Pokud mluvíme o identitářství, nelze nezmínit jeho důležitý aspekt, kterým je solidarita. Je smutným faktem, že obě hlavní ideologie, dominující dvacátému století – tedy komunismus i liberalismus – jakožto materialistické myšlenkové směry likvidovaly přirozené mezilidské vazby a tím i solidaritu.
Komunismus nahradil přirozené solidarity v rámci rodiny, obce a národa vynuceným kolektivismem. Vzhledem k tomu, že komunismus ve své praxi byl silně centralistický, odjímal solidaritě její přirozený ráz (tedy morální motivaci, dobrovolnost) a vytvořil na ní státní monopol. Problém přirozeně nebyl v tom, že stát provozoval sociální politiku, ale že vytěsnil iniciativu běžného člověka.
Liberalismus, který ve dvacátém století dokonal svojí proměnu na ideologii egoistického individualismu, se projevil a projevuje ještě hůře. Přirozené vazby jsou považovány za přežitek, jejich funkce se ovšem z velké části ani nesnaží suplovat, v prostředí tržního kapitalismu se i z lidského zdraví a života stala obchodovatelná komodita. Solidaritu nahrazuje lhostejnost, tendence „nehasit, co nás nepálí“ a opovržení „slabými“ a neúspěšnými.
Stojíme proti oběma těmto směrům: jak proti institucializované pseudosolidaritě, tak odlidštěné egoistické honbě za ziskem bez ohledu na ostatní. Vzhledem k tomu, že identitářství stojí na tradičních hodnotách a ctnostech evropské společnosti, voláme po znovuvytvoření přirozených solidarit mezi lidmi. Neodmítáme roli státu v sociálních záležitostech, nicméně tak jako hájíme subsidiaritu v politice a ekonomice, věříme, že i tuto záležitost je nejlepší řešit na nejnižších možných stupních – prvotně tedy v rámci rodiny, potom v širším společenském okruhu, na úrovni obce a až potom na vyšší úrovni státu.
Člověk nikdy nefungoval jako samostatná, izolovaná jednotka. Všechny přirozené vazby – rodina, obec, národ a tak dále – jsou po staletí fungující, jejich likvidace či oslabování působí zcela evidentně negativně. Dnes všeobecně propagovaný individualismus je dvojsečná zbraň a lze si jen domýšlet, proč či zda vůbec někdo, kdo přivírá oči nad nouzí druhých, očekává, že jemu samému bude pomoženo v případě, že se sám dostane do potíží. Individualistické uvažování ve svém důsledku vede k atomizovanému světu tvořenému bezohlednými a lhostejnými lidmi a ze své podstaty ke konci společnosti.
Chceme dokázat – a troufáme si říct, že svými aktivitami dokazujeme – že lze překonat lhostejnost a sobectví, že není slabostí ukázat soucit s těmi, kteří jsou na tom hůře než my. V kapitalistické společnosti, orientované na profit, se nezištnost nenosí, přesto vidíme smysl v solidárních aktivitách. I když jako identitární hnutí jsme orientováni zejména na lokální aktivity, podílíme se i na mezinárodních aktech solidarity, například s těžce zkoušenými Srby žijícími na jim ukradeném kosovském území. Na rozdíl od mnoha takzvaných „neziskových“ organizací nepotřebujeme pro své aktivity profesionální fundraisery, drahé pronájmy kanceláří a placenou reklamu. Z vlastní zkušenosti víme, že bohatě stačí entuziasmus, ochota obětovat trochu vlastního času a peněz a co se „reklamy“ týče, vystačíme si s letáky a internetem. Abychom přesvědčili ostatní, že lhostejnost a přehlížení cizích problémů je špatné, chceme jít příkladem, chceme, aby naše aktivity byly vidět a staly se inspirací ostatním.
Nemá totiž smysl jen kritizovat chyby systému, a nelze ho plně suplovat – ostatně to ve světle výše napsaného ani není naší ambicí. Identitární solidarita není pečovatelská. Není naším cílem vytvářet lidi závislé na pomoci. Naším cílem je probudit v lidech přirozené vnímání sociálních vazeb a empatii. Chceme pomáhat a pomáháme tam, kde přirozené vazby bohužel již byly rozbity, soustředíme se na pomoc konkrétním lidem, kteří jsou nikoli svou vinou v nepříznivé životní situaci. Prvotní pozitivum je samozřejmě v konkrétní (materiální, finanční, morální) pomoci, ovšem neméně důležitou součástí je právě snaha oživit a udržet fungování normálních sociálních vazeb.