Autor: Ricardo Duchesne
Ekonomické argumenty pro imigraci do Evropy se neopírají o racionální fakta, ale ideologické pilíře kulturního marxismu.
Když přední akademici i mainstreamová média opakují, že imigrace je v čase nízké porodnosti, zmenšujícího se rezervoáru pracovní síly a obřího počtu starých lidí vyžadujících zdravotní péči a důchody ekonomicky prospěšná, rádi se staví pozice příkladných obhájců politiky založené na rozumu a faktech. Tak zní „ekonomický“ argument pro masovou imigraci do Evropy, který na první pohled nespoléhá na floskule o kulturním obohacení rozmanitostí a který systémová pravice prosazuje prokapitalistickou rétorikou, zatímco systémová levice rétorikou sociální.
Tento levopravý konsenzus na blahodárnosti masové imigrace by nás neměl překvapovat, jelikož ke kapitalismu dlouhodobě patří spolupráce s vládami. Stejně jako předpokládá kapitalistický růst zisků vládní zásahy, předpokládají veřejné výdaje kapitalistickou expanzi. Neshody levice s pravicí v ekonomických otázkách se týkají výhradně upřednostňovaných organizačních a institucionálních forem při řízení kapitalismu. Navzdory neoliberálnímu „zeštíhlení“ státu v 80. a 90. letech, kdy došlo k diskreditaci keynesiánství, škrtům vládních výdajů a deregulaci některých odvětví, kapitalismus dlouhodobě funguje v prostředí a kontextu socialistických zásahů a regulací.
Jádro levopravého ekonomického argumentu zní, že Evropu čeká v následujících desetiletích drastický hospodářský pokles následkem setrvalé nízké porodnosti, kvůli níž se zmenšuje počet pracovníků a zároveň dosahuje důchodového věku silná poválečná generace. To prý vyvolá „obří“ krizi, která bez nápravných kroků masové imigrace povede k rozsáhlým nedostatkům zaměstnanců, nižšímu výběru daní a snížení úrovně sociálního zabezpečení i spotřeby.
Pokusím se ukázat, že socialistický kapitalismus ani kapitalistický socialismus samy o sobě nevyžadují masovou imigraci – a to ani v případě nízké porodnosti a demografického poklesu. Mezi základními zásadami ekonomiky, disciplíny vytvořené Evropany, nenalezneme nic o nutnosti masové imigrace Afričanů, Asiatů a mesticů. Ekonomické důkazy naopak ukazují na škodlivost masové imigrace Evropě. Levopravé „ekonomické“ argumenty pohání hlubší motivace, kterou lze vysvětlit jedině pomocí ideologických směrnic kulturního marxismu.
Kulturní marxismus má ekonomický zájem na vytvoření takové podoby globalizace, kde při hodnocení ekonomických nákladů a zisků už nebudou brány v potaz evropské etnické identity, národní hospodářská soudržnost ani přednost vlastních spoluobčanů. Usiluje o globalizaci bez hranic, neomezený pohyb kapitálu a pracovních sil a kontrolu korporací a elit bez závazku loajality k jakémukoliv národu. Z této formy globalizace budou mít prospěch i migranti a některá odvětví evropských ekonomik, ale když jsou tyto omezené výhody úzké skupiny vykreslovány jako by přinášející užitek národům Evropy, jakoby snad skutečně vylepšovaly ekonomickou pozici Evropanů, jedná se o bohapustou lež.
Ekonomický argument
Tento argument pro ekonomickou masovou imigraci vychází z konstatování, že Evropa jako celek čelí „populační katastrofě“ kvůli klesající porodnosti (1.52 dítěte na pár), která zapříčiňuje i pokles počtu pracovníků. Zároveň Evropa čelí výzvě stárnoucího obyvatelstva, jehož předpokládaná délka dožití se stále zvyšuje: mezi lety 2000 a 2009 to bylo u mužů ze 74,5 na 76,4 a u žen z 80,9 na 82,4 let. Do roku 2050 se očekává další prodlužování až na 83 let u mužů a 88 let u žen.
Ekonomové nás tudíž informují že „míra ekonomické závislosti“ – která udává podíl lidí starších 65 let v důchodu k procentu pracujících ve věku 15-64 let – podle jejich propočtů vzroste v zemích evropské sedmadvacítky z 25,9% v roce 2010 na 50,4% v roce 2050. V Itálii to má být skoro 60% a v Německu 56,4%.
Argument pokračuje následující úvahou: nejen že poklesne celkový počet obyvatelstva, ale proměna tvaru věkové pyramidy v Evropě bude znamenat neudržitelnost míry ekonomické závislosti a nedostatku lidí s kvalifikací nezbytnou pro růst. Míň zaměstnanců znamená nižší výběr daní, pokles produktivní kapacity a nedostatek pracovních sil v klíčových odvětvích, což vyžene nahoru mzdy a sníží konkurenceschopnost evropských podniků ve světě.
