Previous post
Next post

Evropská nebo etnická identita?

Ethnic nations of Europe

Autor: Tomislav Sunić

Ve světle masově imigrace Neevropanů od Evropy se musíme znovu zabývat pojmem politična. To je věčné, přestože se jeho označení i politické chápání časem mění. Musíme si také vyjasnit skutečný význam politických pojmů jako „multikulturalismus“, „identita,“ „národnost“ i obsah některých starších sdílených konceptů jako „rasa“ či „etnicita.“ Pokusím se ukázat, proč by do budoucna různé evropské národní identity měly hrát sekundární úlohu a proč by se naší prvořadou prioritou měla stát tzv. společná biokulturní identita čili jinými slovy záchrana naší sdílené kolektivní dědičnosti ztělesněné širší rodinou vzájemně spřízněných evropských národů.

Několik výchozích bodů…

V našem tzv. „multikulturním systému,“ v němž bok po boku žijí miliony lidí stovek různých národností, bychom měli jasně vymezit linie mezi partikulární národní identitou a širší výše popsanou „rodovou“ identitou – nebo ještě lépe řečeno mezi naším národním a evropským povědomím. Tyto pojmy nejsou vždy synonymy, přestože se nezřídka překrývají. Tak kupříkladu nemůže Vlám být Valonem – stejně jako nelze jihotyrolskému nacionalistovi upírat svobodu dávat před nacionalistou italským na odiv své německé kořeny.

V éře vytváření amerického státu hrála zobecněná etnonáboženská identita (často označovaná akronymem WASP –bílý anglosaský protestant) mnohem výraznější úlohu než v Evropě. I proto se na americké krajní pravici dosud těší značné popularitě označení „bělošský nacionalista,“ přestože slovo „nacionalista“ má v Americe poněkud odlišný význam než v Evropě. Zrod nacionalismu bílých Američanů měl totiž jen velmi málo společného s tradičním etnickým a sdílenou kulturou spojeným nacionalismem rozličných evropských národů na Starém kontinentu. I proto nemá angličtina odpovídající ekvivalent pro německé výrazy „Volk” a „völkisch“ či slovanské „narod“ – ne zcela přesně do současné praktické angličtiny překládané jako podstatné jméno „nation“ (národ – více „občansky“ pojatý pozn. překl.) nebo přídavnými jmény „národní“ či „etnický.“ Národní povědomí či cítění v tradičním evropském smyslu historicky stálo v Americe spíše na okraji. Až donedávna vycházelo národní povědomí v Evropě v prvé řadě ze sdíleného jazyka, historické zkušenosti a společného osudu, tj. podmínek, které pro rané Američany evropského původu na počátku 18. století nabývaly dosti výrazně odlišné podoby.

Dokonce i ne zcela jednoznačný výraz „etnický,“ který se dnes v jistých kruzích těší nemalé oblibě, má do jisté míry abstraktní a ne zcela jasně vymezený význam, díky čemuž se – přestože v závislosti na perspektivě publika zní politicky korektně či kacířsky – stal náhražkou zabarvenějších slov „rasový“ či „völkisch“. Soudobé užívání termínů „etnický“ či „etnicita“ bývá tak často nepřesné. „Klasický“ výklad rozdílu mezi dvěma výrazy zněl asi následovně: mezi Evropany a bílými Američany mohou existovat etnické či národností odlišnosti, těžko však lze hovořit o odlišnostech rasových.

