, až do morku kostí militaristické. Nazvěme to třeba ironií individualismu: být mužem ve vysoce individualistickém a soutěživém indoevropském společenském milieu znamenalo, že člověk neváhal položit na bojišti život za „lid, polis, národ.“ V své podstatě se jedná o morální závazek vycházející z osobní cti a pověsti.
Výše popsané je také v souladu s nedávnými vědeckými studiemi o evolučním myšlení, které stále jasněji ukazují, že fenomény umožňující skupinovou soudržnost a solidaritu – altruismus členské skupiny, náboženství nebo etnocentrismus – se vyvinuly specificky v prostředí neustálého prehistorického válčení mezi kmeny, kde byly tyto vlastnosti nezbytné k triumfu nad ostatními skupinami. Více k tomu naleznete např. v knize vědeckého redaktora New York Times Nicholase Wadea The Faith Instinct: How Religion Evolved and Why It Endures (Instinkt k víře: Jak se náboženství vyvinulo a proč nemizí) (Penguin, 2010).
V našem boji pak Venner zdůrazňuje potřebu budovat politickou identitu – vlastní i našich nepřátel – slovy:
Zvolit si jméno k označení protivníka, pojmenovat ho znamená automaticky výhodu… možnost připravit jeho zničení nebo naopak otevřít cestu k vlastnímu osvobození zpod jeho nadvlády. (…) Slova jsou zbraně. Přijít s vlastními slovy – a v prvé řadě se jménem – znamená vytyčit nárok na vlastní existenci, autonomii a svobodu. (str. 28-29)
Židovské organizace v této činnosti nepochybně vynikají, když velice umně cejchují a hanlivými označení „bělošský rasista“ nebo „antisemita“ zahánějí do kouta své kritiky. Když teď ale internet poskytl disentu jeho vlastní mediální hlas, vidíme a musíme ocenit sílu slov jako „identitář“ a „cuckservative.“
Stoicismus: jak dobře žít i zemřít
Jako oporu na cestě naším temným věkem doporučuje Venner návrat ke stoické moudrosti starých Římanů. Nikdy nesmíme zapomínat, že ať už je náš boj psychologicky sebenáročnější, naši předkové přežili a překonali přinejmenším materiálně nesrovnatelně obtížnější podmínky. Vynašli také velice sofistikované metody k dosažení dobrého života, v prvé řadě stoicismus.
K tomuto účelu asi nenalezneme lepší knihy než Hovory k sobě císaře-stoického filozofa Marca Aurelia – díla, které není jen výstižně stručné, ale také jej napsal praktik, nikoliv teoretik. Přináší tedy úžasné praktické postřehy i zaneprázdněnému modernímu čtenáři. Jak Aurelius radí:
„Jez jako člověk, pij jako člověk, řádně se oblékej, ožeň se, měj děti… žij životem občana. Dokaž, že ses od filozofů skutečně něčemu přiučil.“
Venner nabízí také příklady ženské síly a stoické odvahy: etnická Francouzka z dělnické vrstvy se stala ve vlastní čtvrti příslušnicí menšiny. Její děti se diví, proč také nejsou černoši nebo Arabové a její prvorozený skutečně přestoupil k islámu. Přesto se nevzdává. Brutálnější je příběh Němky v anonymních pamětech Žena v Berlíně (Virago Press, 2006), kde hrdinka beze stop sebelítosti vzpomíná na hrůzy a znásilňování, které ona i další Berlíňané a Berlíňanky museli snášet od rudoarmějců v roce 1945.
Máme-li skutečně být evropskými vlastenci, nestačí abstraktně přizvukovat kacířským pravdám, ale doopravdy je prostřednictvím pěstování dobrých návyků žít. Venner k tomu říká:
[Pro starověké filozofy] znamenalo být epikurejcem, stoikem nebo novoplatonikem pracovat na sobě, vlastním duchovním přerodu a proměnit své chování způsobem srovnatelným s působením tréninku na tělo atleta: přijmout sebekázeň ve stoicismu či zřeknutí se nadbytečných požitků v epikureismu. (str. 239)
Venner nás vyzývá vystříhat se závislosti na bohatství i k pečlivé obraně a kultivaci naší „vnitřní citadely.“ Především však nesmíme popírat smrt. Lidský život má význam jedině v upřímném přijetí nevyhnutelnosti smrti. Tváří tvář smrti bychom si neměli stěžovat, podlehát sebelítosti ani ztrácet odvahu.
