Autor: Guillaume Durocher
Dominique Venner, Un samouraï d’Occident: Le Bréviaire des insoumis (Samuraj Západu: Breviář nepodrobeného). Éditions Pierre-Guillaume de Roux, červen 2013, 317 s.
Všichni Evropané, ať už ve Starém či Novém světě, dnes trpí. Dominantní kultura démonizuje i jejich samotnou existenci a ze všech sil podporuje jejich míšení až do bodu zapomnění. Zatímco staré doktríny – křesťanství, komunismus, fašismus – jsou mrtvé či umírají, nic nového je nenahradilo. I my sami jsme umírajícím lidem, který pomalu mizí z povrchu zemského. Někteří Evropané však i přes mámivé vábení přízemních požitků a pohodlí odmítají odejít do tmy odevzdaně. To byl i případ Dominique Vennera, erudovaného historika a evropského vlastence, který žil, bojoval i zemřel perem i mečem.
Vennerova poslední kniha, Samuraj Západu: Breviář nepodrobeného, má být jeho politickým testamentem a posledním pokusem znovu spojit Evropany s jejich tradicí, a tak je etnicky i politicky probudit. Tento Breviář rozhodně není klasickou modlitební knihou, ale spíše shrnutím „nejdůležitějšího jádra“ evropské tradice a „souborem psaného slova, myšlenek a příkladů, k nimž se člověk může každodenně obracet jako k opoře a duchovní výživě svých myšlenek, činů i života“ (str. 34). Podle Vennera může světonázor přítomný v jeho díle posloužit jako základ „k vybudování osobního života každého z nás, rodin, národů i živoucích společenství“ (str. 36).
Breviář tak není jen úžasným úvodem k homérské a stoické moudrosti, přináší také praktické rady do běžného života: Založit si vlastní „breviář“ citátů z posvátných textů a děl velkých myslitelů, splynout v lesích s přírodou, putovat Evropou jako Wandervögel, pěstovat krásu ve vlastním životě nebo vytvářet vlastní rodokmen.
Venner může svou legitimitu podepřít celoživotním bojem za Evropu a její lid. Narodil se v roce 1935 a ještě dosti mladý odešel jako dobrovolník bojovat do Alžírska na obranu milionu tamějších evropských osadníků ohrožených etnickými čistkami arabských nacionalistů. Rozhodnutí prezidenta Charlese De Gaulla navzdory vojenskému vítězství Alžírsko opustit jej rozlítilo. Kvůli svému politickému aktivismu se několikrát dostal do vězení, mj. na 18 měsíců v letech 1961-62 za plánování útoku na Elysejský palác, zřejmě s cílem zabít De Gaulla. Za mřížemi spolu s třiceti dalšími civilisty i vojáky-rebely, často o mnoho staršími, se Venner podle svých vlastních slov „naučil o hybné síle dějin i motivacích jejich malých i velkých aktérů bez stínu pochyb mnohem víc než na univerzitě“ (53). V pozdějších letech se ovšem k De Gaulleovu odkazu zaujal více nuancovaný přístup.
Venner se jak známo rozhodl ukončit svůj život na jaře 2013, kdy spáchal sebevraždu v pařížské katedrále Notre-Dame v naději, že tento jeho poslední čin snad přispěje k probuzení evropských národů.
Evropská tradice
Skutečným problémem při hledání identity v našem 21. století je ohromná kulturní i ideologická roztříštěnost Evropanů napříč zeměmi a dějinami. Evropané byli lovci-sběrači ledových dob, árijskými dobyvateli, pohanskými Řeko-Římany, asketickými křesťany, bratrovražednými nacionalisty a konečně i univerzalistickými liberálními rovnostáři. Náboženská a etnicko-národní kontinuita japonských či židovských dějin je nám tedy na hony vzdálená.