V Německu nabyla velice určitá a dnes jen se syčivým temným nádechem vyslovovaná slova „rasa“ (Rasse) a „rasová příslušnost“ ze zjevných historických důvodů sama o sobě takřka kriminální podtext a liberální mainstream jich užívá jedině při popisu a odsudcích „rasových nepokojů“ či sociálního „napětí.“ Tím pádem je „problémový“ člověk, tj. každý, kdo se odchýlí od oficiálně schválené linie všeobecného multikulturalismu, ocejchován buď státní mašinérií nebo médii jako „rasista.“ Dovedeme-li aplikaci této myšlenky do důsledků, neexistují-li žádné rasy, jak systémová média a intelektuálové často tvrdí, pak nemohou v Německu ani jinde v Evropě být žádní „rasisté.“ Přesto řada teoretiků moderních identit a systému nakloněných intelektuálů rutinně užívá termín „rasista“ ke kriminalizaci svých odpůrců. Slovo „rasista“ se tedy fakticky stalo rétorickým nástrojem k potrestání odporu a vynucení ideologické konformity.

Při pohledu na práci vědců jako Frank Salter se nemůžeme vyhnout závěru, že naše dědičnost hraje skrytou, ale přesto zásadní roli v našem chování, přestože většina lidí – včetně našich politiků – to často odmítá přiznat. Sám například mohu změnit svoje vzezření, svůj pas, můžu se přestěhovat nebo získat nové občanství. Mohu také změnit své kulturní cítění a nadobro opustit svou vlast. V žádném případě však nedokáží nijak odstranit svou genetickou výbavu – nebo, řečeno politicky nekorektním jazykem – nahradit své vrozené charakteristiky rysy někoho jiného. Silné i slabé stránky mé osobnosti sice mohou být utvářeny i vlivy prostředí kolem mne, ale to, co toto prostředí formuje, existuje ve formě vrozených vlastností dlouho předtím, než jsou vlastnosti vystaveny oněm vnějším vlivům. Jistě – mohu je kontrolovat, zkrotit je či jim naopak popustit uzdu, ale nikdy nepřestanou být součástí mé identity ani mého Já.

Až do nedávna měl koncept národní identity pro nás v Evropě bez výjimky veliký význam. Dnes se však ocitáme v situaci, kdy musíme naši národní identitu přehodnotit. Následkem obřího přílivu civilizačně naprosto odlišných migrantů dnes stojíme před nutností nově zformulovat význam evropské identity. Co totiž zbylo ze staré „národní identity“ v dnešní Evropě, kde žije  přes 10% občanů neevropského původu? Momentálně cítím daleko vyšší míru sounáležitosti s výše zmíněnými americkými „WASPs“, Slovanem z ruského Dálného východu nebo člověkem z kterékoliv pobaltské republiky, který sice nemusí o kultuře mé chorvatské vlasti vědět vůbec nic, ale přesto náleží do stejného či blízkého biokulturního okruhu a téže širší geografické oblasti. Mé vlastní národní povědomí se tedy ve světle stávající masivní neevropské migrace musí obrátit poněkud odlišným směrem a hledat si jiný význam. Proto se zdá anachronické a historicky překonané, aby se Srbové a Chorvati – nebo Poláci a Němci – navzájem považovali za nepřátele a možné válečné rivaly a donekonečna si předhazovali své vzájemné historické křivdy.

S ohledem na současnou i budoucí identitu musí naše priority dnes spočívat v přesném určení nepřítele naší identity a odstranění nejhlubších příčin neevropské migrace. Zde si američtí nacionalisté, i následkem vlivu jejich dějinného a společenského kontextu, zaslouží uznání za to, že přisuzují menší význam svému německé, irskému či italskému původu a namísto toho se výrazněji soustředí na imperativ ochrany a zachování tohoto společného biokulturního dědictví. Evropské „malé“ nacionalismy se svým vějířem národních identit, zděděné z 20. století, v budoucnu nesmí hrát v procesu vytvářené nové identity klíčovou úlohu.

Z tohoto úhlu pohledu se dnešní východní Evropa oproti západní části kontinentu jeví svým identitárním charakterem o poznání „evropštěji.“ Co se ale otázky budování identity týče, není to ani ve východní Evropě úplně růžové. Ve všech nově nezávislých státech východní Evropy pozorujeme vysokou míru zastaralé „negativní“ či „reaktivní“ identity. Nejviditelnější to je asi v případě Ukrajiny a Chorvatska, kde tamější nacionalisté i nadále zhusta vymezují svou národní identitu v intencích svého protisrbského a protiruského smýšlení. Tyto zastaralé a ke konfliktům často vedoucí „negativní“ identity nejsou v současné Evropě cestou vpřed.

