Liberální média mají ruce od krve – část 1.

Daniel Friberg

Daniel Friberg

Autor: Daniel Friberg

Konzervativní maďarský zpravodajský server Alfahír nedávno vyzpovídal Daniela Friberga, který mluvil o odvrácené stránce švédského multikulturního ráje, cenzuře a autocenzuře, antifašistických útocích s posvěcením úřadů – i o tom, proč „skutečná pravice“ zvítězí.

Proč si vlastně úspěšný švédský podnikatel zvolil za svůj nový domov po celé Evropě pomlouvané Maďarsko?

Pomluvy levicově liberálních médií beru jako kompliment. Protože jsem už od svých osmnácti let konzervativní švédský patriot, dávno jsem si musel zvyknout. Švédská média jsou v tomto ohledu nejhorší v celé Evropě: nenávidí Maďarsko a každého, kdo si dovolí překročit jejich velice úzce vymezené politicky korektní, kulturně marxistické mantinely. Takže invektivy švédských a západoevropských médií jsou vlastně odznakem cti, protože to funguje v podstatě jako „razítko normality“.

Uráží mě podobně jako vaši zemi. Veřejnoprávní švédský rozhlas mě nedávno obvinil z extrémních a reakčních postojů – abych uvedl jeden příklad za všechny – ohledně úlohy pohlaví, jelikož si myslím, že muži by měli být muži a ženy ženami. Přestože by se mnou většina Švédů souhlasila, média zcela ovládají extrémisté, a tak se z toho pokusili udělat velké drama. Není se ale čemu divit, protože máme co do činění s radikálními levičáky a levičáckými liberály, jejichž zvrácené postoje mají s realitou společného jen velice málo.

Když už mluvíme o obyčejných lidech, co si o shora vládou vnucované politicky korektní utopii myslí oni?

Každým dnem se Švédům zajídá víc a víc, a tak se odvracejí od mainstreamových médií, jelikož u nás žádná pravicová nebo konzervativní média nejsou. Všechny velké noviny a televize ovládli liberálové a socialisté, což vytvořilo příšerné mediální prostředí. V porovnání s tím působí Maďarsko jako ráj. (smích)

Proto v zemi během posledních deseti let vyrostla spousta alternativních médií. Jde o naprosto novou a prudce se rozvíjející aktivitu zdola, z lidu. Máme národně-konzervativní týdeník a dva populární zpravodajské servery, každý z nich měsíčně čte asi jeden a půl milionu lidí. Naše názory tedy pronikají k nezanedbatelné části Švédů, jelikož podle oficiálních statistik se počet obyvatel země pohybuje kolem deseti milionů, z nichž ale asi dva miliony nejsou evropského původu. Buď přišli do země v posledních třiceti letech, nebo jde o potomky těchto neevropských imigrantů.

Co si o těchto imigrantech myslí Švédové?

Nejdřív nikomu nevadili – lidé měli onen typicky nesmyslný západoevropský postoj „Uprchlíci vítejte.“ Všichni si mysleli, že „cizí je krásné“ a že naše vlastní dějiny a kultura jsou ostudné a špatné. Panovalo přesvědčení, že bychom se měli stydět za to, že jsme Švédové. Ve školách a přes média nás učili cítit zodpovědnost za historický útlak Neevropanů. To je naprosto směšné: zrovna Švédsko se nezúčastnilo ani jedné ze světových válek a v podstatě ani kolonizace. Naší jedinou kolonií byl maličký karibský ostrov, který jsme spravovali 94 let a následně prodali Francii. To je náš velký hřích. (smích)

Celý ten narativ je kulturně marxistický, levičácký nesmysl vytvořený proto, aby ve Švédech vyvolal stud na jejich odkaz a národní identitu a nutkání pomoci všem lidem celého světa – kromě sebe.  Tak tomu bylo zprvu, ale mezitím se v zemi udála spousta strašných věcí, které postoj veřejnosti k imigraci výrazně ovlivnily.