Celou kapitolu věnuje Venner Japonsku – nepochybně nejvytříbenější ze všech neevropských civilizací – aby tak ve srovnání s ním vynikla evropská jedinečnost. Stoicismus se v lecčems podobá japonskému zen-buddhismu, když oba hlásají lhostejnost k tomu, co není v naší moci ovlivnit. Japonská šlechta na rozdíl od svých evropských protějšků vždy přijímala a uznávala smrt podstatně otevřeněji, což v krajnosti dokládá praxe rituální sebevraždy seppuku. Válečnický étos evropské šlechty naproti tomu upadl a zdegeneroval do buržoazní morálky a křesťanské sentimentality. Na příkladu Jukia Mišimy Venner dokládá:
„Jen pasivní smrt postrádá smysl. Podepřená vůlí nabývá takový význam, jaký jí člověk dává – i když třeba nemá žádný praktický užitek“ (str. 115)
Podle Vennera se musíme tváří tvář smrti chovat stejně jako ironicky se usmívající rytíř na slavné Dürerově rytině: neochvějně.
Od moderní domýšlivosti zpět k přírodě
Venner viděl v soudobé západní kultuře nadvládu nihilismu a arogantních představ o „neomezenosti.“ Mezi nástupem osvícenství a 2. světovou válkou uvěřili Evropané v možnosti neomezeného kulturního i materiálního „pokroku.“ Proto považují veškerou tvrdě nabytou moudrost předků za zastaralou. (Evolučně naladění myslitelé by dodali: Rovnostářští pokrokáři se drží chiméry neomezeného kulturního a hmotného pokroku navzdory biologicky podmíněným odlišnostem mezi jednotlivci i lidskými skupinami – což je s ohledem na biologický základ lidské existence nesmírná domýšlivost.)
Venner vyzývá k odmítnutí žido-křesťanské antropocentrické doktríny a sám vystupuje proti ideji radikální autonomie člověka od přírody i myšlence, že „všechno je možné.“ Sám však uznává, že Evropané k excesům tohoto typu opakovaně projevují sklony:
Přílišná pýcha (démesure) očividně patří k evropské osobnosti: výrazná vlastnost s často katastrofickými následky, přesto však neoddělitelná od tragické velikosti, před níž stojíme uchváceni, rozpolceni mezi obdivem a smrtí. (str. 227)
Dodává ovšem, že „idea lidské autonomie a svobody (…) by antickým Řekům působila cize, ‚svoboda‘ pro ně totiž znamenala přijetí rozumného a věčného přírodního řádu.“ (str. 92) Arogance tak byla pro Řeky tím vůbec nejhorším prohřeškem.
Bez ohledu na popsané sklony západního člověka však Venner tvrdí, že Evropané tyto své excesy dokáží vědomými a pozornými opatřeními ovládnout. Stejně jako se Japonsko a Čína v minulosti dokázaly politickým projevem vůle uzavřít cizincům a zachovat tak svou kulturu, může i dnešní Evropa zastavit imigraci.
Venner Evropanům radí hledat útěchu v přírodě a soulad s ní. I prostá procházka lesem se může stát „opojným zážitkem spojeným s proměnou stavu vědomí“ (str. 76). Harmonie s přírodou má velice konkrétní dopady na celou řadu oblastí – např. vztahy pohlaví – v nichž by společnost neměla ignorovat přirozené odlišnosti vycházející ze základních biologických skutečností.