Všem je nám jasné, že velebení multikulturního systému nám nepřátelskými elitami je skutečnou hrozbou všem evropským národům, ať už jedná o Poláky, Němce, Srby, Chorvaty, Korsičany, Francouze atd. Než však začneme s kritikou „neevropské odlišnosti“ (tj. hrozby naší identitě ze strany neevropských imigrantů), měli bychom si nejprve položit otázku: kdo z jejich přítomnosti do Evropy těží nejvíce? Hlasité stížnosti některých evropských a amerických nacionalistů o zhroucení Ameriky a Evropy nejsou dobrým výchozím bodem pro nalezení odpovědi na tuto otázku a nezákonné akce radikální prvků, které zapalují migrační a azylová centra, je třeba odsoudit. Našimi úhlavními nepřáteli totiž nejsou neevropští imigranti, ale naši vlastní politici a jejich dvorní intelektuálové ve svých luxusních čtvrtích, odkud zasévají společenský svár – aniž by vzali v potaz negativní dopady svých pomýlených a utopických kroků.

Společnosti typu, jaký se pokoušejí stvořit, zpravidla nemá dlouhého trvání. Troufnu si předpovědět dlouhodobou neudržitelnost multikulturního experimentu kancléřky Merkelové i její „vítací kultury“ – dříve či poději končívají totiž tyto sociálně-inženýrské frankensteinovské projekty rozkladem, občanskými nepokoji a v krajních případech i občanskou válkou. Jak jsme viděli u umělého jugoslávského státu, přes všechny ódy akademiků na údajně romantickou rozmanitost národů, které jej tvořily, se tato ze skupin odlišné etnické i náboženské příslušnosti složená země rozpadla v chaosu krvavé občanské války.

Ničivá ideologie multikulturalismu si v poslední době našla pěkně znějící, přestože také lživé jméno „vítací kultura,“ jakkoliv by mnohem přesnější jméno znělo „kultura vlastního zániku,“ „kultura viny“ nebo „kultura sebenenávisti.“ Dnešní v Německu tak opěvovaná vítací kultura je jen liberální rétorickou náhražkou za zhroucený komunistický projekt. Čeho se komunistům na východě Evropy nepovedlo dosáhnout kulkami, uskutečňuje dnešní systém v západní Evropě a USA prostřednictvím ideologie multikulturalismu méně násilnými, ale o to nebezpečnějšími metodami.

Z historické a filozofické perspektivy lze ideologii multikulturalismu rozklíčovat jako opožděný výhonek hypermoralismu spojený s kulturou sebenenávisti původních Evropanů a fetišismu Cizího, které Guillaume Faye označuje jako etnomasochismus a xenofilie. U asijských či afrických národů žádné známky sebenenávisti nenalezneme a jen stěží si dovedeme představit, jak si nějaká africká země dováží od sousedů „nové občany.“ Z nějakého důvodu jsou to tak pouze Evropané (nebo lépe řečeno jejich politické a kulturní elity), kdo vykazuje únavu politikou a zahanbení za své dějiny a u nichž vidíme tyto sebevražedné snahy. Carl Schmitt nás naučil, že únava národa politikou neznamená konec politiky jako takové, ale konec oslabeného společenství neschopného nadále se prosadit coby svébytný národ.

Obtížné není ani vystopovat kořeny této groteskní „vítací kultury“ (jejímž jádrem je kultura viny): vyrůstají z legálních opatření přijatých po roce 1945. Snadno si tak domyslíme, že politika kancléřky Merkelové je vedena i touto snahou usmířit démony temné minulosti, kvůli níž zřejmě cítí potřebu kompenzovat je politikou ničivého extremismu v opačném směru. Multikulturní ideologie se tak dost možná stala modelovou „negativní identitou,“ vnucenou všem státům, jež se účastní velkého „evropského projektu“ progresivců. Ironií osudu se projekt může ukázat pro tyto národy právě tak škodlivý jako nepřátelské a k rozkolům vedoucí ideologie, v reakci na něž byl vytvořen.

