„Matematika života má vlastní zákony:ve shodě s ní je celek čímsi víc, než jen sumou svých částí, manželství čímsi více než mužem a ženou, příbuznost čímsi více než dvěma lidmi, národ, čímsi více, než může vyjádřit výsledek sčítání lidu.To podivné, ta iracionální hodnota života, jíž je nemožno zvážit, změřit, spočítat nebo nějakým jiným způsobem vykalkulovat se nám jeví tím, co skutečně činí život hodným žití.“
Ernst Jünger. Narozen 29.3.1895 v Heidelbergu, zemřel 17.2.1998 ve Wilfingenu, německý spisovatel a publicista, přední ideolog německé konzervativní revoluce.Účastník I.světové války a bojů v Alžírsku v roce 1913, kam utekl ve svých 18 letech z domova. V průběhu bojů byl 14x raněn. Ernst Junger od roku 1933 vzdoroval apelu nacistických představitelů žádající jeho vstup do NSDAP. Ernst se nikdy nestal členem žádné politické strany ani hnutí. Stal se anarchou hlásajícím zprava.
V novém pojetí nacionalismu Ernst definoval nacionalisty jako ty, co odmítají to, co je obecné, všeobecné a abstraktní ve prospěch toho, co je rozdílné, konkrétní, specifické, proto jsou pouze oni těmi, kdo dokáže být doopravdy otevřený vůči cizímu. Nový nacionalismus definuje Jünger tak, aby všichni zůstali věřní sami sobě a zachovali svou národní identitu. Je přirozené, že pouze mezi dvěma zdravými sousedy je možno zůstat zdravým a pouze vůči cizí rozdílnosti je možno udržet svou vlastní rozdílnou čistotu. Z Jungerových tezí tedy jednoznačně vyplývá, že je žádnoucí, aby nacionalismus zvítězil také v ostatních evropských i neevropských zemí i přestože si uvědomuje, že každý nacionalismus a národnostní stát bude bojovat za realizaci vlastních cílů, kterým ostatní musí oponovat vlastními cíly. Podle Jungera je lepší žít mezi smyslupnými tvory, než mezi subjekty bez vlastní rozdílnosti. Podle Jungera je hlavním pilířem nového nacionalismu úplná negace existujícího politického systému, tedy parlamentní demokracie a vytvoření vlastního státu ve státě. Ernst se celý svůj život hrdě prohlašoval za nacionalistu, který definoval jako ,,víru v sílu životnosti národa, velkou společnost osudu, které se člověk účastní již svým narozením. Nacionalismus je vůle žít pro tento národ jako nadřazenou bytost, jejíž existence je důležitější, než existence jedince. Žár této víry podle něj vypovídá o velikosti jeho národ. Nikoliv v počtu kolonek při sčítání lidu, ale v jeho duševní síle a velikosti. Nacionalisty přirovnává k dynamitu pod skořápkou existujícího státu. Dynamitem, který se zasadí pro vznik spravedlivé společnosti nového státu. Stát, který nebude chtít vládu mas, ale osobnosti s charakterem, kteří nade vše kladou dobro národa.
Tradice je v pojetí nového nacionalismu Ernsta nikoliv ustálená forma a nedotknutelná substance, nýbrž věčný duch, za jehož ztělesnění je odpovědná každá generace v Evropě.
Naše generace se dnes stala ještě mnohem důležitější než ta Ernsta. Jsme jednou z nejdůležitějších generací Evropy a před budoucností se vznáší obří otazník, který následuje vykřičník.
Přijde-li po nás potopa, selže-li naše generace, už není nic, co Evropu dokáže zachránit.
Ernst v roce 1998 umírá v moderním světě, který tolik z celého svého srdce nenáviděl. Pár měsíců před svou smrtí konvertuje ke katolicismu. Na otázky jak může přežít lidstvo v dobách moderního světa odpovídá jednoduše: „Modlitbou- i bez jakékoliv teologie“.
Jeho odkaz však žije dál.