Liberální média mají ruce od krve – část 2.

Alfahír Daniel Friberg
„Skutečná pravice musí vyrvat média a kulturní instituce ze spárů radikální levice a liberálů.“ Daniel Friberg

Autor: Daniel Friberg

Namísto sebelítosti bychom měli na stávající hrozby Evropě hledět jako na dobrodružství, příležitost projevit hrdinství a možnost podílet se na utváření dějin. Měli bychom našim lidem dodávat víru, aby se na současnou situaci dívali jako na šanci udělat se svými životy něco důležitého.

Dokončení rozhovoru s Danielem Fribergem pro maďarský Alfahír z 29. dubna 2016. První část naleznete zde.

Pojďme na chvíli mluvit o budoucnosti. Ve své knize píšete, že skutečně úspěšná politická změna není představitelná bez předchozí proměny smyšlení lidí a společnosti. Jak toho v praxi dosáhnout?

Tvrdou prací, která si žádá spousty času a trpělivosti Taky bychom měli chápat základy metapolitiky. Z popisovaných podmínek metapolitiky je tou nejdůležitější nabytí vlivu nad tokem informací – médii. To platí pro všechny jejich formy: tisk, televizi, rozhlas i internet.


Skutečná pravice musí vyrvat média a kulturní instituce ze spárů radikální levice a liberálů. Levice si jejich význam uvědomila velice rychle a její lidé vynaložili spoustu energie na to stát se novináři a zaujmout významné pozice v institucích utvářejících veřejné mínění. Třeba ve Švédsku vyšla řada novinářů z prostředí radikální levice, někteří dokonce z extrémistického antifašistického hnutí.

Měli bychom udělat totéž – ostatně už jsme s tím začali. Vy v Alfahír, my na RightOn.net nebo skandinávský think-tank Motpol.nu (což není typický zpravodajský server, zaměřuje se především na teoretický a ideologický materiál). Pomáhají i alternativní švédské zpravodajské servery, o kterých jsem mluvil před chvílí. V posledních letech se jim daří konkurovat i těm největším mainstreamovým mediálním institucím. Zatímco alternativní média zažívají prudký růst, liberálně-levicový mainstream se potýká se ztrátou čtenářů i důvěryhodnosti. Několik levicových listů už zkrachovalo a velice se těším, až je ty zbývající budou následovat, což ostatně při rozhovorech rád opakuji i jejich novinářům. (smích)

Jak jste řekl, je to běh na dlouhou trať vyžadující hodně trpělivosti. Hodně lidí se však s ohledem na vážnost krize západní společnosti domnívá, že je pět minut dvanáct. Máme podle vás dost času?

Rozhodně, a přestože v mnoha ohledech hodiny skutečně ukazují za pět minut dvanáct, boj teprve začíná. Evropané otevírají oči a větší část bitvy dosud leží před námi. I když události postupují rychleji než kdykoliv předtím, stále máme na řádnou přípravu mnoho let.

Na proměnu naší kultury nebudeme potřebovat tolik času jako levice. Té to trvalo 40-50 let, protože její ideologie je zvrácená, šílená a vychází ze zcela mylných předpokladů ohledně lidské přirozenosti. Aby lidé přijali její nesmysly, musela vynaložit spoustu úsilí na propagandu a vymývání mozků.

Naše ideje jsou oproti tomu realistické, přirozené a v souladu s instinkty, chováním i každodenními zkušenostmi normálních lidí. Proto nám bude stačit podstatně méně času – možná jen pět nebo deset let – na to vrátit obecné smýšlení zpět k normálu a tradičním hodnotám.

Čtenost skandinávských pravicových médií se posledních pět let zvýšila asi o 500%, což je vynikající výsledek – a jejich pokrok navíc nijak nezpomaluje. Za pět let se toho může stát spousta: dojde-li k dalším deseti incidentům podobným událostem v Kolíně, lidé mohou velice rychle obrátit. Tragické události přímo spojené či vyvolané migrační krizí jako teroristické útoky, rozsáhlé sexuální násilí, zločin, chaos, a „no-go“ zóny Evropany velice rychle otřesou a ukáží jim, co se opravdu odehrává.

V podstatě jsme se dostali do situace, kdy už lidi nemusíme přesvědčovat o škodlivosti imigrace – většině je to naprosto jasné. Naším úkolem tedy teď bude, aby si uvědomili, že nic není ztraceno – musíme jim vdechnout naději a vybudit je k činu. O to jsem se snažil i ve své nejnovější knize Skutečná pravice se vrací.

Nakonec z tohoto boje samozřejmě vyjdeme vítězně. Otázkou však zůstává, kolik dalších obětí z řad Evropanů si to vyžádá, kolik jich bude muset zemřít, než zreformujeme společnosti evropských do bezpečnější a tradičnější podoby z časů před masovou imigrací. Naším hlavním cílem tedy není „pouze“ konečné vítězství, ale také co nejrychlejší získání politického vlivu, abychom co možná nejvíce snížili počet obětí zločinnosti migrantů, jako jsou vraždy, znásilnění či terorismus.

Za určitý problém mnoha kritiků imigrace považuji přílišné soustředění na negativa, jako třeba statistiky o zločinnosti Neevropanů. Přemíra informací tohoto typu vyvolává u našich lidí apatii, demoralizaci a pasivitu. Místo toho bychom se měli pokoušet změnit jejich smýšlení a vyvolat v nich novou naději, jak se o to snažím v poslední kapitole své knihy.