Etnomasochistické sebemrskačství lze z větší části vysledovat pokroucenému dogmatu „křesťanské rovnosti“ a konceptu prvotního hříchu, samozřejmě chápaném v sekularizovaném liberálně-marxistickém pojetí. Pokoušet se zastánce vítací multikultury v Evropě odzbrojit argumenty založenými na empirických datech by bylo vlastně jen ztrátou času. Ideologické či náboženské přesvědčení nelze zvrátit přehlídkou empirických faktů, jak nás už před mnoha generacemi varovali Gustave Le Bon či Vilfredo Pareto. Označení „Gutmensch“ (sluníčkář), které se v poslední době šíří Německem, asi nejlépe vystihuje tohoto vnitřní cenzuru praktikujícího, neurotického a hypermoralistického multikulturalismu nakloněného intelektuála, v mnoha ohledech podobného křesťanskému zélótovi-kazateli univerzálních „hodnot“ a kvazispirituálního ekumenismu v posledních dnech Říma. Současní němečtí politici, ale také jejich kolegové z dalších zemí EU, projevují podobný politický sebeklam a falešné sebezapření, když projevují větší starost o zidealizovanou postavu „šlechetného divocha,“ než o domácí oběti nábožensky či etnicky motivovaného násilí, jaké jsme před nedávnem viděli při útoku na vánoční trhy v Berlíně nebo novoročních znásilnění ve Vídni.

Tato tzv. „vítací kultura“ v Evropě – a pochopitelně ani její ideologická základna – zcela očividně není udržitelná. Nevede totiž ke vzájemnému porozumění, ale naopak prohlubuje existující nenávist a xenofobii. Dějiny nám poskytují bezpočet příkladů selhání násilím vytvořených umělých států a společenství. Tak kupříkladu není animozita mezi různými skupinami „Američanů s pomlčkou“ zdaleka jen něčím z osobních historek a anekdot. Kdyby hypoteticky to, co multikulturní progresivci považují za nejhorší zlo celého světa – tedy evropský člověk a jeho civilizace – zcela zmizelo ze světa, v žádném případě to nezastaví vzájemnou nenávist a konflikty mezi zbylými skupinami, tím méně by pak v podobném případě došlo k nastolení nějakého věčného míru mezi všemi lidmi. Rasismus, vyloučení a xenofobie nejsou v žádném případě výsadou „zatuchlých, bílých mužů“ – oblíbených terčů popkultury, zábavního průmyslu, tisku i mainstreamových politických komentátorů.

Nesmíme však zapomínat, že zodpovědnost za úpadek Evropy a její kultury nenesou migranti, ale největším dílem naší systémoví politici s jejich nadnárodní globální „supertřídou“ a internacionalistickým a materialistickým programem. Kdyby nebylo jejich aktivit, problémy našeho kontinentu by nebyly ani zdaleka tak obrovské. Abychom znovu nabyli své identity coby svébytného lidu (toto právo současný režim garantuje všem kromě nás), musíme nejprve rozložit existující ideologický konsenzus a na špici politického života místo toho znovu dosadit naše tradiční kulturní hodnoty. Jsme si dobře vědomi té vůbec nejdůležitější politické maximy: každého, kdo se rozhodne stát ovcí, zanedlouho rozsápou vlci. Naší největší překážkou tím pádem bude vnitřní boj, v němž musíme sebrat odvahu bránit a prosadit ty nejdůležitější věci: naši historii, dědictví a příslib naší budoucnosti.

