Autor: Prof. Alan Sked
S tím, jak debata před blížícím se referendem o setrvání v EU nabírá otáčky, by možná nebylo od věci připomenout si, jak Británie ke členství vůbec původně dospěla. Zdá se mi, že většina lidí se příliš nezamýšlí nad tím, proč jeden z vítězů 2. světové války skoro žebral o přijetí do „klubu.“ To je škoda, protože bez odpovědi na tuto otázku se při snaze pochopit, kde a jak udělala EU chybu, neobejdeme.
Většina studentů si zjevně myslí, že Británie se ocitla v zoufalé ekonomické situaci a že Evropské hospodářské společenství (EHS) – jak se spolek tehdy jmenoval – jí mohlo dodat ekonomický impulz potřebný k hospodářskému oživení. Další se domnívají, že po válce byla Británie nucena přizpůsobit svou geopolitickou úlohu a coby někdejší říše najít realističtější místo v rámci Evropy. Ani jeden z těchto argumentů však při bližším zkoumání nedává příliš smysl.
EHS nebylo v 60. a 70. letech v pozici nastartovat jakoukoliv ekonomiku. Většinu svých směšně skromných prostředků vydávalo na zemědělství a rybolov a nemělo prostředky ani pravomoci vytvářet ekonomický růst.
Růst pak nikdy nenastal díky EU. Od reforem hospodářství na straně nabídky Ludwiga Erharda v Západním Německu roku 1948 po privatizaci znárodněných odvětví Margaret Thatcherovou v 80. letech vyšel evropský růst z reforem jednotlivých zemí, které byly následně napodobovány. Politika EU bud nehrála vůbec roli nebo naopak prokazatelně uškodila (jako v případě eura).
Stejně tak britský růst ve skutečnosti nijak nezaostával za evropským, někdy jej dokonce předčil. V 50. letech rostla západní Evropa průměrným tempem 3,5%, v následujícím desetiletí 4,5%. Když nastoupil v roce 1959 do premiérského úřadu Harold Macmillan, skutečný roční růst HDP byl podle statistiků skoro 6%. Když de Gaulle v roce 1963 vetoval naši první žádost o připojení k EHS, bylo to znovu takřka 6%.
Když jsme se k EHS v roce 1973 připojili, dosahoval náš skutečný ekonomický růst rekordních 7,4%. Současný ministr financí by za takový výkon prodal duši. Takže argument zbídačelého hospodářství nefunguje.
A co geopolitika? Jaký důvod se může ve střízlivém světle zpětného pohledu jevit tak přesvědčivým, že nás přiměl odkopnout válečné spojence z Commonwealthu (Společenství národů) a připojit se ke sdružení Belgie, Nizozemska, Lucemburska, Francie, Německa a Itálie?
Čtyři z těchto zemí postrádaly jakýkoliv mezinárodní význam, Německo bylo okupované a rozdělené. Francie pak prohrála ve dvou koloniálních válkách: nejprve v Indočíně a následně v Alžírsku. De Gaulle se vrátil do úřadu, aby zemi zachránil před občanskou válkou. Většina realisticky smýšlejících lidí by tyto země jistě považovala za spolek břídilů. Sám de Gaulle – bytostný realista – se nechal slyšet, že Británie má demokratické politické instituce, obchodní spojení s celým světem, levné potraviny z Commonwealthu a je globální velmocí. Proč tedy chce do EHS?
Odpověď zní, že Harold Macmillan a jeho nebližší poradci náleželi k intelektuální tradici, která hledala spásu světa v jisté formě světové vlády vycházející z místních federací. Udržoval také těsné styky s Jeanem Monnetem, který toto přesvědčení sdílel. Macmillan se tedy stal představitelem hnutí evropského federalismu v britském kabinetu.
V projevu před dolní sněmovnou dokonce prosazoval vznik Evropské sdružení uhlí a oceli (ESUO) ještě před jeho oznámením. Později vyjednal smlouvu o připojení Spojeného království k ESUO a zasadil se o vyslání britského zástupce na bruselská vyjednávání, která následovala po Messinské konferenci, z níž se zrodilo EHS.
Ke konci 50. let Macmillan prosazoval vyjednávání o posunu European Free Trade Association (Evropské sdružení volného obchodu) k členství v EHS. Když následně generál de Gaulle nasměroval EHS do méně federalistického tělesa, vzal na sebe riziko předložení žádosti o plné britské členství v naději, že tak zmaří gaullistické snahy.
Jeho cíl, spojenectví s americkými a evropskými stoupenci globálního federálního uspořádání měl zamezit formujícímu se franko-německému spojenectví, které vnímal jako spojení francouzského a německého nacionalismu.
Monnet se mnohokrát tajně setkal s Heathem i Macmillanem, aby napomohli zdaru britské žádosti. Dříve než britský parlament se tak dozvěděl, jak bude vypadat britský přístup k Evropě.
Navzdory radám lorda-kancléře Lorda Kilmuira, že členství by znamenalo konec britské parlamentní suverenity, Macmillan úmyslně vyvolal v dolní sněmovně – a v podstatě u všech ostatních, od státníků Commonwealthu přes vládní kolegy až po veřejnost – představu, že jde pouze o obchodní vyjednávání nižšího řádu. Dokonce i de Gaullovi se pokusil namluvit, že odmítá federaci a jako jeho blízký přítel zajistí, aby Francie – podobně jako Británie – dostala od Američanů balistické střely Polaris. De Gaulle jej však prohlédl a žádost Británie vetoval.
Macmillan ponechal další postup na Edwardu Heathovi, a ten spolu s Douglasem Hurdem podle Monnetových zápisků domluvil, aby se Konzervativní strana stala (tajným) korporátním členem Monnetova Action Committee for the United States of Europe (Akčního výboru pro Spojené státy evropské).
Podle Monnetova hlavního poradce a životopisce Françoise Duchêneho učinili labouristé a liberální demokraté posléze totéž. Mezitím se hrabě z Gosfordu, jeden z Macmillanových náměstků pro zahraniční věci v dolní sněmovně skutečně řekl poslancům, že cílem vládní zahraniční politiky je světová vláda.
Monnetovu Akčnímu výboru se dostalo také finanční podpory CIA a amerického ministerstva zahraničí. Anglo-americký establishment se tedy rozhodl vytvořit federální Spojené státy evropské.
Do dnešních dní se nic nezměnilo. Mocné mezinárodní lobbyistické skupiny se už dávno pustily do práce, aby prokázaly, že jakýkoliv britský návrat k demokratické suverénní vládě by znamenal zkázu země. Američtí představitelé už se nechali slyšet, že by suverénní Británii vyloučili z jakékoliv dohody o volném obchodu s USA a že svět potřebuje obchodní dohodu TTIP, která předpokládá přežití EU.
Naštěstí se z republikánských amerických kandidátů stávají euroskeptici a časopisy jako The National Interest vydávají články na podporu Brexitu. Tentokrát bude mít mezinárodní koalice, která stála za Macmillanem a Heathem, mnohem těžší práci – obzvlášť s ohledem na zjevné obtíže eurozóny, selhání imigrační politiky a absenci jakékoliv smysluplné evropské bezpečnostní politiky.
A navíc – britská veřejnost se nechala oklamat jednou, napodruhé to už snad bude mnohem obtížnější.
Úvaha prof. Alana Skeda How a secretive elite created the EU to build a world government vyšla v The Daily Telegraph 27. listopadu 2015.