Loni v srpnu například africký „migrant“ v IKEA brutálně zavraždil švédskou matku s jejím synem jen proto, že vypadali švédsky a on cítil vztek na stát, který zamítl jeho žádost o azyl. Takže jim uprostřed obchodu podřízl hrdla. Díky těmto opakovaným tragédiím si obyčejní Švédové uvědomili, že tito „migranti“ možná nebudou tak úžasně exotičtí a imigrace jako taková asi není ten nejlepší nápad.

Ovládají-li skutečně kulturní marxismus a liberalismus švédskou společnost do vámi popisované míry, jak jste se stal konzervativcem vy? Je vůbec na místě označovat vás za konzervativce?

Dávám přednost termínu tradicionalista. Konzervativec může být sice dobré označení, které se ale také snadno dá nesprávně pochopit či dezinterpretovat. Někdo například konzervatismem myslí touhu vrátit společnost a její normy o 50 či 60 let zpět, což ale vcelku očividně k řešení problémů našeho kontinentu zdaleka nedostačuje. Věřím v tradice vycházející z věčných hodnot. A pochopitelně jsem také nacionalista. Ochranu vlastní národní a kulturní identity pokládám za významnou součást tradicionalismu.

Jak jste k těmto pozicím dospěl? Jak vypadalo vaše mládí?

Vyrostl jsem v době počátků masové imigrace do Švédska, takže jsem žil ve velice bezpečném středostavovském prostředí. Moje škola byla z 99% etnicky švédská, takže jsem v tomto ohledu neměl žádné problémy. Když mi bylo dvanáct, v podstatě jsem splňoval očekávání utvářená popkulturní propagandou amerických seriálů a filmů i švédských veřejnoprávních médií: byl jsem levičák. Byl to ale dětinský světonázor vytvořený díky mediální deformaci reality – vůbec jsem netušil, že by imigrace a multikulturalismus mohly ohrožovat mou kulturu.

V sedmé třídě jsem ale začal chodit do jiné školy se spoustou imigrantů. Zažil jsem skutečný kulturní šok – asi čtvrtinu žáků tvořili Albánci, Arabové a Afričané. Prodávali tam drogy, obtěžovali švédská děvčata a někdy dokonce do školy nosili i zbraně. Když mi bylo 14, jeden z jejich gangů mi s pistolí vyhrožoval, protože mě považovali za „rasistu.“ Nebyli úplně mimo, protože v té době už jsem jich skutečně měl dost – přestože jsem byl zpočátku otevřený. Myslel jsem, že jsou jako všichni ostatní, že „jsme všichni stejní a navzájem rovní“ a další klišé, které mi během dospívání nalili do hlavy.

Jak jsem je ale poznával líp, uvědomil jsem si, že nic z toho není pravda – média, rodiče i školy mi celé mé dětství lhali. Proto jsem začal uvažovat, co dalšího mi ještě zatajili. Tím začala moje intelektuální cesta a samostatné pátrání. Už od mala jsem hodně četl, ale právě tehdy jsem se začal zajímat i o ideologii, politiku a dějiny. Netrvalo dlouho a zjistil jsem, že mi neříkali pravdu o mnoha věcech a většina lidí žije ponořena do jedné veliké lži.

Jako první jsem se pochopitelně zajímal o švédskou imigrační politiku a multikulturalismus. Přečetl jsem mnoho knížek vyjadřujících se k imigraci kriticky. Mnohé z nich se i dnes těžko shání, protože ve Švédsku se nedají prodávat v obyčejných knihkupectvích a jsou vzácné i v knihovnách.

Takže ve Švédsku funguje cenzura?

Ano, velice tuhá. Třeba moji knížku by ve švédském knihkupectví nikdy neprodávali, což tady v Maďarsku – kde ji můžete koupit v mnoha obchodech – neplatí. Za posledních 30 let vyšlo asi ke stovce knížek kritizujících švédskou imigrační politiku, ale žádnou z nich v knihkupectvích nenajdete. Zažíváme cenzuru takřka sovětských rozměrů, a totéž platí i pro společenský nátlak. Samozřejmě nás nepopravují ani nevězní, ale existují i jiné způsoby, jak lidem zavřít ústa a umlčet jejich kritiku. Z toho plynoucí autocenzuru považuji za jeden z největších problému dnešní švédské společnosti.

