Ekonomika

HEADER

Stěžejním problémem při zachování nebo znovuobjevování vlastní identity je vztah mezi politikou a ekonomikou. Žijeme v době, kdy ekonomizovaný člověk (homo economicus) přemýšlí pouze v tržních rovinách a je oproštěn od morálky a dalších životně důležitých kategorií. Je třeba si uvědomit, že v historii se ekonomika podřizovala morálce, politice či společnosti. Nebyla nic víc než jejich nástrojem. Dnes se role obrací. Lidé a politika se stávají nástroji ekonomiky… Navzdory předpokladům liberalismu i marxismu, hospodářství nikdy netvořilo „základ“ společnosti: nadhodnocování ekonomiky neboli ekonomismus je v dějinách výjimka, ne pravidlo!

„Ekonomika již není zakotvena ve společenských vztazích, ale je to společnost, která je zakotvena v tržních vztazích.“, Karl Polanyi.

Tuto změnu zapříčinilo liberální myšlení, které je třeba odmítat nejen na poli hodnotovém (politickém), nýbrž i na poli ekonomickém. Není možné liberalismus odmítnout na poli politickém a akceptovat liberalismus ekonomický, jak to činí dnešní pravice anebo naopak, jak to činí dnešní levice.

Je třeba se vrátit ke kořenům, k původnímu pojetí ekonomiky; k „oikos-nomos“. Hospodářství se opět musí stát organickým, tedy být zasazeno do živoucího, začleněno do společnosti, do politiky a etiky a ne naopak. Jak řekl Julius Evola, ekonomika není náš osud. Jistě, je důležitá a pro přežití člověka a fungování pospolitosti nezbytná, ale je to pouhý prostředek, nikoliv smysl.  Není náhoda, že v s souladu s prastarou indoevropskou tradicí  byly až donedávna ekonomika a s ní spojené hodnoty z hierarchického hlediska kladeny vždy na nižší úroveň než hodnoty duchovní, vojenské nebo politické. Obchodník byl méně váženým a důvěryhodným členem pospolitosti než kněz, válečník nebo státník.

 Ekonomika nesmí být osvobozena od politické autority a musí reflektovat sociální či ekologické skutečnosti. Je reálné nastavit vyvážený ekonomický model směřující k sociálně solidární společnosti. Ten v sobě zahrne soukromý i veřejný sektor, v němž mají místo také neziskové organizace jako jsou různá sdružení, podpůrné spolky či družstva či lokální výměnné systémy založené na společné odpovědnosti, dobrovolném přístupu a neziskovosti. Zároveň je však nutno dodat, že je třeba odmítnout různé nátlakové nevládní organizace, které požadují stále další výsadní práva různým menšinám, stejně jako ty, které žijí z problémů, tudíž se je snaží udržovat namísto, aby je řešily.

Je třeba se zbavit finanční spekulace a upřednostňovat skutečnou produkci, podporovat lokální  výrobce zakořeněné ve svých domovinách místo nadnárodních korporací. Domácí poptávku uspokojovat v maximální možné míře z domácích zdrojů, zboží spotřebovávat pokud možno co nejblíže od místa výroby.

Vlády musí odhodit zaslepenou mantru „volného trhu nadevše“, a začít se chovat jako hospodáři (nutno dodat, že velcí světoví hráči tak na rozdíl od Evropy dávno činí), a znovu začít brát v úvahu otázky, jako je například potravinová soběstačnost. V případě dumpingových dovozů zboží vznikajícího ve třetím světě za zcela nesrovnatelných podnebních, bezpečnostních a sociálních podmínek, majících likvidační dopady na domácí producenty neváhat se zaváděním protekcionistických opatření.