Z italské Sicílie vás zdraví Luke. Dnes je mým hostem Robert Timm.
Jen málokdy se mi stává, aby se mnou něčí příběh zamával tak, jako právě ten Robertův.
Roberte, co mě na tvém včerejším vyprávění zaujalo nejvíc, je to, jak jsi prošel z řad organizace, kterou lidé většinou označují za krajně levicovou, tj. Antify, až k identitárnímu hnutí, obecně považovanému za skupinu krajně pravicovou.
Než se ale dostaneme k tvému přerodu, chtěl jsem se zeptat, kdy jsi vlastně v Antifě byl a co bys k této skupině řekl? Co nám můžeš prozradit o tom, cos v jejích řadách podnikal?
Robert: Zase tak hluboko jsem do toho neproniknul, nebyl jsem žádný lídr. Chodil jsem ale na protesty, třeba ty prvomájové. Podnikaly se taky různé akce k zablokování demonstrací německé krajní pravice, takže jsem se účastnil i toho.
Dodržoval jsem při tom zákony, kameny jsem na nikoho neházel. K policii jsem samozřejmě tehdy měl dost jiný postoj než dnes, ale právo jsem nijak neporušoval.
Luke: Co tě do řad Antify přivedlo a jaké to tam vlastně je?
Robert: Byl jsem hodně mladý a vyrůstal v tak trochu politické rodině, i když nikdo nebyl členem politické strany nebo tak. Nikdo mi ale neříkal, kam se mám politicky vydat. Tehdy mi bylo patnáct. Dnes je mi sedmadvacet. Levičákům se hodně dařilo oslovovat lidi mého věku.
Tehdy bylo docela cool být pankáčem, i když to oproti osmdesátkám, čírům a tak vůbec byla celkem slabota. Oblíkali jsme se jinak a barvili si vlasy, proto jsme se považovali za součást subkultury.
Levičáci dokázali využít pocit spousty mladých, že se světem něco není v pořádku. Skutečně se děje spousta nespravedlností – a jim se povedlo vyvolat dojem, že proti vší té nerovnosti něco dělají.
Luke: Vybavíš si nějaký jednotlivý okamžik, kdy jsi začal pochybovat o všem, co Antifa znamenala a dělala?
Robert: Nebyl to jeden okamžik, byla to delší řada událostí v mém životě. Rozhodl jsem se změnit školu, protože ta, kam jsem chodil, byla plná Němců, a to mi přišlo hrozně nudné.
Do mojí staré školy chodilo pár migrantů, které jsem měl rád, a tak jsem myslel, že když přejdu do školy se spoustou migrantů, bude to skvělé a zajímavější. Celé to ale dopadlo dost jinak a já tak dostal koňskou dávku realitu a konečně jsem díky tomu začínal chápat, jak vlastně politika funguje.
Důležitý moment, kdy jsem si uvědomil, kolik je všude nerovnosti a jak se zachází s lidma nestejně, nastal, když k nám do školy přišel člověk, který přežil holokaust, vyprávět o tom, jak se mu to povedlo a o svém životě v Izraeli.
Mluvil o svém tamějším životě a některým palestinským studentům se to moc nelíbilo, a tak se přednášku snažili narušit.
Způsob, jakým se s tím škola vypořádala, mi ukázal, že se k nim chovají jinak – a kdybych byl migrant, chovali by se ke mně stejně. Tehdy jsem si uvědomil lživost celé rovnostářské ideologie. Lidé se nechovají ke všem stejně.
Luke: Spousta lidé ti jistě musela změnu barev, tedy přechod od Antify k identitářům, hodně vyčítat. Můžeš říct něco k tomu, jak to probíhalo?
Robert: Z mého pohledu to vlastně probíhalo několik let, takže jsem netušil, že to někoho překvapí. Když jsem se zmínil o svém aktivismu s identitáři, byli šokovaní. Lidi si o vás totiž udělají vlastní představu, hned když se prvně potkáte.