Teprve teď se proti tomu lidé začínají ozývat. Dlouhých třicet let se většina Švédů bála kritizovat imigraci, protože měli strach z reakce v součinnosti pracující mediální a vládní mafie. Co se důležitých témat naší doby týče, nenajdete v médiích ani náznak pluralismu. Všechny mainstreamové sdělovací prostředky pracují v dokonalém souladu.

Dobrým příkladem může být loňský komplot, kdy se sedm největších novinových listů a tři nejsledovanější televize v zemi spolčily, aby ututlaly zločiny spáchané během letního festivalu pro mládež pořádaného stockholmským magistrátem. Několikadenní akce byla organizována v duchu antirasismu, míru a lásky. Jelikož byl vstup zdarma, přišli i mladí migranti, díky čemuž se asi stovka švédských dívek a mladých žen ve věku 14 – 30 let stala obětí sexuálních útoků podobných tomu, co se jen o několik měsíců později událo v Kolíně a dalších německých městech. V médiích se o tom neobjevila ani zmínka.

Policisté i oběti pochopitelně mluvili s novináři z mainstreamových médií, kteří o festivalu zpravovali. Nejprve je to velice zajímalo, ale když si uvědomili, že se útoků dopouštěli mladíci ze Středního východu a Afriky, pozbylo to v jejich očích veškerou zpravodajskou hodnotu. Osm dlouhých měsíců o všem věděli jen oběti a jejich příbuzní. Kdyby novináři dělali svou práci místo toho, aby se starali o možný zprávami vyvolaný „rasismus“, mohli před obtěžováním zachránit další mladé ženy. Vidíme tedy, o jak bezskrupulózní a nemorální lidi se jedná. Švédská liberální média mají ruce od krve.

Zpráva se objevila až ve švédských alternativních médiích – na menším, ale velice aktivním serveru Nyheter Idag (Zprávy dnes). Podrobný článek o celém incidentu jsme otiskli i na našem webu RightOn, odkud jej převzalo několik zahraničních zpravodajských organizací jako Magyar Hírlap, takže v tomto případě se nám podařilo vytvořit spojení mezi švédskými alternativními médii a mezinárodním tiskem.

Zaměřme se nyní na vaši knihu Skutečná pravice se vrací (Högern kommer tillbaka, Arktos 2015). Pravicové strany přece fungují po celé Evropě, proč by se tedy měla pravice vracet, a vůbec – co vlastně je „skutečná pravice“?

Ve Švédsku i celé západní Evropě je už dlouhá léta standardem něco, čemu říkám „pseudopravice,“ tedy v podstatě liberální pravice. Nejedná se o skutečně pravicové strany. Jak naznačuje název knihy, měli bychom rozlišovat mezi neupřímným marketingem pseudopravice – která vychází z levicových, kulturně marxistických idejí a liberalismu, konec konců revoluční levicové ideologie – a skutečnou pravicí. K této „falešné pravici“ mimochodem patří i američtí neokonzervativci. Jde o někdejší trockisty, kteří infiltrovali a ovládli Republikánskou stranu. Neokonzervatismus nemá s opravdovým konzervatismem nic společného – máme co do činění s nepravou, silně liberální formou „konzervatismu“ spojenou s agresivně intervencionistickou (a často zároveň sionistickou) zahraniční politikou, prováděnou zpravidla spíš ve prospěch Izraele než Spojených států.

The Real Right Returns: A Handbook for the True Opposition

Daniel Friberg: The Real Right Returns (Arktos, 2015)

Neokonzervativci stojí ve skutečnosti na levici, s výjimkou několika symbolických „zásadových“ postojů jako třeba odpor ke sňatkům homosexuálů. Tak se jim daří prezentovat jako pravicová síla, ale ve skutečnosti se úřadovaní neokonzervativních prezidentů od těch demokratických příliš neliší. Proto všechny tak fascinoval fenomén Donalda Trumpa, který vnímám jako jeden z projevů návratu skutečné pravice.

