Slovensko po volbách aneb Nad Tatrou sa blýska

Autor: Michal Urban

Slovensko je po volbách. A můžeme říct, že pokud ne úspěšných, tak minimálně přelomových. Pokud bychom byli líní uvažovat, zda volby dopadly pro Slovensko dobře, stačilo sledovat mainstream. Volební studia nás vrátila v čase o 70 let zpátky a obrázky Kotleby se pravidelně střídaly se záběry z koncentračních táborů a skinheadů z 90. let.

Politologové dorazili s analýzou Kotlebovy osobnosti jen pár minut po volbách. Rychle došli k závěru, že je to frustrovaný rasista, homofob, bezdůvodně nenávidící EU a NATO, fanatický stoupenec klerofašistického státu a „nenápadně popírající holocaust“, jak poznamenal naopak pozorný redaktor Idnes.cz, Luboš Palata.  Ani na chvíli pokrytci neuvažovali nad tím, že za úspěchem může být i něco více. Obyčejná nespokojenost.

Současný protektorátní prezident Kiska ihned po volbách oznámil, že bude jednat s každou zvolenou stranou kromě LSNS. Když Orbán odmítá diskutovat s kýmkoliv o tom, zda se Maďarsko bude podílet na etnické sebevraždě, považuje ho Kiska za diktátora. Když naopak Kiska udělá z 10 % Slováků občany druhé kategorie, okamžitě na Západě vyprazdňují zásoby zlata a vyrábí plakety s nápisy „spravedlivý mezi národy“. Když liberálové denně prezentují své sociální experimenty o rozmanitosti a nakonec se skutečně dostaví, musíme u Břeclavi stavět protipovodňové bariéry proti slzám slovenských havlistů.

Zdá se, že slovenští liberálové pozitivně ocení cokoliv neevropského vlajícího nad Bruselem, než vlastní vlajku nad Bratislavou.

Reakce liberálů by byla úsměvná, kdyby nešlo o tak vážnou věc, takhle je spíš smutná. Když legitimně zvolený představitel syrského národa Bašar al-Asad odmítl dialog s nikým nezvolenou islamistickou opozicí, byl liberály nazván diktátorem a tyranem. Oproti tomu skupiny, které si začaly vynucovat moc střelbou, terorismem a hned v prvním týdnu „občanské“ války se blýskly řezáním hlav a zdokumentovaným pojídáním srdcí vojáků Syrské arabské armády, byly nazvány „umírněnou opozicí“ a okamžitě evropští liberálové poskytli logistickou a finanční podporu. Zatímco na Kotlebu, který se dožaduje změn v souladu s demokratickými principy, připravují ústavní žalobu na rozpuštění LSNS a v Bruselu už přemýšlí, jak dát Slovákům za vyučenou v podobě odebrání dotací. Je suis Charlie je jen pro případ, že někdo liberálům ubližuje.

Když před pár lety teroristé zastřelili Muammara Kaddáfího na ulici bez soudu jak prašivého psa, liberálové tleskali nadšením, jak NATO a EU prokázalo svojí humanitu a předvídavost, když podpořili arabské jaro. Libye se od té doby dělí na regiony s anarchií, regiony, kde máme až 5 vlád, které se shodnou akorát v tom, že právě oni jsou ty legitimní a části, které jsou pod permanentním tlakem islámských fundamentalistů a teroristů. Počet obětí po osvobození jde v současnosti ke statisícům. Pokud Kotleba nazývá organizace, odpovědné za tento puč teroristickými, tak to není on, který je v tomhle příběhu radikál, ale radikálové jsou právě ti, kteří se to snaží zpochybnit.

Pokud část Slováků hlasuje pro Kotlebu za jeho negativní postoj k NATO a EU, nemusí se liberálové bát. Nehlasují tak proto, že jsou radikály, ale proto, že nechtějí být na seznamu neoficiálních teroristických skupin, za kterými zůstává podobná spoušť jako po IS. Obětem je zcela určitě jedno, zdali se jednalo o kulku s nápisem demokracie nebo saláfismus, výsledek je totiž vždy stejný.

Kotleba uspěl především proto, že reprezentuje věrně svůj název strany – stal se čitelným lidovým politikem. Zatímco většina liberálů na něj celou dobu útočila, on mezitím vyhrával hodnocení v transparentnosti županů slovenských krajů. Když Fico vykládal o tom, že imigranti na Slovensko nedojdou, ještě ten den jeho spolustraníci hlasovali v Bruselu o kvótách v rozporu s Ficovým prohlášením. Krátce poté Kotleba prokázal, že je především praktik a začal s peticí proti kvótám, která nakonec měla 50 tisíc podpisů.

Ani po zvolení do parlamentu nebude mít Kotleba reálnou moc a možnost cokoliv ovlivnit. Na rozdíl od ostatních to ale ani nepotřebuje. Nemusí totiž dělat vůbec nic a kampaň za něj udělají jeho konkurenti. Stačí čekat na chyby a těch se na Slovensku dočká úplně každý.

Můžeme se tedy spolehnout, že pláč havlistů se bude dříve nebo později opakovat.