Ladislav Klíma byl a je mezi českými filosofy jedinečným zjevem; a to nejen svým myšlením, ale také „solitérským“ a sebevražedným životem, který se mu stal osudným ani ne v padesátém roce jeho života. Klíma byl svým myšlením krajním individualistou v pro něj nepřátelském a nízkém světě – individuální morálka pro něj byla jedinou cestou jak v moderním světě skutečně žít. Avšak i nezkrotný „egosolista“ ovlivněný (v české kotlině jednohlasně pokrokáři odmítnutými) Nietzschem a Schopenhauerem, občas ve svých opojných myšlenkách „dyonýského“ individualismu utíkal k „apollinskému“ kolektivnímu smyslu, kterým měl být národ Čechů opojen.
Při nabytí české samostatnosti roku 1918 u Klímy hořelo oddané vlastenectví, avšak brzo přišlo rozčarování ze společnosti „masarykovského realismu“ charakterizovaného malým „čecháčkovstvím“. Povrchnost, hašteření, kupecké nadmutí a bezectnost českého národa v období první republiky se stali terčem Klímovi kritiky, ale nejen to – ve svém díle českému národu Klíma vytyčil skutečný smysl jeho bytí. Český národ musí zahodit moderní kulturu, chce-li žit – to kázal vzbouřenec své doby Klíma.
Klíma byl otráven popsanými tunami papíru pouze zkoumajícími český národní charakter. Moderní český národ pro něj nebyl nikdy pevně dotvořen, protože po roce 1918 nevtiskl sám sobě skutečný smysl, který by jej skutečně v rámci jeho kultury pevně semkl – ano, byl tu, avšak žil jen ze své historie, svých králů, knížat, básníků a pomalu umíral. Národ podle něj neměl skutečného a hlubokého smyslu, Klíma se tedy rozhodl položit národu důležitou eschatologickou otázku: „co je jeho smyslem?“. Skutečný smysl národa chtěl Klíma formulovat na základě své jednoduché premisy: „Národ, který není hotov ztratit polovici svých mužů a celé své jmění, jen aby ušel hanbě porážky, nestojí za haléř.“
Klímovo vlastenectví bylo stejně jako u většiny českých vlastenců té doby zaměřeno obranně a šovinisticky: „Co nejnepříznivější je situace Čecha. Vtlačen ve střed kontinentu, (…) vklíněn do germánského těla, (…) nemilován nikým, k lásce právě nevybízeje. (…) Politicky – bezmoc a faktické otroctví pod velmocemi, hospodářsky v nejlepším případě snesitelná existence. Ale snesitelná existence je nesnesitelný pojem, všemu vyššímu je pouhá snesitelnost nesnesitelnou,“ Klíma byl mužem své doby – šovinismus, evropské války a neporazitelný národní egoismus byli skutečnostmi pro něj přirozenými. Klíma proto chtěl vytyčit národu nový smysl, spočívající na vznešenosti, díky kterému měl český národ v takovémto prostředí obstát. Heroický a bojovný život se mu měl stát smyslem, který by pro Čechy znamenal jejich sebeprosazující a obrodnou moc mezi ostatními národy Evropy.
Avšak Klíma při svém rozjímání nad národem zároveň zahlédl i jedno tehdy nezřetelné nebezpečí, které pramenilo z národnostních egoismů – a to, že evropská nevraživost může do otroctví dovést nakonec všechny: „A kdyby se octla [Evropa] pod patou Mongolů a Yankejců: národy její zápolily by spolu zběsile i dále jako dva mravenci.“ Evropa pod „patou yankejců“ je dnešní realitou a český národ musí být probuzen, aby dokázal vzdorovat finačnické elitě, která jej a celou Evropu ovládá. Klíma může být tím, kdo nás může některými svými myšlenkami k odvaze inspirovat. Ty však nesmějí být namířeny proti evropským národům s nimiž nás mnoho rozděluje, ale ještě více spojuje a v nadcházejícím evropském dramatu spojovat bude.
Heroická vznešenost, jako cíl a smysl českých dějin, je v Klímově filosofickém podání vzácným a ojedinělým svědectvím moderních dějin českého myšlení. „Spartská“ fanatičnost na obranu a prosazení sama sebe je pro Klímu to, co národ dokáže spojit a vložit mu vznešený smysl ve světě, který je plným nástrah. Klíma nenávidí prostřednost, protože jen velikost vznešenosti dokáže vzdorovat osudu. Prostředností Čechové dlouho trpěli a trpí dodnes – přestože přitom přemyslovská heroická tradice byla tím, co ustanovilo české vědomí národní identity.
Klíma zřetelně viděl dilema mezi prostředností („snesitelnou existencí“) a vznešeností („vůlí k moci“), které jsou dvěma rezonančními póly českého národa: „Kde není Čech vysoký, stává se nezbytně tím nejnižším. Hoří nebo hnije. Není proň střední cesty.“ Národ musí přestat být tím hodným dítětem jehož je všelidská humanita krédem: „Svůdně kyne mu smrt z malomocenství, psychologicky neodvratná, — nebude-li nastoupena jedna jediná, zcela nová cesta.“ Musí začít být humánní především sám k sobě – život v nějvětším výboji znamená jeho přežití, tak se má národ řidit. Konec hnití pod „snesitelnou existencí“.
Klíma sleduje české dějiny a vidí, že Čechové uměli planout ohněm heroismu a sebeprosazení: „Udržení se Čechů naživu – [ohně] žáru jeho je dílem; stálý jejich vzrůst – působením jeho paprsků; Tábor – jeho největším, jeho jediným čistým vyšlehnutím; druhým kalnějším česká renesance; činy českých légií v Rusku – silným jeho zákmitem.“ Heroismus a sebe-obětování znamená pro Klímu život v jeho největších okamžicích, čistý a nezkažený, vzdorující a sám sebe osvobozující. Aristokratický heroismus, a ne konformismus, kdysi takto vybojoval kulturní a politické hodnoty, které nás dodnes tolik oslovují. A pro Klímu bez aristokratismu život a kultura národa upadá.
Takováto heroická vůle musí být u Čechů opět zažehnuta jako nejvyšší jejich smysl, protože žádná skutečně svébytná identita bez heroismu a sebevůle nemůže existovat. Národ potřebuje nové osobnosti, které jej dokáží rozdmýchat pro činy. Pak může po letech otroctví tmě nastat nové svítání; slovy Ladislava Klímy: „Trvalý požár, proti němuž jednou bude husitismus explozí parního kotle proti erupci vulkánu.“