Venner však ani přesto neměl sebemenších pochyb o jednotě a kontinuitě evropské civilizace od antického světa přes středověk až do dnešních dní. Pravým já Evropanů pro něj byl „duch Iliady,“ slavného homérského eposu. Jeho duch mužné ctnosti podle Vennerova mínění nikam nezmizel a opakovaně v našich dějinách vystupoval na povrch, např. v rytířském kodexu i rytířském eposu a románu nebo novopohanském renesančním umění. Venner si všímá inspirace katolické církve, která se více než kdokoliv jiný přičinila o duchovní a kulturní jednotu středověké západní Evropy, novoplatonismus a i proto ji označuje za jakousi dědičku Římské říše. Zdůrazňuje, že mnohé křesťanské kostely postavené v pozdní epoše Římské říše a raném středověku, byly ve skutečnosti někdejšími pohanskými chrámy, často zřízenými na místě posvátných hájů. Venner si všímá:
V roce 1711 byly pod kůrem pařížské katedrály Notre-Dame objeveny čtyři pilíře z prvního století našeho letopočtu. Představují keltská božstva kdysi uctívaná v galsko-římské svatyni, na níž byla o dvanáct století později vystavěna křesťanská katedrála. (str. 68)
To nepochybně vysvětluje, proč si Venner zvolil jako místo své spektakulární sebevraždy katedrálu Notre-Dame: katedrála, přestože křesťanská, pro něj byla nejvíce ústředním a posvátnou úctu budícím místem, navíc s jasnou duchovní kontinuitou s nejranějšími evropskými národy Francie. (Venner obecněji sice uznale mluvil o křesťanské architektuře a kráse vůbec, ale v zásadě uznával Nietzscheho kritiku křesťanské etiky jako oslabující a ovládané vinou.) Jako „meditativní historik“ (jeho výraz) se Venner po celý dospělý život snažil zpřístupnit Evropanům tradice jejich předků, a tak z nich znovu udělat lid se sebeuvědoměním i schopností politicky jednat.
Rasa a civilizace
Kým ale vlastně Evropané jsou? Proč vykazuje naše civilizace kontinuitu? Venner Evropany definuje jako „syny různých národů velké borejské otčiny“ (str. 289), tedy syny severu. Borejci pak jsou „Evropané starobylého rodu“ (str. 187) a kontinuita naší pestré civilizace odrazem evropské duše. Venner tvrdí, že charakteristické rysy civilizací „jsou reflexí jisté duchovní morfologie, přenášené nepochybně právě tak atavismy jako osvojováním“ (str. 123). Jinými slovy tento velmi složitý fenomén nejvyšší úrovně – evropská civilizace – odráží základní evropskou osobnost, která díky své nutné genetické podmíněnosti projevuje značnou míru kontinuity už od časů Homéra.
Je-li nejhlubší základ evropské civilizace a sounáležitosti biologický, demografie se skutečně stává osudem: „sázkami v dějinné hře vždycky jsou duše národů v atavistickém slova smyslu“ (str. 56) Největší hrozbou národu tedy představuje fyzické nahrazení a zničení: „kořeny civilizace jsou v podstatě nezničitelné, dokud existuje lid, z něhož civilizace vyrůstá“ (str. 125). Proto Venner kategoricky vystupuje proti masové imigraci do evropských zemí:
Ohavný a zvrácený záměr denaturovat (nenávratně změnit) Evropu výměnou jejího obyvatelstva. Imigranti se však mohou v nesnázích spolehnout na štědrou státní podporu, charitativní organizace i klanovou solidaritu a morální oporu, jež s sebou přináší návrat k islámu, náboženství jejich části světa.
Osud tzv. „de souche“ (tj. etnických) Francouzů, kterým v banlieus (paneláková předměstí obývaná masami přistěhovalců) říkají „Galové“ se mi jeví velice bolestně až zoufale – navíc si uvědomuji, že o mnoho lepší to není nikde v dnešní zohavené Evropě. Proto si soucítění vyhrazuji pro tyto Evropany „de souche.“ (str. 9-10)
Tento monstrózní podnik, jehož cena bude v delším časovém horizontu nevyčíslitelná, však mohl být spuštěn jedině díky svolení či spoluúčasti zvrácených nebo dekadentních elit, a především proto, že Evropané na rozdíl od jiných skupin postrádají identitární paměť a vědomí, kým vlastně jsou. (str. 21)
Venner velmi jasně označuje kulturu za hlavní faktor evropského nevědomí a úpadku. Evropany podle jeho soudu psychologicky připravila na dnešní výměnu dlouhá tradice náboženského a sekulárního univerzalismu. Politicky pak Evropu v zásadě zneutralizovala 2. světová válka, po níž se roku 1945 ocitla pod americkou a sovětskou nadvládou. Zapůsobila samozřejmě i emoční manipulace a vydírání:
„K tomu všemu jsme obtíženi nevídaným břemenem viny. Podle výmluvného vyjádření Elie Barnaviho bylo ‚šoa vyzvednuto do pozice sekulárního náboženství Západu.‘“ (str. 22)
Izraelský diplomat a historik Barnavi se v tomto ohledu zjevně shoduje s franko-židovským komentátorem Ericem Zemmourem.