Namísto sebelítosti bychom měli na stávající hrozby Evropě hledět jako na dobrodružství, příležitost projevit hrdinství a možnost podílet se na utváření dějin. Měli bychom našim lidem dodávat víru, aby se na současnou situaci dívali jako na šanci udělat se svými životy něco důležitého. Třeba lidé narození v 50. letech minulého století tuto možnost nedostali, mohli ovlivnit jen velice málo. My dnes ale máme příležitost podílet se na utváření samotné budoucnosti Evropy, což pokládám za nesmírnou výsadu.

Přesuňme se k další nesnadné otázce. Co s imigranty druhé a třetí generace, kteří se nedokázali – nebo nechtěli – integrovat do evropských společností? Jen těžko je můžeme poslat domů, když se narodili tady. Jak lze podle váš vyřešit tento problém?

S tím se setkávám docela často, jde totiž o jeden z nejoblíbenějších protiargumentů levice na kritiku imigrace a multikulturalismu: „S imigranty, kteří už tady jsou, stejně nemůžete nic udělat, tak nemá smysl plýtvat úsilím na marné pokusy.“ Vidím jednoduché řešení: s politickou mocí v našich rukou bude velice snadné zavést mírumilovný a humánní program reemigrace.

Nejsnadnější by byla repatriace nových příchozích a migrantů, kteří dosud občanství nedostali. Musí dojít k novému prošetření jejich žádostí o azyl, a jelikož v podstatě u nikoho z nich není nárok opodstatněný, platnost jejich víz by byla ukončena. Zbývající hrstce s relevantními důvody bychom pak mohli udělit dočasná víza podléhající každoročnímu přešetření a obnovení.

Následně by mělo dojít k revizi celého systému sociálního zabezpečení po maďarském vzoru. Tím odpadne většina „pull“ faktorů, které do Švédska neevropské ekonomické migranty táhnou, a velká část z nich odejde pryč, jelikož k nám přišli právě za vidinou těchto sociálních dávek. Rozhodně se do Švédska nevydali kvůli příjemnému počasí. (smích)

Zatřetí musíme zavést politiku nulové tolerance ke zločinu: pokud spáchá imigrant bez občanství zločin, musí být automaticky deportován. Měla by být také otevřena možnost odebrat v případě spáchání těžkých zločinů občanství – tím spíš, že mnoho imigrantů má dvojí občanství.

Začtvrté bychom mohli zavést program pozitivních pobídek pro imigranty, aby se odstěhovali zpět do své domoviny nebo sousedních zemí v oblasti svého původů – např. v podobě jednorázové peněžní dávky ve výši 10 000 euro pro ty, kdo podepíší závazek odejít a nikdy se do Švédska nevrátit. Ruku v ruce s tím by šly dohody uzavírané s vládami v jejich domovských zemích či regionu, kterým bychom nabídli finanční pobídky, aby tyto lidi přijaly. I vyplácení takto štědrých dotací by bylo mnohem výhodnější než jejich další setrvání ve Švédsku.

A co s těmi, kteří by se v klidu podvolit těmto opatřením odmítli a bouřili by se? Nemohlo by to podle vás vést až k občanské válce?

Ideálním scénářem by pochopitelně bylo převzetí politické moci stranami odhodlanými zavést výše popsaná opatření k reemigraci. Upřímně doufám, že k něčemu takovému dojde během následujícího desetiletí. Jinak se krize dále prohloubí, a klidně může vyeskalovat až v občanskou válku. Už dnes ostatně vidíme některé náznaky tohoto vývoje, jako Kolín nebo Brusel – které ovšem blednou v porovnání s tím, co nás může čekat v budoucnu.

Část imigrantů už se ostatně na takovýto střet připravuje. Usilují o jeho vyvolání, protože jej chápou jako součást svaté povinnosti vést džihád za dobytí a islamizaci Evropy. Na ozbrojený střet pak jsou tito lidé samozřejmě připraveni mnohem lépe než většina městských, zženštilých Západoevropanů oslabených desetiletími liberální kultury.

Nezapomínejme ale na lidi žijící na švédském venkově: ti jsou mnohem tvrdší. Mají legálně držené lovecké zbraně, které umějí používat. Tito naši lidé by v případném konfliktu o hlavu převyšovali imigranty, kteří žijí ve velkoměstských ghettech, jsou zvyklí dostávat všechno zadarmo, berou drogy a tráví dny hraním videoher a drobnou kriminalitou. Někteří „drsňáci z ghetta“ sice mají schovaných pár nelegálně držených pistolí, ale příliš s nimi neumějí zacházet. Více než skutečné válečníky připomínají stereotypní černošské gangstery z rapových videí.

V náš prospěch by hrálo i vědomí boje za vlastní domov, kontinent a celou civilizaci. Přestože se mezi imigranty najdou náboženským fanatismem pohánění džihádisté, většina z nich bojuje za lepší život (v nejhrubším materiálním slova smyslu). To nám v případě násilného střetu dává převahu, přestože bychom se něčemu takovému samozřejmě měli chtít za každou cenu vyhnout.

Budoucnost ale není pevně vytesána do kamene a my máme šanci její podobu ovlivnit. Naše činy v následujících měsících a letech rozhodnou o osudu nejen Švédska, ale také celé Evropy. Osobně jsem dosti optimistický.

Rozhovor s Danielem Fribergem A mainstream média kezéhez vér tapad vyšel na maďarských stránkách Alfahír 29. dubna 2016. Anglická verze The Liberal Media Has Blood on Its Hands – Part II vyšla na stránkách RightOn 7. května 2016.

Jeden komentář

Zanechat odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.