Tady v Maďarsku – a ve východní Evropě obecně – se nejedná o nic nového, na západě však ano. Jistě, subjekty jako Front National nebo Švédští demokraté už fungují mnoho let, ale s výjimkou rakouských Svobodných výhradně jako okrajové síly. Dnes jsme ale svědky prudkého nárůstu popularity těchto stran.

Nemělo by nás to překvapovat, Evropa byla totiž napadena a čelí stále probíhající invazi. Návrat skutečné pravice lze připodobit ke vzniku protilátek v boji s infekcí sužující Evropu.

Přičítáte tento náhlý vzestup popularity pouze masové imigraci?

Pochopitelně jde o složitější proces, ale imigrace – pro obyčejné lidi zdaleka nejviditelnější problém – jistě hraje nejdůležitější roli. Většina Západoevropanů se o politiku a ideologii příliš nestará. Chtějí žít své životy, vychovávat děti a v klidu pracovat, takže se například nezabývají šílenostmi, které se odehrávají na vysokých školách nebo ve veřejném životě. Je jim to jedno, jelikož to přímo neovlivňuje jejich každodenní život. Imigrace dnes ale zasahuje do života v podstatě všem, především pak po loňské bezprecedentní migrační vlně.

Ve Švédsku už nejsou skoro žádné volné byty. Imigrační úřad skupuje nebo pronajímá takřka všechny dostupné nemovitosti, aby se vypořádal s neustávajícím přílivem „migrantů.“ Mladí Švédové tak dnes nesmírně obtížně shánějí své první samostatné bydlení. Někteří z nich tak musí žít u svých rodičů až do svých 25 nebo dokonce 30 let.

Nezaměstnanost dosáhla rekordních výšin, což se vláda snaží maskovat vytvářením dotovaných míst pro migranty a nesmyslných projektů – pochopitelně placených z peněz daňových poplatníků. Nedávno si dokonce na náklady spojené s příchodem migrantů musela vláda vzít obří půjčky. Všechny tyto kroky vytvářejí do budoucna pro švédskou společnost četná sociální a ekonomická rizika, aniž by vůbec řešily skutečný problém.

Navíc, aby vládní garnitura celou věc poněkud zakamuflovala, drží základní úrokovou míru skoro na nule, takže důchodové odvody nevytvářejí v podstatně žádný úrok. Dnešní třicátníci a čtyřicátníci budou mít po odchodu do důchodu stěží na holé živobytí. Za dvacet let už z těchto důchodů nikdo nevyžije. Tehdy už bude ale na nápravu dávno pozdě.

Ve Švédsku žijí asi dva miliony Neevropanů, řada z nich nemluví švédsky a – přes všechno žonglování statistiků a vymyšlená místa – je nezaměstnaná. Mnozí z nich se ani v nejmenším nemíní asimilovat nebo integrovat. Co víc, nemálo z nich jsou radikální muslimové, kteří otevřeně mluví o podmanění Švédska a zavedení práva šaría, tedy faktické přeměně naší země na islámský stát.

To o tom mluví takto nepokrytě?

Rozhodně. V mnoha mešitách imámové hlásají přesně toto. Média o tom pochopitelně mlčí, ale najde se pár poctivých muslimů, kteří o obsahu kázání promluvili: kazatelé věřící vyzývají k obsazení Evropy, plození dětí a podpoře příchodu dalších a dalších muslimů.

Takže jsou i muslimové, kteří se chtějí integrovat a tento způsob chování odmítají.

Samozřejmě, ale není jich mnoho. Těch pár umírněných nebo odpadlých muslimů, kteří si troufnou kritizovat imigraci a islám, pokládám za velice odvážné; často se jedná o konvertity ke křesťanství. Na popsaný znepokojivý vývoj mezi švédskými muslimy poukazují nejčastěji právě oni.

