Donald Trump se stal 45. prezidentem USA. Navzdory většině předvolebních průzkumů, které předvídaly poměrně jasné vítězství Hillary Clintonové. Miliony Američanů dali přednost naději na změnu. Naději? Ano – přes veškerý optimismus je třeba zůstat realisty a mít na zřeteli to, že rozhodující budou činy, nikoli sliby, což ve vysoké politice platí dvojnásob. Je třeba také mít na paměti, že americká politika je, snad více než politika jakéhokoli jiného státu, výrazně ovládána zákulisními skupinami, mocnými lobbyistickými šedými eminencemi. Navíc, i Trumpův viceprezident Mike Pence zastává v mnoha ohledech velmi odlišné názory, a to i v tak zásadních otázkách, jako je americká vojenská přítomnost v Evropě.
Ať už se však věci vyvinou jakkoli, stejně tak, jako výsledek Brexitu, i Trumpovo vítězství nám ukázalo, že dosud není vše ztraceno. Signalizuje, že miliony lidí chtějí změnu, že globalizace není nezvratným procesem tak, jak si mnozí mysleli a přáli. Pokud totiž Trump setrvá na linii, kterou vytyčil před volbami, můžeme očekávat, že USA opustí pozici světového policajta, přestane se vměšovat do záležitostí Evropy i ostatních suverénních států a dojde ke zlepšení vztahů s Ruskem. Evropská Unie navíc přijde o svého protektora, což by ve spojení s již zmiňovaným Brexitem a dalšími očekávanými událostmi mohlo znamenat urychlení konce této organizace.
Hillary Clintonová, mimo jiné bývalá první dáma a ministryně zahraničí, byla kandidátem globalistů, nepřátel svobodných národů celého světa. Žena, která svého muže v době jeho prezidentského mandátu nabádala, aby bombardoval Srbsko. Žena, která jako senátorka hlasovala pro zásah proti Iráku, prosazovala vyzbrojování tzv. demokratické opozice v Sýrii, tedy islámských teroristických skupin bojujících proti legitimnímu prezidentu Bášaru Assadovi. Žena, která podpořila vyhlášení kosovské nezávislosti a která také proslula úchylným smíchem poté, co se dozvěděla o umučení Muammara Kaddáfího. Jejím programem nebyla starost o vnitřní záležitosti, ale další a dost možná i agresivnější prosazování globalistické agendy po celém světě, tak, jak to USA činí desítky let. S ní, coby prezidentkou USA nemohli běžní Američané očekávat nic jiného, než prohloubení ekonomické krize a rasových nepokojů, jelikož Clintonová jako zapřísáhlá liberálka se k pracující třídě Američanů evropského původu otáčela vždy zády, zatímco otevírala náruč etnickým menšinám stejně tak, jako přijímala podporu předních wallstreetských bank a dalších mocných hráčů.
Oproti tomu Trump přišel s programem, který oslovil běžné Američany. Soustředit se na podporu domácí ekonomiky, upuštění od modly „volného obchodu“, ukončení vojenských dobrodružství v zahraničí a zastavení imigrace. Získal dokonce i podporu takzvané Alt Right, alternativní pravice, což je v užším smyslu slova „sestra“ evropské Nové pravice.
Nestanu se přes noc přítelem USA. Trump bude muset dokázat, že to co říkal, myslel vážně. Přesto, nervozita takzvaných světových elit spolu s krokodýlími slzami liberálů a globalistů celého světa signalizují, že se něco děje, že snad nastal posun k lepšímu. Že možná budou moci Evropané koukat přes Atlantik s důvěrou.
Adam Berčík, Generace Identity