Homér: Naše posvátné básně
Evropané stojí před výzvou: nalézt „využitelnou minulost“ – tradici a referenční rámec, k nimž se mohou obracet všichni lidé evropského původu. Pro Vennera však není základním stavebním kamenem Nový zákon ani osvícenská filozofie, ale v prvé řadě Homérovy epické básně, oslava hrdinství a mužné ctnosti, válečnického étosu, lásky ke kráse, smyslu pro tragično, ušlechtilé lásky k vlasti a souladu s přirozeným řádem.
Nejlépe asi bude nechat promluvit Vennera samotného:
Podle Platóna byl Homér učitelem starověkého Řecka – tím pádem (je) i součástí našeho duchovního a pokrevního dědictví. Pro Evropany, kteří si kladou otázky o sobě samých a své identitě, se tyto dvě velké básně mohou stát zrcadlem, v němž znovu naleznou svou skutečnou vnitřní tvář, osvobozenou od všeho, co je ohyzdilo a často vedlo k omylům, úzkosti a bezradnosti. (str. 168)
Inspirován božstvy a poezií, což je vlastně jedno a totéž, dal Homér Řekům a Evropanům ustavující knihy, k nimž se mohou obracet při hledání vlastního já. (str. 169)
Tyto posvátné básně k nám nepřekonatelným způsobem promlouvají o tom, kým jsme byli na úsvitu svých dějin. (str. 176)
Ukazují nám, že naše obavy, naději, utrpení i radosti se neliší od těch, které prožívali naši předkové. (str. 177)
„O hněvu Achilleově, tak zhoubném, nám zpívej, ó Múso (úvodní verš Iliady).“ Tato bohyně zpívající epos, je Múza paměti, jejímž je básník pouhým vykladačem, což jen dokresluje jeho spojení se světem božstva. (str. 191)
Pro Homéra nemá život – tato drobná a prchavá všednost – sám o sobě velkou hodnotu: tu mu dodává teprve jeho síla, krása a záblesk velikosti, jež mu můžeme (a to v prvé řadě ve svých vlastních očích) dodat (str. 197).
Homérovi hrdinové ani zdaleka nejsou modely dokonalosti, ale chybují a jsou nestřídmí v přímé úměře ke své vitalitě (…) Homér jim však také přisuzuje štědrost a vyšší moudrost, která lidi osvobozuje od imaginární viny, kterou je zatěžují ostatní náboženství. (str. 201-202)
Jak vzdálené krátkozrakému a požitkářskému individualismu kulturní revoluce 60. let 20. století!
Venner opakovaně zdůrazňuje Homérovy pozitivní popisy vlastenectví a pevného společenství:
V proslulé části Iliady (kniha XIII) básník popisuje achájskou falangu: „…k oštěpu srazili oštěp, štít ke štítu přitiskli těsně, štít se pak dotýkal štítu a přilbice přilby, muž muže;“ Nesetkáváme se tady tak jen s předznamenáním hoplítského způsobu boje, ale hlavně vyjádřením významu solidarity společenství, kde se mohou všichni jeho příslušníci spolehnout na druhého a kde by zakolísání jediného člena okamžitě rozbilo nedělitelný celek. Nemůže tu vůbec být řeči o nějaké „smlouvě,“ ale o vzájemném závazku předepsaném v zakládacím paktu klanu, kmene, polis a falangy. (str. 190)
Nenarazíme na nic upřímnějšího a ani dnes relevantnějšího než lásku (trojského hrdiny) Hektóra ke své vlasti, jejímiž konkrétními obrazy jsou mu jeho žena a synek. (str. 205)
Venner mluví také o Odysseově návratu na Ithaku, kde se mstí „nápadníkům“ a obětí Poseidónovi obnovuje harmonii s přírodou: „Základem společenského uspořádání a občanského smíru jsou etnická jednota polis a úcta k zákonům, zaručená vládci starověké obce a silou.“ (str. 218)
Nezapomíná ani na tragický rozměr, jenž našemu konání dodávají velikost právě peripetie a těžké zkoušky, když připomíná příběhy Achillea, Tristana či Hamleta:
Prostřednictvím uměleckého díla lze i to nejhorší („[Achilleův] černý hněv“) přeměnit v cosi dobrého, tedy krásného. (…) Čím krutější osud, tím velkolepější a krásnější je. Homérovi se zde pomocí tragična pozoruhodně daří docílit estetického zvratu, který v nás probouzí žízeň po hrdinství a kráse. Na to musíme pamatovat vždy, když se octneme tváří tvář nepřízni osudu, ať už je vyvolána válkou nebo životními okolnostmi. (str. 230)
Nebo jak to říká Homér (o Paridovi a Heleně): „připravil (nám) Zeus zlý osud, abychom byli s posměchem ‚opěvováni‘ i ode všech budoucích lidí.“ (Ilias, kniha VI). Venner shrnuje homérskou etiku následovně: „Boj za krásu je podmínkou dobra.“ (str. 232)
V podobném duchu vyznívá i práce Kanaďana Ricarda Duchesneho Jedinečnost západní civilizace (The Uniqueness of Western Civilization) o hrdinské západní tradici zděděné po našich indoevropských předcích. Jedním z klíčových prvků této heroické tradice je i usilování o proslulost, čehož je Homér vynikajícím příkladem. Duchesne cituje následující řádky z Beowulfa: [1]
Promluvil Béowulf, potomek Ecgdeowův:
„Nermuť se, moudrý! Lépe jest muži
přítele pomstít než příliš lkát.