Čelí tito lidé ze strany médií podobné diskriminaci jako kritici z řad etnických Švédů?

Ano, ale v menší míře. Kulturní marxisté v médiích vždy budou k Neevropanům přistupovat shovívavěji. Jste-li ale etnický Švéd, nemají sebemenší zábrany – sám jsem si to velice záhy ověřil na vlastní kůži.

Bylo mi 19 a spolu s několika přáteli jsme – poté, co jsem začal na vlastí pěst pátrat po pravdě ohledně spojení imigrace a zločinnosti (tehdy byly ještě pravdivé statistiky snáze dostupné) – ze svých úspor vytvořili docela profesionální časopis propagující nacionalismus a kritizující multikulturní projekt, který jsme začali šířit ve Stockholmu a Göteborgu. V jednotlivě nadepsaných obálkách jsme studentům postupně poslali 25 000 výtisků. Byla to spousta práce, na kterou padla většina mých úspor.

Levice naši činnost pochopitelně rychle zaznamenala. Napřed mě žalovali pro „podněcování k nenávisti,“ ale ani podle nesmírně zaujatých švédských zákonů jsem se nedopustil žádného zločinu, jelikož kritika imigrace a multikulturalismu není považována za podněcování proti etnické skupině. Asi nemusím dodávat, že to média nijak neodradilo od rozsáhlé proti mně namířené pomlouvačné kampaně.

Když se v roce 1999 obvykle navzájem soupeřící největší švédské noviny spojily v útoku proti mně a dalším kritikům imigrace, šlo skutečně o jistý milník evropské mediální historie. Taky to zas a znovu ukazuje na součinnost, v jaké ve skutečnosti švédská média pracují. V rámci kampaně ukazovali na stránkách svých plátků mé jméno, fotku a domovské město hned vedle různých zločinců, vrahů, členů motorkářského gangu Hell’s Angels a skutečných neonacistů pod titulkem „Tady je 62 nejnebezpečnějších nacistů a zločinců, kteří ohrožují naši demokracii.“

Tehdy mi bylo 21 a mým jediným „zločinem“ bylo vydávání časopisu, který kritizoval státní imigrační politiku a selhání multikulturního experimentu – média ho překřtila na „White Power /Bílá síla/ časopis,“ aby působil „extrémističtěji“, než ve skutečnosti byl. Za tím účelem zveřejnili moje osobní údaje, takže mě každý mohl snadno najít, poznat nebo vyhodit z práce. Objevoval jsem se v novinách po boku lupičů bank a vrahů policistů. Všechno to navíc několikrát denně vysílala veřejnoprávní televize – aby to snad někomu neuteklo. Z těch 62 lidí, jejichž jména a osobní informace v rámci této kampaně uveřejnili, jich mnoho přišlo o práci a přinejmenším jeden mladý muž krátce poté spáchal sebevraždu.

Ale co tě nezabije, to tě posílí a moje přesvědčení tato kalvárie jen utvrdila. Tehdy jsem se také zařekl, že proti zkorumpované mediálně-politické oligarchii budu bez ohledu na osobní následky bojovat až do jejího zničení.

Čelil jste kvůli tomu nějakým útokům?

Ano. Krátce po popsané epizodě švédští antifašisté – kteří udržují těsné kontakty se švédskými médii – spustili specificky proti mně namířenou teroristickou kampaň: poničili mi auto a stříleli mi do okna. Jejich nejbrutálnější útok ale přišel bezprostředně po onom mediálním expozé. Když jsem se jednou večer vracel domů, čekali poblíž místa, kde jsem parkoval auto, tři lidé v černém, s lyžařskými kuklami a baseballovými pálkami. Vystoupil jsem a okamžitě mě obklíčili a snažili se mi rozbít kolenní čéšky. Kdyby si toho nevšiml můj soused a nezavolal policii, dost možná mě mohli zmrzačit na celý život. Takhle jsem vyvázl jen s pár modřinami.