Té se pak drží i tehdy, když se s nimi bavíte o politice a řeknete jim třeba, že nesouhlasíte s německou imigrační politikou. Když jsem jim vysvětlil, že teď patřím k identitářům, byli úplně v šoku. Většina známých z politicky angažovaných kruhů ode mě tehdy dala úplně ruce pryč.
Luke: Minulý týden jsi mi řekl, že když ses snažil poskytnout rozhovor, stal ses terčem útoku. Asi se ti to stává častěji – mohl bys nám k tomu říct něco víc?
Robert: Zrovna jsem dělal rozhovor se štábem německé veřejnoprávní televize. Vzal jsem je do staré školy, abych jim ukázal, jak a proč jsem skončil u identitářů. Zrovna jsme točili na nároží u školy, když mě lidi z blízké restaurace poznali, přišli k nám a začali se se mnou hádat.
Když jim došlo, že se jim nepodaří mě vyprovokovat, začali pokřikovat, že jsem neonácek a pravicový extremista. Postupně se tam shromažďovali další a další lidi a dorazilo i pár levicových extrémistů, kteří nás napadli, nastříkali mi do obličeje pepřový sprej a snažili se mě zbít.
Luke: Na webu se člověk dočte spousty obvinění proti identitárnímu hnutí: že prý jste extremisti a vlastně totéž jako sluníčkáři, jen z druhé strany. Mohl bys něco říct ke své ideologii nebo tomu, jaké zásady a informace tě dovedly k identitárnímu hnutí? Považuješ ho za extrémně pravicovou reakci?
Robert: Ne, rozhodně ho nevnímám jako žádným způsobem extrémistické, protože sám žádné extrémní postoje nevyznávám. Je to pro mě otázka selského rozumu: vždyť pozice, na kterých stojíme, byly ještě před 10 nebo 20 lety v podstatě centristické – a dnes už se jim říká extremistické. To podle mě spíš ukazuje na to, že se směrem k extremismu posunuje naše společnost.
Proto taky považují veškerou opozici za extremismus, což mě ostatně přivedlo k identitářům. Ti totiž vystupují proti tupému, hloupému rasismu, zdůrazňují ale také, že potřebujeme nastavit pravidla imigrace a že každá kultura má svou hodnotu – včetně té evropské.
Všude se donekonečna skloňuje slovo „rozmanitost“, nikdo ale nejde třeba do Číny, aby tam kázal o tom, že potřebují víc rozmanitosti a víc evropských migrantů. Jen my – tedy Evropani a Severoameričani – tak musíme přijímat ohromné množství migrantů, a kdo by to třeba jen náznakem chtěl kritizovat, je okamžitě onálepkovaný jako pravicový extremista.
Luke: Jo, to slýcháváme skoro pořád. Co se týče této mise na obranu Evropy, na které se tady Sicílii podílíš – levičáci i mainstreamová média ji označují za velice nebezpečnou. Prý bude ubližovat lidem. Jak bys reagoval na všechny ty štvavé články proti vám?
Robert: Pokud se při této misi má někomu něco stát, budeme to s největší pravděpodobností my, protože to my se vydáváme na moře, což nikdy není bez rizika. Nehodláme ale nikoho vystavit nebezpečí utonutí ve Středozemním moři. Jsme tu sice proto, abychom pozorovali, ale hodláme také pomáhat. Každá loď navíc dělá Středozemní moře o trochu bezpečnější, tak by to myslím měli tihle lidi brát.
Luke: Roberte, mnohokrát děkuji za tvůj čas i to, že ses s námi podělil o svůj příběh. Dostat se z Antify až k identitářům, to je neuvěřitelná cesta. Chtěl bys divákům vzkázat ještě něco dalšího?
Robert: Nebojte se identitářů a pokud máte nějakou kritiku, neváhejte nás kontaktovat. Jsem ochotný setkávat se s lidmi s odlišnými názory a vysvětlovat jim naši motivaci a činnost. Všichni žijeme do jisté míry v bublině, což bychom se měli ze všech sil snažit změnit. Měli bychom spolu víc mluvit, rozhodně.
Zdroj steemit.com