Podotýkají, že byla učiněna jistá opatření, která lze dále rozšířit, jež měla ženy povzbudit, aby měly více dětí. Výsledky však byly zanedbatelné a plodnost vzrostla spíš mezi imigranty než u původního obyvatelstva. Věk odchodu do důchodu lze dále zvýšit na 67 let, ale není jisté, zda si politické strany budou ochotné znepřátelit největší rostoucí voličský blok. I tak by se jednalo jen o náplast na v současnosti už nezvratný demografický úpadek způsobený desetiletími tempa porodnosti pod úrovní nahrazení obyvatelstva. Při udržení současné míry plodnosti poklesne počet Evropanů do poloviny století o 125 milionů. I kdyby snad v následujících deseti či patnácti došlo k nárůstu porodnosti, tento pokles a s ním spojené ekonomické trendy popsané výše jsou pro příští desetiletí nevyhnutelnou realitou. Je třeba něco okamžitě učinit.
Levopravý establishment tedy dospěl k závěru, že jediným systémovým řešením je „trvalý příliv mladých pracovníků-imigrantů.“ Teze pracuje s příchodem 100 milionů imigrantů do roku 2050, aby se Evropa vyhnula „populační katastrofě.“ Nejde o vysoké číslo – tvrdí – jelikož nevyrovná ani předpokládaný účet demografického poklesu (125 milionů) při zachování současných trendů. Tempo imigrace do Evropy posledních dvou desetiletí nestačí pro odvrácení hospodářské katastrofy. Jeden výzkumný institut například propočítal, že německým firmám „bude v roce 2020 chybět 1,8 kvalifikovaných dělníků a v roce 2040 skoro 4 miliony,“ jestliže země „každý rok nepřivítá každoročně v průměru 533 tisíc imigrantů až do roku 2060.“
Portugalsku, Španělsku a Itálii ubývá obyvatel. „Počet obyvatel Portugalska by se roku 2060 mohl snížit z 10 a půl milionu na 6,3 milionů. V Itálii se má podíl lidí starších 65 let zvýšit z 2,7% (2014) na 18,8% v roce 2050 (příliš nízká, podle mě neprávná, čísla pp). Jak nás informuje The Guardian:
Evropa zoufale potřebuje více mladých lidí, aby pracovali ve zdravotnictví, zabydleli venkov a starali se o její zestárlé obyvatele, protože evropské společnosti přestávají být schopné samy sebe zachovat.
Nebo, slovy kanadského komentátora mezinárodních vztahů Douga Saunderse:
Evropská hospodářství potřebují africké pracovníky víc než kdy jindy. Jen Německo očekává následkem demografické změny ztrátu sedmi milionů lidí v produktivním věku.
Příchod 100 milionů lidí s sebou samozřejmě přinese výzvy: „Evropa zůstává exkluzivní společností. Rozmáhá se „odpor k imigrantům a xenofobie.“ „Krajně pravicové strany získají vliv.“ Bez ohledu na to však lze uspět soustředěným úsilím o „výchovu“ obyvatel, „bojem s xenofobními předsudky a postoji,“ a lekcemi Evropanům, že s „nepravidelnými migranty“ se „nemá jednat jako se zločinci,“ ale jako jednotlivci ztělesňujícími nejvznešenější ideály svobody a demokracie. A také jim ukázat, že afričtí migranti jsou, Saundersovými slovy „dobře vzdělaní a sofistikovaní… ambiciózní a městští.“
I imigranti samozřejmě mají zodpovědnosti – měli by se naučit jazyk svých hostitelských zemí a přijmout ústřední „západní“ hodnoty multikulturalismu a masové imigrace. V prvé řadě se ale musí běloši postavit xenofobii ve svých řadách a změnit „vzdělávací systémy“ tak, aby se „přizpůsobily většímu množství zahraničních studentů.“ „Imigrační programy by měly být všudypřítomné a prostupující všechny oblasti života od vzdělávání, zdravotnictví až po sociální zabezpečení.“ Jedině tak se Evropané naučí vytvářet společnosti schopné sebezachování.
Švédsko přijímá z úst těchto lidí chválu jako jedna z mála zemí, která „úspěšně čelí demografické bouři“ přijímáním vysokého počtu žadatelů o azyl a ekonomických imigrantů. S hrdostí na příkladné chování své země vyzval švédský premiér Stefan Löfven na setkání v roce 2014 ostatní evropské země, aby Švédsko následovaly:
Nehodlám nijak zastírat, že v této chvíli jde o nemalou výzvu (přijímat vysoké počty žádostí o azyl). Ale budeme z toho mít prospěch. Musíme si uvědomit, že když to dnes neuděláme, budeme mít za několik let obrovský problém.