Švédská tajná služba je nehledala kdovíjak usilovně – i když jsem dva z útočníků podle hlasu a postavy poznal a označil je jako členy místní antifašistické buňky. Nejdřív mi řekli, že když vydávám materiály kritizující imigraci, musím s něčím takovým počítat. Pak obrátili a slíbili, že mi samozřejmě pomůžou – pokud pro ně budu pracovat a začnu donášet na své přátele. Nejen že bych se v takovém případě nemusel bát dalších útoků, ale dokonce mi nabídli i dobré nové místo a byt – samozřejmě pod podmínkou spolupráce.

Zdvořile jsem odmítl – kdybych byl totiž natolik zkorumpovatelný, že bych se nechal zlákat nabídkou tohoto druhu, sotva bych se stal politicky činným nacionalistou. Tehdy mi začali vyhrožovat: jestli prý nekývnu „Antifa by klidně mohla zjistit vaši novou adresu a to by přece byla škoda…“ Odmítl jsem s nimi dál bavit a odešel jsem z místnosti – došlo mi totiž, že při vyšetřování útoku ani nehnou prstem.

Chápu, že pro lidi z normálních zemí to zní sotva uvěřitelně, i když v komunistickém Maďarsku vlastně mohly být takové metody vcelku běžné. O Švédsku, které si Evropané představují jako mírumilovnou, šťastnou a svobodnou zemi, se tomu ale zdráhají uvěřit. Ve skutečnosti ale v mé vlasti vládne velice pevná „měkká totalita.“ V případě potřeby se pokusí znemožnit disidentům normální život – finančně, ale někdy i fyzicky.

Na špinavou práci mají samozřejmě k dispozici ochotné antifašisty, kteří často smí dělat v podstatě cokoliv, bez negativní bez odezvy v médiích – a jejich zločinné aktivity namířené proti opozici policie vyšetřuje přinejlepším vlažně.

Taková tedy byla moje první zkušenost se švédskou politikou. Hodně mě naučila a poznal jsem, že boj to nebude nijak snadný, ale vytrval jsem. Následně už mě „antifašistické“ hnutí nechalo na pokoji – nejspíš usoudili, že si kvůli mně nebudou dělat další komplikace. Uvědomili si, že mě nedokázali zastrašit, a tak mě budou muset buď zabít, nebo ignorovat. Zjevně se rozhodli pro druhou možnost. (smích)

Rozhovor s Danielem Fribergem A mainstream média kezéhez vér tapad vyšel na maďarských stránkách Alfahír 29. dubna 2016. Anglická verze The Liberal Media Has Blood on Its Hands – Part I vyšla na stránkách RightOn 5. května 2016. Dokončení rozhovoru zde.

