Ani levice, ani pravice. Identita!

Identitářství - syntéza je potřebná.
Identitářství – syntéza je potřebná.

Jako identitáři odmítáme být zařazováni na pravici či levici politického spektra. Toto dělení považujeme za zavádějící a dávno překonané. Odmítáme dogma tvrdící, že ruku v ruce s podporou tradičních hodnot, jako jsou láska k vlasti, odvaha, čest, věrnost blízkým i sobě samému či podpora tradiční rodině musí jít liberální postoj a zbožštění globálního volného trhu v oblasti ekonomické.

Na druhou stranu odmítáme i opačná klišé, podle nichž se sociální a ekologické cítění nebo kritika negativních dopadů globalizace musí snoubit s hodnotovým liberalismem spojeným s multikulturalismem, univerzalistickou ideologií lidských práv a politickou korektností.

Identitářství je syntézou, která čerpá z různých názorových proudů řazených těmi, kdo mají potřebu škatulkovat, jak napravo, tak nalevo. Jsme důslední antiliberálové a to jak v oblasti hodnot, tak v oblasti hospodářství.


Je nám bytostně cizí idea moderní společnosti tvořené abstraktními jedinci bez původu, jejíž jediným pojítkem jsou ekonomické vztahy, respektive snaha těchto atomizovaných jedinců o zajištění optimálních osobních a ekonomických podmínek. Odmítáme myšlenku, že obecné blaho je pouhou výslednicí interakcí působení individuálních nabídek a poptávek. Nesouhlasíme s ideou „konce dějin“, „posledního člověka“ a stále neomezeného růstu. Dobře totiž víme, že žádný strom neroste do oblak a zdroje nejsou nevyčerpatelné, víme také, že kvalita je více než kvantita.

Člověk se vyvíjel ve spolupracujících skupinách sjednocených na základě společného původu a kultury a jedině v takových podmínkách se může jednotlivec cítit svobodný a v bezpečí. Liberalismus ve snaze „osvobodit“ člověka vytrhl jedince z přirozených vazeb, tedy z rodiny, místní komunity, cechu, národa či civilizace. Tím jej neosvobodil, ale vystavil daleko větším nebezpečím a tlakům. Raný socialismus či dělnické hnutí byly z tohoto pohledu logickou a oprávněnou reakcí, bohužel následně sešly na marxistické scestí a vyústily v jedny z nejhorších diktatur. Nejúčinnější lék proti nemoci způsobené liberalismem vidíme v návratu ke komunitám zakořeněným ve vlastním svébytném kulturním a geografickém prostoru sdílejícím společné hodnoty.

Jsme demokraté a troufáme si tvrdit, že naše chápání pojmu demokracie je mnohem blíže jeho původnímu významu, než u všech těch, kteří v současnosti o demokracii halasně mluví a za jediné správné demokraty se považují. Naše pojetí demokracie je blízké původnímu, starořeckému konceptu vlády démů či podobným principům obsaženým v tradicích starých Slovanů či Germánů, naopak se vzdaluje současné liberální demokracii.

Jsme pro takové pojetí demokracie, v níž je blaho komunity vyšší hodnotou, než osobní užitek jednotlivce, kdy povinnosti a závazky k celku jsou více než mantra „všeobecných lidských práv“, kde je občanství aktivním postojem, a není redukováno pouze na účast ve volbách jednou za čtyři roky.

Jak již bylo uvedeno výše, v oblasti hodnot je možno nás označit za konzervativce. Ne však v tom smyslu, že bychom se stavili proti jakýmkoliv změnám či přirozenému pokroku a lpěli na všem minulém. Bytí konzervativcem chápeme podobně, jak to vyjádřil jeden z předních představitelů německé konzervativní revoluce, Arthur Moeller van den Bruck. Býti konzervativcem pro nás znamená žít z toho, co je věčné. V době, kdy ve světě převládají z našeho pohledu nízké hodnoty, se i my cítíme konzervativními revolucionáři.

Někteří mohou namítat, že být zároveň konzervativní a revoluční nelze. Opak je však pravdou. Jak upozornil například významný italský tradicionalistický myslitel Julius Evola, slovo revoluce se dnes užívá nepřesně. V původním smyslu znamená pohyb, vracející se zpět k výchozímu bodu. Pojem, který bývá, ne zcela přesně používán ve smyslu násilného převrácení režimu může také znamenat spíše nenásilné převrácení panujících hodnot nebo návrat k původním, věčně panujícím principům. Takto chápeme pojem revoluce my. V době, kdy převládají nám odporné a námi nenáviděné hodnoty navíc vidíme jako jediné řešení, jak z tohoto stavu jejich odmítnutí a návrat k „našim“ hodnotám a principům.

Pokud nějaký myšlenkový proud ovlivnil vznik a vývoj nejvýznamněji, je to zejména takzvaná Nová pravice. Tato myšlenková škola vznikla koncem 60. let ve Francii pod názvem G.R.E.C.E a následně se rozvinula i v dalších zemích především západní Evropy. Jako Novou pravici jej začali označovat média až zhruba deset let po jeho vzniku. Podobně jako nejznámější představitel této školy idejí, Alain de Benoist vidíme jako největší hrozbu současnosti postupné mizení rozmanitosti světa, nivelizaci národů a redukci všech kultur na amorfní světovou civilizaci. Za skutečný poklad světa naopak považujeme rozmanitost, které rovnostářství ničí. Není totiž důležité pouze respektovat ostatní, ale zejména bránit vlastní dědictví a vládnout si v souladu s vlastní přirozeností!

Zanechat odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.