Muž (v latině vir) si může nárokovat skutečnou mužnost (virilitu) jedině výkonem své role ochránce a živitele. A stejně tak žena utvrzuje legitimitu svého ženství svou sladkostí a krásou, kterou kolem sebe vyzařuje a pokračováním života, jež činí možným. (…) Ohledně archetypů se od časů prvních klanových společností lovců-sběračů nic nezměnilo. Mužským archetypem tak zůstává pan Kromaňonec, jehož žena a děti čekají, že přinese domů jelena k večeři i že je ochrání před bandity. Co se ženského archetypu týče, i tady zůstává vše při starém: Paní Kromaňoncová ráda klevetí se svými kamarádkami z kmene, zkrášluje se pro svého muže, dává mu krásné děti a udržuje oheň v rodinném krbu. (str. 44)
„Nová reformace“
Venner považoval kultivaci nové duchovnosti za jeden z hlavních úkolů jakékoliv vážně míněné o evropskou obrodu, když vyzýval k „nové reformaci.“ „Mystika,“ (str. 25) píše, předchází politiku.
Venner dlouze cituje argumentaci Alexise Carrela o smíšené lidské biologicko-duchovní lidské přirozenosti a schopnosti duchovní menšiny zreformovat apatickou společnost. Carrel byl jednou z nejvýraznějších postav Francie první půle minulého století: Za své průkopnické počiny při transplantaci orgánů získal Nobelovu cenu za biologii, patřil k předním zastáncům eugeniky, mezi své přátele počítal také amerického nacionalistu Charlese Lindbergha a sám byl evropským vlastencem. Venner z jeho bestselleru Člověk, tvor neznámý v kapitole o možnosti nové reformace hojně cituje:
K zásadní proměně moderní společnosti by nebylo třeba příliš početné skupiny disidentů. Je totiž dostatečně prokázáno, že kázeň činí lidi velice silnými. Asketická a mystická menšina může velice rychle nabýt nepřekonatelné síly nad požitkářskou a oslabenou většinou. Přesvědčováním či silou by byla schopná vtisknout ji odlišný způsob života. Dogmata moderní společnosti nejsou neotřesitelná. (str. 295, zdůraznění G. D.)
Vennerova poslední kapitola pak je skutečným vyznáním víry v evropskou věc:
Pozorujeme známky vnitřní rekonkvisty. Znovu se stát pánem sebe sama a svého domu – už v tom je jakási naděje. Beze studu pohlédnout na své děti – a až nastane onen den, vzdát se života s vědomím, že dědictví přechází do správných rukou. (str. 290)
Stavím se na odpor proti plánované invazi a záboru našich měst i zemí, proti vymazávání francouzské a evropské paměti. (…) V této hodině nebezpečí duchovní a historické smrti, které mi hrozí stejně jako všem mým evropským bratrům, zůstává tato paměť (na Homéra) mým nejcennějším vlastnictvím. Do něj vkládám své naděje na obrodu. (str. 292)
Právě vědomým rozhodnutím o svém osudu a tužbou po něm se člověk vzpírá a poráží prázdnotu. (str. 292)
To nejlepší může vyrůst z toho nejhoršího. (str. 293)
Zdůrazňuje, že našeho obrození musíme dosáhnout v praktickém, každý den žitém životě:
Ke změně chování, počínaje vůdci, potřebujeme duchovní reformu, tedy nikdy nedokončenou misi. Ať už děláte cokoliv, musíte v sobě neustále a každý den jako zahajovací formuli pěstovat nezničitelnou víru v trvalost evropské tradice. (str. 297, zdůraznění G. D.)
A uzavírá:
Kdy dojde k velkému probuzení? Nevím, ale ani v nejmenším o něm nepochybuji. V tomto Breviáři jsem ukázal, že duch Iliady je jako podzemní řeka, nevyčerpatelná a neustále se obnovující – na nás pak je ji znovu objevit. Jelikož je tato kontinuita neviditelná a přesto skutečná, musíme si zapamatovat tento večer a ráno. Tak se staneme neporazitelnými. (…)
Antika, o níž mluvíme, není antikou suchopárných učenců – je to antika živoucí a vytvoření její nové podoby je naším úkolem. Proto jsem se pustil do projektu nového uspořádání naši tradice, abych ji proměnil v kreativní mýtus. To však nelze dokázat pouhým psaním a mluvením: vážné míněné úsilí o nové založení musí být stvrzeno činy náležitě obětní a zakládací povahy i hodnoty.
Takový tedy byl Dominique Venner.
Jeden komentář