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Video
Facebook

Generace Identity si změnil(a) úvodní fotku. ... See MoreSee Less

View on Facebook

Brno je zlatá loď :) ... See MoreSee Less

View on Facebook
17. listopad 17th July Berlin 28. říjen Acta non verba Adam Berčík AfD Afghánistán Akce Aktivismus Alain de Benoist Alexander Markovics Alternative Right Americké volby Amerika.org Angela Merkelová AntiEU Antifa Antiliberalismus Antirasismus Arktos Arnaud Delrieux Astraea Autonomní sociální centrum Klinika Barevné revoluce Belgie Beo.sk Berlín Blokace Blokáda Blokády Bojkot Brady Breitbart Brett Stevens Brexit Brusel Calais Casuals against Terrorism Christopher Gérard Clinton Council of European Canadians Counter-Currents Czexit Daniel Friberg David Černý Defend Europe Demo Demo Berlin Demokracie Demonstrace Diskuze Dominique Venner Donald Trump Donate Dánsko EFSK Ekologie Ekonomika Ekonomismus Enric Ravello Barber Erdogan Ernst Jünger Etnomasochismus Etnopluralismus EU Europe Evropa Evropská fronta solidarity pro Kosovo Evropská unie Evropské hnutí Feminismus Fenek Solère Flandry Fortress Europe Francie Front National Funeral Generace Generace Identity Generace Identity - Jižní Čechy Generace Identity - Severní Čechy Generace Identity - Západní Čechy Generace Identity – Východ Generace Solidarity George Soros Global Independent Analytics Glosa Glosy Grafika GRECE Guillaume Faye Génération Identitaire Génération Solidaire Górny Śląsk Herman Hillary Historie Hodina Země Holandsko Homosexualita Horní Slezsko IBÖ Idea Identita Identitářství Identitäre Bewegung Deutschland Identitäre Bewegung Österreich Ideozločin Imigrace Imperialismus Institut Iliade Irák Islamizace Evropy Islám Itálie Izrael Jakub Svoboda Jan Palach Japonsko Jared Taylor Jean-David Cattin Jean-Yves Le Gallou Jean Raspail Jemen Jižní Čechy Julian Langness Justice pour Phillipe Kai Murros Kapitalismus Katehon Katolicismus Kniha Kolonialismus konference Konzervatismus Kosovo Kosovo je Srbsko Kriminalita imigrantů Kultura Kulturní dědictví Kulturní marxismus Křesťanství Ladislav Havlíček Lauren Southern Letní univerzita Levice LGBT Liberalismus Liga Severu Links Lázně Kyselka Manuel Ochsenreiter Marian Kotleba Martin Sellner Marxismus Matteo Salvini Maďarsko Mems Memy Metapolitika Metochije Michel Houellebecq Mikuláš Mobilizace Moderní „umění“ Molenbeek Multikulturalismus Móda NATO Naše vlast Nebudeme dále ustupovat Neoliberalismus Neomarxi Neomarxismus New European Conservative NGO Nova Europa Nová pravice NPD Národní demokracie Nürnberger Nachrichten Německo Oblečení Ochrana zvířat Oliver Lane Olomouc Orbán OSN Ostrava Otevřený dopis Otčina Oznámení Papež František Patrik Vondrák PayPal Paříž PEGIDA Pevnost Evropa Phalanx Europa Philippe Conrad Philippe Vardon Plzeň Pocta Vennerovi Podpora útulku Podpořte Pohřeb Pokrytectví Politická korektnost Politické procesy Polska Niepodległa Polsko Polémia Potravinová sbírka Pozvánka Praha Projev Projevy Proti Velké Výměně Proč bojujeme První Máj pseudointelektuálové Psí útulek Publikace Písek Přednáška Překlad překlady Převzato Přistěhovalectví Rakousko Rape RapeGang RealEurope Reconquista Reemigrace Renaud Camus Report Reportáž Ricardo Duchesne RightOn Rotherham Rovnostářství Rozhovor Rusko Salah Abdeslam Sametový podvod Samuraj Západu Saúdská Arábie Sbírka Setkání Severní Čechy Slovensko Socialismus Solidarita Spontánní demonstrace Spravedlnost Srbsko SSSR Středoevropan.cz Sv. Václav Svatý Václav Svoboda slova Sýrie Terorismus The New Observer Thomayerova nemocnice Tibet Tomislav Sunic Tony Blair Tradice Trump Turecko Tábor lidu Ukrajina umělecká fronta USA Vardon Vaše unie není naše Evropa Velká Británie Velká výměna Venner Video Viktor Orbán Vladimír Putin Vlámsko Voorpost Vyhlášení války Vyšehrad Vánoční 2016 Vánoční sbírka Vídeň Výzva VŠE Willinger Xenofilie Zahraniční politika Zeman Znásilnění Zsolt Semjén Zvířata Zvířecí útulek Sirius Ústí nad Labem Česká republika Články Ľudová strana Naše Slovensko Šinzó Abe Švédsko
Starší příspěvky:
Neevropští vetřelci učí liberály „toleranci“

Vlna zločinného řádění neevropských vetřelců napříč naším kontinentem neustává – nejnovějším a obzvlášť otřesným incidentem se stalo brutální znásilnění čtyřletého...

Zavřít