Každý z nás přece dočká se konce
života ve světě. Ať získá, kdo smí,
věhlas než skoná; ten je válečníku,
nežije-li více, nade vše vzácný.“
[…]
Tak sluší se jednat,
když v boji chce věčnou chválu
dobýt si muž: o život nedbá.
Pro Patria
Přes existenci nepopiratelných prvků univerzalismu v našem evropském myšlení, které se jako červená nit táhnou celými našimi dějinami, zdůrazňuje Venner patriotismus a prožívanou evropskou identitu, odlišnou od Afričanů a Asiatů. Všímá si:
[Homér] také velmi působivě vyjadřuje, jaký význam pro jednotlivce má pocit sounáležitosti s národem či polis, která tu byla už před ním a která ho také přežije. Díky této příslušnosti přestává být jednotlivec vykořeněný a odcizený. (str. 243)
Vlast je idealizovaná domácnost rodiny splývající s budoucností polis. Je to posvátná půda, v níž spočívají předkové. (str. 246)
Venner dodává, že toto prožívání společenství a kontinuity je hluboce uspokojivé a „zakořeňující“ pro jednotlivce, který by jinak svou existenci vnímal jako izolovanou, přechodnou a bezvýznamnou. Osobně se domnívám, že tento pocit anomické deprese je přinejmenším zčásti zodpovědný za bezprecedentní pokles očekáváné délky života u Američanů evropského původu (a možná i Francouzů), způsobený v zásadě zanedbáváním sebe sama: nezdravým životním stylem, alkoholismem, drogami atd. Jak píše Venner:
I když si toho třeba nejsou vědomi, existuje v jednotlivcích i národech životně důležitá potřeba kořenů, vlastních tradic a civilizace – tedy konejšivé kontinuity, obřadů, vnitřního řádu a duchovnosti. (str. 293)
Venner cituje básníka Aischyla, který tři sta let po Homérovi ve své hře Peršané burcuje Řeky k boji proti asijským hordám:
Teď jděte, Helléni, je třeba zachránit
vlast svoji, zachránit děti, ženy své,
a chrámy otců i jejich mohyly!
Jde o všecko! [2]
A připomíná také slavný výrok římského básníka Horatia: „Dulce et decorum est pro patria mori!“ (Sladké a čestné je zemřít pro vlast.)
Venner poznamenává, že v průběhu dějin si Evropané uvědomovali vlastní jedinečnost dokonce i tehdy, kdy si ji navzájem otevřeně neprojevovali:
Když [antičtí Řekové a Římané] mluvili o „lidech,” neměli na mysli celé lidstvo, ale Řeky či Římany, svobodné občany, ctnostné a obdařené rozumem. V tomto se jim podobali také Evropané osvícenské éry: „lidmi“ nepřímo mysleli Evropany. (str. 258)
Poznámka:
[1] Poznámka k veršům 1384-1394. „Tato pasáž, v níž Béowulf staví nade vše pozemský věhlas a povinnost pomstít přítele, bývá považována za koncentrovaný výraz jinakosti, a tedy nepřijatelnosti pohanského světa hrdinů skladby v očích těch, jimž byla báseň určena – za projev kultury, v níž hanu jako výraz mravního pochybení dosud nenahradil pojem viny. Na druhou stranu je nepochybné, že i křesťanským Anglosasům imponovalo heroické odhodlání čelit silám zla.“
[2] Přeložil Vladimír Šrámek, Peršané, Orbis – Praha, 1954, str. 21.
2 komentářů