Peter Sutherland, zvláštní zmocněnec generálního tajemníka OSN pro mezinárodní migraci, řekl Evropanům následující:
Důkazy mluví jasně: migrace přispívá rozvoji silněji než kterýkoliv jiný faktor… Migranti vykonávají základní funkce od stavby cest a domů po starost a nejmladší a nejstarší. Také víme, že jsou motorem inovací.
Naprosté selhání ve Švédsku…
Švédský premiér i Peter Sutherland klamou veřejnost. Ve skutečnosti se už dnes stalo nad slunce jasnější poznání, že imigrace do Evropy je ekonomickou i kulturní katastrofou. Sutherland volá po ekonomické globalizaci zcela v souladu se zásadami kulturního marxismu, která však není nezbytnou podobou globalizace a ekonomického rozvoje.
Podívejme se na vývoj ve Švédsku. Levopravá propaganda tvrdí, že Švédsko od roku 2010 roste díky „vysoké spotřebě domácností a investicím podporujícím růst“, že HDP stoupl loni o 3,6% a že „zaměstnanost roste a nezaměstnanost klesá.“ Když ale nahlédneme za tato izolovaná fakta, vidíme jiný obraz. S vědomím, že Švédům není dovoleno tuto katastrofu zkoumat, se musíme spolehnout na pozorování v zemí delší dobu žijícího imigranta, kurdského ekonoma Tina Sanandajiho:
- 48% imigrantů v produktivním věku nepracuje.
- Imigranti se neintegrovali; i po 15 letech pobytu v zemi 40% nemá práci.
- 58% sociálních dávek pobírají imigranti.
- Imigranti oproti tvrzením ekonomů nevykonávají kvalifikované pozice, takže v průměru vydělávají o 40% méně než Švédové.
- Vláda vydá asi 4 miliardy ročně na usazování nových uprchlíků.
Následující řádky pocházejí ze stránek The Sweden Report (dnes již nefunkčních, pozn. GI), psaných „ve Švédsku žijícím Američanem“ (a z dalších zdrojů v odkazech):
- V roce 1990 byly v zemi tři „vyloučené oblasti“ (barevná ghetta), do roku 2004 už 136 a o dva roky později dokonce 186.
- Původní Švédy nahrazují muslimové a Afričané. A tak se podíl imigrantů ve Švédsku trvale zvyšuje z 14,5% v roce 2000 na 19,1% roku 2010 a 21,5% v roce 2014.
- Ve 3. největším městě země Malmö tvoří dnes Švédové menšinu; navíc podíl zahraniční populace v mladších věkových skupinách (do 44 let) stále roste – z 47% v roce 2002 na 57,5% v roce 2013.
- V roce 2012 70% se 70% učitelů stalo ve škole svědky nějaké formy žhářství.
- Vláda gangů a nepokrytý vandalismus jsou na vzestupu. V roce 1996 zaznamenali 219 požárů aut, V roce 2006 už 964 a roku 2013 1372.
Další zdroje:
- Nejsilněji feministickou zemi na světě Švédsko dnes poráží v počtu znásilnění jen jihoafrické Lesotho; k tomuto zločinu dochází ve Švédsku šestkrát častěji než v USA.
- Podle nezávislé studie vládních údajů připadá v zahraničí narozeným „Švédům“ (16,5% populace) celých 66,4% vládní finanční pomoci. V roce 2014 dosáhly veřejné náklady na bydlení 83,5% „Švédů“ (ve Švédsku narozených imigrantů) asi 4,4 miliard švédských korun, zatímco pro 16,5% v zahraničí narozených to bylo skoro 8,88 miliard (nepočítaje další náklady jako přídavky na děti a podporu ve stáří).
- K financování těchto nákladů a masového přílivu imigrantů v letech 2014-5 i následujících letech na sebe „Švédové budou muset uvalit ničivé daně,“ jak informuje „ve Švédsku žijící Američan.“
… i v Německu
Stejné vzorce vývoje ostatně vidíme v každé evropské zemi s vysokým počtem imigrantů. Německo se mohlo poučit ze švédské zkušenosti, ale namísto toho nechalo do země loni přijít přes milion migrantů, což ekonomové oslavovali jako „rozhodný krok“ k vyřešení německého problému s nedostatkem kvalifikované pracovní síly. Účet za ubytování, život a integraci těchto migrantů se letos vyšplhal na 22 miliard euro a příští rok má dosáhnout dokonce 27,6 miliard.
Profesor ekonomie Bernd Raffelhüschen stanovil finanční břímě na 17 miliard eur ročně – pokud se uprchlíci rychle integrují na trhu práce. Když se jim to podaří do šesti let – i podle Raffelhüschena nerealisticky optimistický předpoklad – odhaduje celkové náklady na uprchlíky na závratných 900 miliard euro.