Rád bych, aby si čtenář těchto řádků uvědomil, že při této obraně našeho lidu se identitáři (přinejmenším v kontinentální Evropě) musejí zdržet vnitřních rozmíšek, které našemu kolektivnímu zájmu v čase obležení ze všech stran nijak neprospívají. Přestože se to může jevit ironicky, jen těžko můžeme bez zásadní proměny taktiky naznačeným směrem myslet na záchranu naší civilizace. Má-li být navíc zachována naše identita coby národů, musíme ze zásady a plně odvrhnout všechny sociální patologie, jejichž náporu na všech úrovních čelíme. Jde tedy stejně tak o kulturní a estetickou, jako o politickou záležitost. A konečně samozřejmě nesmíme zapomínat, že naše současná krize je v posledku projevem vnitřní krize a vinit z ní vnější faktory nebo pouhé pěšáky nás v konečném důsledku jen dále oslabuje a rozptyluje. Sebevědomý a duchovně zdravý lid se nedá snadno podmanit. Proto přestaňme být ovcemi, dámy a pánové. Boj totiž ani zdaleka nekončí!

Projev Tomislava Suniće European or Ethnic Identity? byl předesen na sympoziu Sydney Traditionalist Forum 3. února 2017.

Zdroj: The Editors, “Introduction and Welcome to the 2017 Symposium of the Sydney Traditionalist Forum” SydneyTrads – Weblog of the Sydney Traditionalist Forum (11. února 2017) <sydneytrads.com/2017/02/11/2017-symposium-introduction-and-welcome> (accessed [20. února 2017]).

2 komentáře
  • Antonin Lopatka napsal:

    Poskytněte Rusům, Ukrajincům, Srbům, Chorvatům společného nepřítele a uvidíte, jak budou bojovat v jednom zákopu a bránit se navzájem. Společně prolitá krev je nejlepší sjednotitel.

  • Roman napsal:

    S názorem autora článků se dá souhlasit. Jenže Evropa je jiná, než USA. Tam je vše založeno na přistěhovalectví. Proto tam třeba tolik nezáleží na národnosti, ale na rasové ( bílé) identitě. Jenže Evropan je jiný. Tady se národy vytvářely stovky ba tisíce let. Mnohdy se bojovalo o přežití národa. Nám Čechům přeci také hrozilo poněmčení. A ne jednou. Proto je pro Evropana libovolné národnosti těžké se své identity vzdát. Ale chápu nutnost spolupráce pro zachování naší budoucnosti.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Video
Facebook

Reportáž o imigraci a islámu na BBC s představitelem identitárního hnutí. Video je s českými titulky. ... See MoreSee Less

View on Facebook

Na konci července proběhne nedaleko českých hranic setkání polské identitární skupiny i za účasti zahraničních hostů. ... See MoreSee Less