Problémem není kapitalistická globalizace
Přesto z řad establishmentu nezazněl proti tomuto „ekonomickému“ argumentu jediný kritický hlas. Ekonomické myšlení ohledně otázek imigrace na Západě pevně svírá ideologie diverzity, a tak byla globalizace dezinterpretována jako proces nevyhnutelně zahrnující imigraci – přestože globalizace v asijských zemích s sebou navzdory nízké porodnosti imigraci nepřináší. Rozdíl je nasnadě – asijské země neovládají elity nepřátelské původnímu obyvatelstvu.
Modernitu, kapitalismus i socialismus lze sloučit s globalizací i nulovou imigrací. Volat po zavržení modernity a obnově tradicionalismu může být pomýlené. Jistě, některá odvětví s lacinější pracovní silou, více zákazníky a násobícím účinkem veřejného utrácení vydělají. Část imigrantů si najde hůře placenou práci v zemědělství, službách a dalších neformálních odvětvích, a díl „růstu zaměstnanosti“ lze připsat najímání imigrantů. Jde však o hospodářský prospěch migrantů a podniků, kterým na celkovém osudu Evropanů nijak nesejde.
Obecně lze souhlasit, že rostoucí hospodářství si žádá rostoucí populaci a tedy rostoucí nabídku pracovníků i spotřebitelů a že růst západních zemí posledních dvou staletí doprovázel i růst počtu obyvatel. Ale i tehdy byl populační růst negativem tehdy, když předhonil růst produktivity, a ekonomiky s velice vysokým počtem obyvatel mají i přes silný růst zpravidla nižší HDP na hlavu než země s podobným tempem růstu, ale nižší hustotou zalidnění. Přesná povaha vztahu mezi populačním růstem a ekonomickým blahobytem není jednoznačná, ale liší se zemi od země. Nelze však každopádně popřít, že klíčovou proměnnou této rovnice je kvalita pracovní síly.
Od prvopočátku bychom měli ekonomický argument levopravé koalice vnímat jako podezřelý tím, že mluví o zahraniční pracovní síle, jako by šlo jen o to přilákat cizí pracovníky k vyřešení nedostatku pracovních sil. Přitom nevysloveně předpokládají, že a) tito imigranti jsou stejně kvalifikovaní nebo přizpůsobeni požadavkům evropských ekonomik a b) domácí pracovní nestačí plnit požadavky pracovního trhu – jako by v Evropě nebyla žádná nezaměstnanost.
Už více než 10 let bije do očí zjevný nesoulad kvality imigrantské pracovní síly a potřeb evropských ekonomik. Drtivá většina muslimských a afrických imigrantů nemá správné vzdělání. Přišlo nebo se bylo v nové zemi schopno dovzdělat příliš málo inženýrů, vědců a kvalifikovaných pracovníků. Proto v Evropě trvá propast mezi zaměstnaností původního a imigrantské obyvatelstva.
Turci v Německu zůstávají dodnes – po 50 letech a třech generacích – málo vzdělaní, 30% nedokončí střední školu a jen 14% získá vzdělání na kvalitních středních školách, což je jen polovina podílu u etnických Němců. Jen pětina jich má stabilní zaměstnání, zbylých 80% žije na té či oné formě dávek. Bertelsmannova nadace spočetla, že imigranti v Německu jako celek před masivní invazí posledních dvou let stáli Němce každoročně až 20 miliard euro.
Jak by mohli němečtí ekonomové mluvit o nedostatku pracovních sil při pohledu na tuto skutečnost nevyužité imigrační pracovní síly? Pohání je totiž cosi jiného než ekonomické poučky. Nezaměstnanost se ve většině Evropy už nějakou dobu pohybuje na vysoké úrovni: ve Španělsku od roku 2008 neklesla pod 20% a Portugalsko, Itálie, Irsko, Řecko i další mají obří rezervy nevyužité pracovní síly. Nelze nijak popřít, že by tato ‚domorodá‘ evropská pracovní síla stačila na vyplnění dnešních i budoucích chybějících pracovních sil. Také platí, že čistě ekonomickou optikou vyjadřuje podíl nevyužité pracovní síly míry, v níž země vzdělává své mladé v oborech vyžadovaných ekonomikou.
Proto tvrzení, že potřeby mnohem vyspělejších evropských ekonomik uspokojí nejchudší a nejméně vzdělané populace světa, mohlo očividně vyjít jedině z úst ekonomů zcela oddaných kulturně marxistickým zásadám, nikoliv těch, kteří se řídí zásadami ekonomiky coby skutečné vědecké disciplíny.
Úvaha Ricarda Duchesneho There Is No Capitalist or Socialist „Economic“ Rationale for Mass Immigration vyšla na stránkách Council of European Canadians 11. března 2016.