View on Facebook
17. listopad 17th July Berlin 28. říjen Acta non verba Adam Berčík AfD Afghánistán Akce Aktivismus Alain de Benoist Alexander Markovics Alternative Right Americké volby Amerika.org Angela Merkelová AntiEU Antifa Antiliberalismus Antirasismus Arktos Arnaud Delrieux Astraea Autonomní sociální centrum Klinika Barevné revoluce Belgie Beo.sk Berlín Blokace Blokáda Blokády Bojkot Brady Breitbart Brett Stevens Brexit Brusel Calais Casuals against Terrorism Celoevropská demonstrace Christopher Gérard Clinton Council of European Canadians Counter-Currents Czexit Daniel Friberg David Černý Defend Europe Demo Demo Berlin Demokracie Demonstrace Diskuze Dominique Venner Donald Trump Donate Dánsko EFSK Ekologie Ekonomika Ekonomismus Enric Ravello Barber Erdogan Ernst Jünger Etnomasochismus Etnopluralismus EU Europe Evropa Evropská fronta solidarity pro Kosovo Evropská unie Evropské hnutí Feminismus Fenek Solère Fidesz Flandry Fortress Europe Francie Front National Funeral Generace Generace Identity Generace Identity - Jižní Čechy Generace Identity - Severní Čechy Generace Identity - Západní Čechy Generace Identity – Východ Generace Solidarity George Soros Global Independent Analytics Glosa Glosy Grafika GRECE Guillaume Faye Génération Identitaire Génération Solidaire Górny Śląsk Herman Hillary Historie Hodina Země Holandsko Homosexualita Horní Slezsko Hungary IBÖ Idea Identita Identitás Generáció Identitářství Identitäre Bewegung Deutschland Identitäre Bewegung Österreich Ideozločin Imigrace Imperialismus Institut Iliade Irák Islamizace Evropy Islám Itálie Izrael Jakub Svoboda Jan Palach Japonsko Jared Taylor Jean-David Cattin Jean-Yves Le Gallou Jean Raspail Jemen Jižní Čechy Julian Langness Justice pour Phillipe Kai Murros Kapitalismus Katehon Katolicismus Kniha Kolonialismus konference Konzervatismus Kosovo Kosovo je Srbsko Kriminalita imigrantů Kultura Kulturní dědictví Kulturní marxismus Křesťanství Ladislav Havlíček Lauren Southern Letní univerzita Levice LGBT Liberalismus Liga Severu Links Lázně Kyselka Manuel Ochsenreiter Marian Kotleba Martin Sellner Marxismus Matteo Salvini Maďarsko Mems Memy Metapolitika Metochije Michel Houellebecq Mikuláš Mobilizace Moderní „umění“ Molenbeek Multikulturalismus Móda NATO Naše vlast Nebudeme dále ustupovat Neoliberalismus Neomarxi Neomarxismus New European Conservative NGO Nova Europa Nová pravice NPD Národní demokracie Nürnberger Nachrichten Německo Oblečení Ochrana zvířat Oliver Lane Olomouc Open Society Foundations Orbán OSN Ostrava Otevřený dopis Otčina Oznámení Papež František Patrik Vondrák PayPal Paříž PEGIDA Pevnost Evropa Phalanx Europa Philippe Conrad Philippe Vardon Plzeň Pocta Vennerovi Podpora útulku Podpořte Pohřeb Pokrytectví Politická korektnost Politické procesy Polska Niepodległa Polsko Polémia Potravinová sbírka Pozvánka Praha Projev Projevy Proti Velké Výměně Proč bojujeme První Máj pseudointelektuálové Psí útulek Publikace Písek Přednáška Překlad překlady Převzato Přistěhovalectví Rakousko Rape RapeGang RealEurope Reconquista Reemigrace Renaud Camus Report Reportáž Ricardo Duchesne RightOn Rotherham Rovnostářství Rozhovor Rusko Salah Abdeslam Sametový podvod Samuraj Západu Saúdská Arábie Sbírka Setkání Severní Čechy Slovensko Socialismus Solidarita Soros Spontánní demonstrace Spravedlnost Srbsko SSSR Středoevropan.cz Sv. Václav Svatý Václav Svoboda slova Svobodný vysílač Sýrie Terorismus The New Observer Thomayerova nemocnice Tibet Tomislav Sunic Tony Blair Tradice Trump Turecko Tábor lidu Ukrajina umělecká fronta USA Vardon Vaše unie není naše Evropa Velká Británie Velká výměna Venner Video Viktor Orbán Vladimír Putin Vlámsko Voorpost Vyhlášení války Vyšehrad Vánoční 2016 Vánoční sbírka Vídeň Výzva VŠE Willinger Xenofilie Zahraniční politika Zeman Znásilnění Zsolt Semjén Zukunft Europa Zukunft Europa - bewegen und verändern! Zvířata Zvířecí útulek Sirius Ústí nad Labem Česká republika Články Ľudová strana Naše Slovensko Šinzó Abe Švédsko
Starší příspěvky:
Vánoční sbírka 2016

S menším zpožděním Vám přinášíme reportáž z dobročinných akcí, pořádaných aktivisty Generace Identity na základě Vánoční sbírky. V předvánočním čase se v Plzni již...

Zavřít